Jaký je rozdíl mezi psychologem, psychiatrem a psychoterapeutem?

Psycholog je absolventem akreditovaného pětiletého magisterského oboru psychologie obvykle na filozofické fakultě (nebo na fakultě sociálních studií v Brně) a získá titul – Mgr. Obvykle pracuje v pedagogicko-psychologické poradně nebo v poradně pro manželské páry, v protidrogových centrech, školství, specializovaných zařízeních pro různé poruchy a podobně. Uplatnit se může i v oblasti lektoringu, coachingu, personalistiky, obchodu a podobně.

Dále se může, ale nemusí ucházet o získání titulu PhDr. nebo PhD.

Psychologické aplikace jsou různé: 

• pedagogicko-psychologcká poradna
• školní psycholog
• manželská poradna
• psycholog v manažmentu
• psychog v personalistice
• privátní praxe poradenská
• privátní praxe psychoterapeutická (pokud si psycholog doplní psychoterapeutické vzdělání, víc níže)
• …

Pokud se psycholog rozhodne ve své praxi aplikovat i psychoterapii, nejdříve absolvuje několikaletý psychoterapeutický výcvik  – bez rozdílu zda jde o psychologa s magisterským nebo doktorským titulem.

Pokud se chce v praxi orientovat na klinickou psychologii, projde nejdřív atestací v tomto oboru.

Pokud si chce otevřít praxi soukromou (OSVČ) v oblasti psychologického poradenství a diagnostiky, musí splnit požadavky dle živnostenského zákona (diplom, praxe).

Psycholog nikdy nepředepisuje léky. Návštěvu psychiatra za tímto účelem klientovi může doporučit, uzná-li to za užitečné.

(Já osobně se primárně k užívání psychofarmak nepřikláním, neříkám, že radikálně jsem proti lékům, žel se setkávám s tím, že jsou předepisovány po 5-10 minutovém mechanickém rozhovoru a někdy i po telefonu (!!) a často s tím, že je potřeba je užívat doživotně, klient dostane “nálepku” diagnózy a někdy je i okamžitě hospitalizován, bez zážitku lidského kontaku, bezpečí a zájmu, naprosto bez znalosti klientova životního kontextu a jeho jedinečnosti…prostě pacient dostane léky na depresi, stejně tak, jako ten před ním.)

Psycholog může s psychiatrem na problému klienta spolupracovat (s využitím psychoterapie nebo bez ní, i když je otázka, co to vlastně psychoterapie je – kde končí kvalitní rozhovor a začíná terapie? Není kvalitní rozhovor, kdy klient nachází mové možnosti, začíná o sobě uvažovat jiným způsobem, vytrácí se mu somatické potíže a podobně terapií?).

Psychiatr je absolventem šestiletého lékařského studia. Získává tak titul MUDr. Z množstva lékařských oborů si pro svoji praxi vybírá psychiatrii, ve které projde atestací. Tedy obor, který se zabývá “duševními poruchami”. Psychiatr jako lékař může předepisovat léky, obvykle psychofarmaka.

Psychiatr se za stejných podmínek jako psycholog může stát psychoterapeutem. Potom může klientovi nabídnout i psychoterapii.

Dobrý psychiatr se klientovi věnuje individuálně, zajímá se o jeho jedinečný kontext, do péče zařazuje i rozhovor a terapii nestaví pouze na rychlém předepsaní léků. Rozhovoru s klientem nevěnuje v žádném případé 5-10 minut, nebo ho “nediagnostikuje” přes telefon, jak tomu někdy, žel, bývá. (I když dle mého názoru objektivně posoudit a tedy diagnostikovat člověka nelze, o tom na jiném místě.) Dobrý psychiatr se nepotkává s “depresí”, ale s člověkem, který má momentálně nejaké konkrétní potíže a žije v nějakém konkrétním specifickém životním kontextu. Přeji si, aby tomu tak bylo.

Psychiatr může klientovi doporučit péči psychologa, nebo se psychologem na klientově problému spolupracovat.

Psychiatr obvykle pracuje na “psychiatrii” v nemocnici nebo v ambulanci, nebo na psychiatrické klinice.

Psychoterapeut obecně je absolventem několikaletého akreditovaného psychoterapeutického výcviku. Aby mohl následně psychoterapii vykonávat samostatně, je požadováno vysokoškolské vzdělání v některé z tzv. pomáhajících profesích (lékařské, psychologické, sociální práce a podobně). Výcvikem získává potřebné teoretické znalosti i psychoterapeutické dovednosti. Zároveň výcvikem prochází i tzv. “na vlastní kůži”, tedy získává zkušenost i v roli klienta/pacienta. Prochází i tzv. supervizí – dohledem nad svou prací. Všechny tři složky výcviku (sebezkušenostní část, teorie a supervize) jsou povinné. Po ukončení kompletního výcviku získává osvědčení.

Aby své služby mohl poskytovat v rámci práce ve zdravotnictví, čili tyto by mohly být hrazeny pojišťovnami, musí splňovat určité podmínky – proto, je-li to pro klienta důležité, je nutno se předem u psychoterapeuta informovat.

Psychoterapeutem u nás může být psycholog, psychiatr nebo sociální pracovník. V Rakousku například je psychoterapie myšlena jako samostatní profese podléhající “psychoterapeutickému zákonu. Tudíž se psychoterapeutem může stát i jinak vzdělaný člověk, než psycholog, psychiatr nebo sociální pracovník.

Pro všechny platí, že celoživotní vzdělávání je nevyhnutnou podmínkou dobré praxe a služby klientovi. Práce na sobě samotném je předpokladem zlepšování péče o klienty.