Hnutí mysli 97.: Připomínejme, připomínejme

Lidská mysl má, kromě jiného, taky velice zvláštní dovednost: zapomínat, v čem je člověk dobrý a pamatovat si a omílat, v čem že se mu to nedaří nejlíp.

Když do toho přidá svou kapičku tu partner, tu trenér, tu nadřízený, jakoby se potvrzoval blud o “budiž-k-ničemství”.

I velice spokojenému a úspěšnému člověku nebo sportovci stačí kratičké období “nejsem ve své kůži” (kdo ho neměl, ať dále nečte) nebo pocit nespokojenosti či rozmrzelosti nad něčím, co se zrovna nepovedlo (kdo ho neměl, ať dále nelže :)) a právě tehdy, když je takhle oslabený a zranitelný, je tak důležité slyšet slova povzbuzení a PŘIPOMENOUT, co se zdařilo, v čem je člověk pašák a taky pobídnout, ať si na to vzpomene, jak to tehdy dělal, že co dělal – to dobře dělal.

To, čím se v myšlenkách zabýváme, naplní náš duševní prostor. Tudíž co zasejeme, co taky sklízíme. Pokud pečujeme pouze o semínka nezdarů a pochybení a opomeneme péči o rostlinky radosti či úspěchu, ony ty rostlinky uschnou a uvolní místo semínkům, o které právě pečujeme.

Mnohé, co se nám daří, si neuvědomujeme, protože jsme v tom tak dobří, že nám to jde “samo”. Nemusíme přemýšlet nad tím, jak to dělat, aby nás nohy nesly tam, kam potřebujeme. Hokejista nemusí přemýšlet nad tím, jak to dělat, aby ho brusle nesly, kam potřebuje. Přitom tohle jsme neuměli, tohle jsme se naučili. A můžeme se naučit spoustu dalších věcí.

Velmi často zvládáme třeba část toho, co potřebujeme, ale my vidíme právě tu část, která nám schází. Pak máme pocit, že neumíme nic.
Tuhle jsem se na sezení bavila s úspěšným hokejistou, který měl v posledních dvou sezonách pocit, že mu to jaksi nejde. Kdysi zažíval ony transové stavy, kdy tělo dělalo, co má a šlo to “samo”. Neuměl se teď k tomu vrátit.

Co ale taky dělal, bylo to, že přemýšlel o svých chybách a pouze o nich. Dokonce se začal srovnávat s jinými hráči, ale v počtu chyb. Až se jeho mysl chybami zaplnila.

Co si naopak neuvědomoval, i když to je velmi přirozeně sebevědomý a bojovný člověk, byly jeho mnohé jiné hráčské kvality. A taky to, že část onoho kýženého transového zaujetí a lehkosti hry pořád umí. Pořád umí bruslit, jakoby se s bruslemi narodil, pořád umí v mžiku oka posoudit situaci na ledě a dobře se rozhodnout, pořád umí sledovat rychlý kotouč a mimovolně zareagovat, aby ho zachytil. Umí vjemy a rychlé změny zvenčí zcela perfektně “přepsat” do adekvátních reakcí těla. Mimovolně, automaticky. To je velká část kýženého transového stavu při hře.

Jenom PŘIPOMENUTÍM toho, co umí, co se mu daří a v čem je skvělý, se přepnul do jiného rozpoložení a obrátil svou koncepci o přemýšlení o sobě v intencích chyb na koncepci přemýšlení o sobě v intencích zdarů a osobních plánů zlepšování se. Což se nevylučuje s možností na svých chybách se kvalitně učit.

Jde o nosná témata, která si v hlavách tvoříme. Jde o způsob přemýšlení o sobě. Jde o určitý druh laskavosti vůči sobě, tolerance našeho nároku na pochybení. A jde o osvojení si schopnosti vidět se v celém spektru, spravedlivě, i se zdary.
A taky o to, abychom takhle uměli přemýšlet i o druhých. O partnerech, svěřencích, podřízených.

Obzvlášť tehdy, když to nejvíc potřebují.

Říkáme snad malému dítěti: No copak, ty ještě neumíš “ř”? A taky ještě neumíš chodit? A k tomu neumíš ani psát? Nebo mu spíš řekneme spíš: Teda, ty už umíš tolik slov a jak ti jdou ty schody a ty svedeš napsat i velké tiskací “Y”? Ty jsi ale šikovný…Pojď, naučíme se taky “Ž”, to svedeš levou zadní, jak tak koukám…

Proč to asi děláme?

A je dospělý tvor tolik odlišný, že s ním zacházíme jinak? Ať už s druhým nebo sami se sebou.