Než promluvíš k člověku 1

Kdybychom si měli představit, že k druhému člověku je možné promluvit až poté, co jsem si jistý, že ho nebudu hodnotit, ani tlačit do svých představ nebo manipulovat, že neužiji jediného hrubého slova, naopak, že mu nabízím zcela bezpečný prostor pro dialog, prostý předsudků a mých názorů na něj, kde ho neposuzuji, pouze jsem zvědavý, co on cítí, potřebuje, jaké má hodnoty, cíle a plány, že ho budu po celou dobu bezpodmínečně respektovat a vážit si jeho člověčí hodnotu, bylo by pak na téhle planetě slyšet bzukot miliard dialogů nebo by spíš zavládlo ticho?

O tom bych maličko chtěla promluvit.

Jednou v úterý večer, před pár lety, jsem zažila zajímavý a kratičký rozhovor s ukrajinskou lékařkou, která léčí lidi pomocí konceptu tradiční čínské medicíny. Mluvili jsme o potřebě být sám. Zejména v případě pomáhajících lidí, jako jsou lékaři, terapeuti, sociální pracovníci, pastoři, asistenti a další. Abychom měli prostor pro ztišení se, nabírání tolik potřebné energie a koncentrace. A taky pro reflexi práce s tím kterým klientem. Tím cizím slovem “reflexe” myslím věnovat se chvilku tomu, zda můj způsob pomoci či služby člověku je tím nejlepším možným, který umím nabídnout. Zda do toho nevnáším něco, co je na cestě k dosažení cílů překážkou. Třeba vlastní předsudky, před-porozumění, nebo vlastní neuvědomělé potřeby či emoce. Zkrátka, takové nahlédnutí do sebe a do toho, jak myslím, kdo jsem a co dělám. 

Asi tohle máme každý jinak. Co se týče potřeby vůbec reflektovat svoji práci. Nebo mít potřebu být pravidelně sám. Náhodou jsme to měly dost podobné.  A taky si říkám, zda k těm tzv. pomáhajícím profesionálům nepatří taky všichni rodiče a učitelé. Vždyť jako rodiče doslovně hněteme duši dítěte. A jako učitelé ji taky formujeme a nemyslím tím školní vědomosti, spíš lidské kompetence a komunikační dovednosti, to, jak rozvíjíme nebo potlačujeme týmového ducha, to jak se zachováme, máme-li ve třídě nějaký problém, to, zda věnujeme čas tomu, co se daří, nebo pouze tomu, co je chybné nebo se nedaří a jak vůbec s tím celým zacházíme. No a když jsme u toho, nejsme vlastně my všichni pro druhé lidi jakýmsi spolu-utvářejícím faktorem? Nehněteme své duše náhodou všichni sobě navzájem tím, jak spolu mluvíme a jak spolu zacházíme? Asi každý z nás zažil, jakou sílu slova mají…

No a ta slova. To byl další bod našeho rozhovoru. Být sám neznamená být beze slov. Slova nám zní v hlavě, i když na nás nikdo nemluví. V jakémsi vnitřním dialogu. Někdy je to fajn, někdy až k zbláznění, jak ta slova a ty hlasy ne a ne ztichnout. Ne náhodou právě tohle trénují mniši v klášterech na úpatí hor, obejmutí samotou, přírodou a půstem jak od jídla, tak od informačního marasmu. Trošku jiné je být sám a být u toho se zvířaty. Ne že by ta nekomunikovala, to vlastně nelze, nekomunikovat. Zvířata s námi neustále komunikují, ale beze slov. A to je diametrálně odlišná situace. (Teď opomenu ty úžasné mluvící papoušky.) Proč je to důležité?

Být nějakou dobu sám, nemyslím opuštěný nebo osamělý, ale záměrně rád sám, je situace, kdy nás nikdo nezve do dialogu. V dialogu nasloucháme slovům druhé osoby a sami nějaká slova pronášíme. Obvykle ve stejném nebo podobném jazyce, kterému obě strany rozumí. A tady narážíme na první riziko, na iluzi, že si rozumíme. No schválně, když se setkáte třeba ve dvojici, nakreslete si každý, aniž byste se koukali na papír toho druhého, třeba stůl. Nebo dům. A pak si vzájemně ukažte ty obrázky. Co myslíte, budou stejné? Pokaždé, když jsme toto mini cvičení dělali s účastníky kurzu, nikdy nebyly obrázky stejné. Jak to? Vždyť to je obyčejné slovo, kterému každý rozumí. Ano, rozumí, ale po svém. Každý z nás má za každým slovem velmi specifický a unikátní význam. Jak se to stane? No, zjednodušeně řečeno tak, že máme rozdílné zkušenosti, kontexty, životní cesty, mluvíme s různými lidmi, máme odlišné emoce, učíme se různým postojům a návykům… Mohli bychom vyjmenovávat další a další důvody. A není to ani potřeba, důležité je si uvědomit pouze to, že vnímáme odlišně a za shodnými slovy vnímáme neshodné významy. Možná bychom se tohle měli učit ve školce, pak bychom zredukovali mezilidská nedorozumění v životě na minimum. Na nulu stejně ne, ale na minimum ano. Uvědomili bychom si, že ty odlišné světy v našich hlavách jsou přirozené a tudíž je užitečnější to přijmout jako fakt a tím pádem se snadněji vzdát jakéhokoliv hodnocení. Pouze si ponechat zvědavost, jak to ten druhý má a jak to vzniklo, jak to mám já  jak vzniká to mé. A že se to může měnit. A měnit se to může v průběhu mého vnitřního dialogu a ještě snadněji v dialogu s druhým člověkem, ovšem ne v lecjakém dialogu. Takový dialog musí být bezpečný, respektující, přijímající, nehodnotící a otevírající nové možnosti, jak vnímat svět, umožňující společně vytvářet nové významy a tím rozpouštět mnohé problémy.

