Hnutí mysli 93.: Je deprese skutečně nemoc, kterou je nezbytné léčit psychofarmaky?

(Jestli sami prožíváte depresi, nebo znáte někoho, kdo na ní trpí a jí psychofarmaka častěji než denní potravu, zkuste vydržet až do konce.)

Příběh 1 – “Pád do škarpy”:

Má klientka, paní v nejlepším produktivním věku, upadla do deprese a měla myšlenky na samovraždu. Protože nebyla schopna vstát z postele, umýt si hlavu, vyčistit zuby a ztratila smysl života. A nerozuměla, proč.

Rodina ji pobízela, ať si zajde na psychiatrii a bere léky. Měli o ni strach. Ona zas měla strach z psychofarmak. Chtěla jinou cestou.

Tak jsme se setkaly.
Čtyři sezení a jedno kontrolní. Jsou to víc než dva roky, je zcela v pořádku, zrekonstruovala byt, našla si novou práci, těší se dobrým vztahům.

Co se jí stalo a co jsme dělaly? To, co zažila v minulosti – psychické i fyzické týrání manželem, od kterého našla sílu odejít a který má nyní soudem zakázán jakýkoliv kontakt s ní, nikdy nebylo terapeuticky ošetřeno. Jelikož je silná a úžasná žena, poradila si jaksi, rozumově zpracovala to, co se jí dělo, udělala tlustou čáru a s pomocí rodiny se postavila na nohy.

Po létech však přišla do situace, která nápadně připomínala utrpení z temné doby. I když nešlo přímo o život ale o mobbing na pracovišti (v podstatě obdoba psychického týrání) a to osobou, která měla ve svém chování zvláštně podobné prvky jako tyran z manželské minulosti.

I když vše ostatní v jejím životě bylo v pořádku a nad mobujícím pánem v práci šlo mávnout rukou, najednou se něco “zlomilo”. Bylo to jako pád do škarpy, říkala a navíc s něčím hrozně těžkým na sobě, co nešlo setřást a zcela ji to přivalilo.

Neříkám, že to tak je vždy, no v tomhle případě se ukázalo terapeuticky užitečné zpracovat trauma z minulosti. Sezení od sezení byly znát neuvěřitelné změny. Dokonce již před prvním sezením ke změně došlo, po krátké telefonické konzultaci, kdy se vytvořil vztah důvěry a obnovila byla naděje na uzdravení, si klientka poprvé po půlroce o víkendu zpívala.

Nemůžu vědět, jak by se to vyvíjelo PO užívání psychofarmak. Co vím je, jak se to vyvíjelo BEZ užití psychofarmak.

Příběh 2 – “Nechuť k životu a třes k zešílení”.

Má klientka zažila dvakrát depresivní stavy. Dvakrát se řešily psychofarmaky. Dvakrát úspěšně.
Třetí ataka psychofarmakům odolávala a odolávala. Vyzkoušelo se prý všechno, různé léky, jejich různé kombinace a různá dávkování. Nic. Přece něco, objevil se nesnesitelný třas rukou a celého těla. A třikrát denně tři různé léky.

Psychiatr řekl, že si už neví rady. Nabídl hospitalizaci nebo ambulantní psychiatrickou péči.
Co mou klientku a její rodinu vyděsilo.

Setkali jsme se s ní a s částí její nejbližší rodiny. Hned následoval můj apel na kolegu psychiatra (přes klientku), ať rozumně začne léky vysazovat, po domluvě s klientkou, uzná-li za vhodné. Jeden lék byl zcela vysazen, okamžitě.
Tři sezení s klientkou. Čtvrté je plánované za pár dní. Dle jejich slov se stal zázračný obrat: na 90% je v pořádku, ještě malinko třes zůstal, je potřeba to doladit. Vrátila se jí chuť do života, znovu se zajímá o věci kolem sebe, rodina má slzy štěstí na krajíčku.

Co se jí stalo a co jsme dělaly? Zajímala jsem se o to, co se v jejím životě, který byl naplněn prací, která ji bavila, šéfovou, se kterou byla vždy fér domluva, pracovním týmem, který byl skvělý, vztahem s manželem, který byl vždy milující a spolehlivý, dvěma dcerami, skvělými a úspěšnými dámami, vnoučaty, dostatkem, milovanou zahradou, výlety… že najednou přišla deprese?

Odpověď: poprvé jsem přišla o práci a nemohla najít jinou, byl to příšerný pocit bezcennosti a nepotřebnosti. Psychofarmaka zabrala.

Podruhé jsem odešla, ač plna sil, “nuceně” do důchodu. Hlodavý pocit nepotřebnosti. Psychofarmaka znovu zabrala.

Potřetí to byla oslava kulatého výročí. Pocity byly najednou zpátky. Psychofarmaka nezabrala ani na chvilku.

V terapii jsme citlivě ošetřovali uvědomění si vlastní hodnoty i mimo podávání pracovního výkonu. Nebyl to nedostatek sebevědomí, bylo to rozšíření pohledu na vlastní hodnotu i za hranice výkonu. S pomocí rodiny, s pomocí vlastního uvědomění, že je v pořádku nahlížet na sebe jako na kvalitního člověka a umět se ocenit. Upřímně.

Psychofarmaka se pořád postupně redukují a za chvilku bude tělo klientky čisté a bez chemie. Věřím, že i zcela bez třesu.
A již nyní je její mysl plna chuti do života. Je “zpátky”.

Proč nenasloucháme lidem, kteří sami brilantně popisují “kámen úrazu”? Proč nereflektujeme, co zazní z jejich úst, než jim tam vložíme chemický “zázrak”?
Proč nám nezvoní v hlavě na poplach, když slyšíme: “Cítila jsem se zcela zbytečná, zcela nepotřebná”?
Jaké chemické psychofarmakum, pasivně polykané, naučí člověka změně postoje k sobě samému? Mít se rád, ctít sebe, vědět o své člověčí hodnotě a umět se ocenit?

Že by žádné?