deprese – příběh s dobrým koncem I

“Deprese aneb nechuť k životu a třes k zešílení”.

Má klientka zažila dvakrát depresi. Dvakrát se deprese řešila psychofarmaky. Dvakrát úspěšně.
Třetí ataka deprese psychofarmakům odolávala a odolávala. Vyzkoušelo se prý všechno, různé léky, jejich různé kombinace a různá dávkování. Nic na depresi nezabíralo. Přece se něco událo, objevil se nesnesitelný třas rukou a celého těla. Třikrát denně klientka polykala tři různé léky.

Psychiatr řekl, že už si s její depresí neví rady. Nabídl hospitalizaci nebo ambulantní psychiatrickou péči.
Co mou klientku a její rodinu vyděsilo. A začali hledat jiná rešení.

Setkali jsme se s klientkou a s částí její nejbližší rodiny. Hned následoval můj apel na kolegu psychiatra (přes klientku), ať rozumně začne léky vysazovat, po domluvě s klientkou, uzná-li to taky za vhodné. Jeden lék byl zcela vysazen, okamžitě.
Proběhla tři sezení s klientkou. Čtvrté bylo “kontrolní”. Dle jejich slov se stal po druhém sezení zázračný obrat: na 90% byla v pořádku, deprese ustoupila, ještě malinko třes zůstal, byla potřeba to “doladit”. Vrátila se jí chuť do života, znovu se začala zajímat o věci kolem sebe, rodina měla slzy štěstí na krajíčku.

Co se jí stalo a co jsme dělaly?

Zajímala jsem se o to, co se v jejím životě, který byl naplněn prací, která ji bavila, šéfovou, se kterou byla vždy fér domluva, pracovním týmem, který byl skvělý, vztahem s manželem, který byl vždy milující a spolehlivý, dvěma dcerami, skvělými a úspěšnými dámami, vnoučaty, dostatkem, milovanou zahradou, výlety… že najednou přišla deprese?

Odpověď: deprese se objevila poprvé, když jsem přišla o práci a nemohla najít jinou, byl to příšerný pocit bezcennosti a nepotřebnosti. Psychofarmaka zabrala.

Podruhé deprese přišla, když jsem odešla, ač plna sil, “nuceně” do důchodu. Vrátil se hlodavý pocit nepotřebnosti. Psychofarmaka znovu zabrala.

Potřetí se deprese dostavila po oslavě kulatého výročí. Pocity byly najednou zpátky. Psychofarmaka nezabrala vůbec.

Na sezeních jsme citlivě ošetřovali uvědomění si vlastní hodnoty i mimo podávání pracovního výkonu. Nebyl to nedostatek sebevědomí, bylo to rozšíření pohledu na vlastní hodnotu i za hranice výkonu. S pomocí rodiny, s pomocí vlastního uvědomění, že je v pořádku nahlížet na sebe jako na kvalitního člověka a umět se ocenit. Upřímně.

Psychofarmaka se  postupně zredukovala až na nulu.
Její mysl je plna chuti do života. Je “zpátky”.

Proč nenasloucháme lidem, kteří sami brilantně popisují “kámen úrazu”? Proč nereflektujeme, co zazní z jejich úst, než jim tam vložíme chemický “zázrak”?
Proč nám nezvoní v hlavě na poplach, když slyšíme: “Cítila jsem se zcela zbytečná, zcela nepotřebná”?
Jaké chemické psychofarmakum, pasivně polykané, naučí člověka změně postoje k sobě samému? Mít se rád, ctít sebe, vědět o své člověčí hodnotě a umět se ocenit?

Že by žádné?