Tak o čem tedy má být tenhle chuchvalec zamyšlení, který jsem nazvala “Než promluvíš k člověku?” A komu je určen? Ráda bych nabídla podněty k zamyšlení, které se týkají zejména přípravy člověka na nezraňující mluvu s druhým člověkem. Jak toho dosáhnout? Myslím, že jde o pár dovedností, které se dají naučit. Dokonce si myslím, že jsou ve své podstatě jednoduché a lidem přirozené, jenom jsme se je naučili nepoužívat, naučili zapomenout, čest všem výjimkám. A tak se je zas můžeme naučit poznat a naučit používat v životě, v jakékoliv konverzaci. Vše, co umíme, jsme se naučili, i problémům jsme se naučili, jsou to naučená omezení, které si často vůbec neuvědomujeme. 

Čili v rámci tohohle chuchvalce podnětů k zamyšlení si přeji mluvit konkrétně o tomhle:

• získání dovedností, jak zacházet sám se sebou, aby si člověk sám svými postoji a názory na sebe neubližoval, nýbrž si dobře rozuměl
• umět se empaticky spojit se sebou a postřehnout své pocity (v nějaké situaci) a umět je pojmenovat (to jsou diametrálně odlišné dovednosti)
• umět se empaticky spojit se sebou a postřehnout své potřeby (v nějaké situaci) a umět je pojmenovat (to jsou taky úplně odlišné dovednosti)
• umět se nehodnotit (to je teprve výzva), hodnocení lze z jazyka úplně “vyčesat”, neslibuji však, že je to snadné
• umět se přijmout (to zní pomalu jako klišé, uvědomuji si to), čili umět vzít na vědomí, že nějaké pocity v určitých situacích mám a mám taky v těch situacích nějaké potřeby a je to tak v pořádku
• umět vůči sobě mluvit “čistým jazykem“, který je prostý nejen hodnocení, ale je natolik vědomý, že člověk citlivě vnímá, jak a čím se sám ovlivňuje, jak se u něj vytváří postoje, názory, předsudky a jaké má další neomezené možnosti v pohledech na to samé, pokud si “nezašpiní” myšlení zaužívanými frázemi či “těžkými” slovy, které nesou “těžký” náklad “těžkého” významu – taková schopnost myslet o tom, jak myslím, čemu se říká myšlení druhého rádu, nebo meta-pozice (jakoby člověk poodstoupil a pohlédl na sebe s odstupem). Jak dobře a snadno nám jde pohlížet na druhé a taky mít na ně jasný názor, že?
• jak je důležité i to, CO říkám společně s tím, JAK to říkám, aby tyhle dvě roviny byly v souladu a nebyly matoucí, ale čitelné (pro mne i pro druhé). Když budu mluvit s kamennou tváří a ztuhnutým tělem: “miluji tě”, tak to bude zřejmě velmi matoucí. 
• abychom uměli ve své řeči identifikovat (i nechtěné) manipulace, rozpory a “myšlenkové pasti”. A pak je vypustit. Třeba: pokud nebudu mít dobrou práci, za nic nestojím.
• umět pojmenovat své přešlapy a chyby a naložit s nimi klidně, konstruktivně, umět si sám sobě říct “promiň mi” a umět nabídnout nápravu a umět si sám sobě odpustit
• abychom uměli být vůči sobě laskavými lidmi, to znamená umět se k sobě chovat tak, jakoby jsme se sami měli rádi (Další hezké klišé, co? Ale s jak důležitý obsahem.)
• umět vypustit ze svého světa pojem viny, jakožto nekonstruktivního postoje a nahradit ho postojem zodpovědnosti a akceptace chybování a přijetím nejistoty
• naučit se vytvářet bezpečné prostředí v dialogu sám se sebou, respekt a úctu k sobě a všem svým částem
• umět vnímat a pojmenovat kdo jsem
• umět nalézat vlastní smysl konání a žití, své hodnoty
• umět svoji vlastní hodnotu oddělit od výkonu či jiných podmínek na její uznání
• umět poznat, čemu věnuji pozornost, protože to mi pak roste a to mě utváří, zda to jsou minulá selhání a nedostatky, nynější strachy a budoucí omezení, nebo to, co se mi daří a v čem jsou mé zdroje, co mi jde a co mě těší a co si přeji do budoucna dosáhnout
• umět vnímat štěstí jako stav mysli tady a teď, ne ho slepovat s podmínkami (“když” a “pokud”) někde ve vzdálené budoucnosti
• umět kdykoliv vnímat, co se děje právě teď, být bděle přítomen
• … a ještě pád dalších drobností…
• NO A PAK, KDYŽ TO UŽ PŮJDE UVNITŘ NÁS, TAK ABYCHOM TO UMĚLI DĚLAT I VŮČI DRUHÝM LIDEM, ať jsou to naši partneři, děti, kolegové, klienti, rodiče, přátelé, sousedé…

Mimochodem, tohle považuji za profesionální samozřejmost, že se sebou umí dělat lékař či terapeut či jiný profesionálně pomáhající člověk. A že je přirozené tohle od pomáhajících profesionálů očekávat. Nebo se jich zeptat, zda to dělají a pokud ne, tak od nich utéct daleko (no, možná jim dát ještě šanci, to by se vidělo). Anebo se jich zeptat, jak to dělají, když to dělají a když neumí hned odpovědět, tak jim doporučit, ať se honem uvědomí  šup do sebereflexe 🙂 Anebo se to pro začátek můžeme zeptat sami sebe a uvidíme, co za odpovědi z nás polezou 🙂

Tak bezpečným dialogům zdar a umění ztišit se zvlášť.