Hutí mysli 208.: Rozkaz převlečený za prosbu

“Nikdy neuděláš, oč tě žádám! Já už nevím, jak tě mám poprosit! Vůbec ti na mně nezáleží!”

Kolikrát tohle řekneme, když někoho o něco požádáme on to neudělá, ne že by zapomněl, on to dokonce udělat odmítne. Přitom jsme slušně žádali.

Pokud by nám někdo něco přikazoval, ruku na srdce, kdo by o to stál? Příkazy patří na vojnu a do lágrů. Pokud ovšem jsme to my, kdo PŘÍKAZ vydá a očekává jeho splnění, posuzujeme to maličko jinak, už to není tak násilné, jelikož žádáme my, že jo? Obvykle se však příkazy nám, lidem, moc nezamlouvají. Tak jsme vynalezli PROSBU. Dětem říkáme, že dokonce existují kouzelná slůvka, jako “prosím” a “děkuji”, jsou o tom i písničky a pohádky. Když dítě zapomene říct kouzelné slůvko, zeptáme se tajemně:”Nezapomněl jsi na něco?” A když dítě odpoví: “prosím”, nebo “děkuji”, řekneme: “no proto!” a přizvedneme obočí 🙂

Možná se dá říct, že když někdo sází příKAZy, tak KAZí vztahy, pohodu, svobodu, dobrý pocit. Není nic snadnějšího, jako říct PROSÍM tě. Slovo je to známé, i když má 4 souhlásky, vyslovuje se zcela snadno. Potíž ovšem nastává tehdy, když ten druhý slyší mé PROSÍM a navzdory tomu to NECHCE udělat. Tak upřímně: kolik z nás, když druhý odmítne naplnit naši prosbu, řekne: “Tak jo, beru.” Hm? A kolik z nás se spíš začne cítit špatně, odmítnutě, i naštvaně, kolik z nás začne tlačit a naléhat, že “je to potřeba udělat”, nebo taky trošku vydírat, že “ani já příště pro tebe neudělám to, oč budeš žádat”, nebo ještě lépe: “kdybys mě měl rád, tak to pro mne uděláš!”

Ono totiž prosba nespočívá jen v otevřeném a svobodném vyjádření našich potřeb směrem k druhé osobě. Prosba má ještě jednu nezbytnou složku. A to přiznání svobody vyhovět či nevyhovět mé prosbě, přiznání této svobody právě té druhé osobě. Moje svoboda, tvoje svoboda. Pokud je svoboda pouze na jedné straně, nejedná se o svobodu, ale iluzi svobody či manipulaci. Pokud moje PROSBA, jež není následována vyhověním, způsobí mojí nelibost či nátlak nebo obviňování druhé strany, není to PROSBA. Je to PŘÍKAZ PŘEVLEČENÝ ZA PROSBU. Fejk. A nesplněný příkaz předci “zasluhuje” vyžadování a ještě lépe: trest.

Poprosit znamená být svobodný a to na obou stranách. Neukrývejme se za prosbu, když přikazujeme. Pak v tom lidi mají zmatek a špatné pocity. A pokud tohle učíme děti, že za nevyhovění prosby přichází trest či citové vydírání či jiná forma manipulace, pak je naučíme akorát tak iluzi svobody, pocitu viny, zakrní v nich svobodné sebevědomí, naučíme je chodit po velmi křivých chodníčcích a ne přímých cestách. A to asi nestojí zato, nebo jo?