psychický tlak jako příčina selhání ve sportu

Psychický tlak jako příčina selhání ve sportu je známý snad každému sportovci. Sportovec podlehne tlaku a selže ve sportovním výkonu o když je výborně připravený. Tlaku diváků, tlak odpovědnosti za to, že reprezentuje stát, tlak kvůli tomu, že má poslední možnost dosáhnout kvalifikační limit pro účast na vrcholném utkání, tlak z vlastních obav z papírově zdatnějšího soupeře a tlakům dalším.

Začne dělat chyby, pak znervózní ještě víc, chyby se množí, začne pochybovat o sobě, přestane si věřit úplně, dostává se do stresu, ztuhnou mu svaly. Navzdory tomu, že je technicky, fyzicky, takticky připravený výborně. Vítězství zcela zbytečně věnuje soupeři.

Často se to stane tehdy, když na sportovce začne někdo nepřiměřeně tlačit. Třeba trenér. Upozorňuje pouze na chyby a nedostatky, neocení to, co se sportovci daří, křičí, ponižuje.  Tohle jsem slyšela tolikrát. Například od profesionální hráčky týmového sportu, která byla navíc kapitánkou.  Kdysi temperamentní, kreativní a nadšená vůdkyně najednou ztratí veškeré sebevědomí, vůbec si nevěří a uvažuje, že ukončí kariéru. Pláče před zápasem, jako i holky z týmu, v průběhu zápasu i po něm.

Na co sportovci nebývají připraveni, je zvládání svých vnitřních stavů a zvládání tlaku zvenčí. Oba tlaky jsou nepříjemné. Je to enormní psychická zátěž.

Stává se i to, že sportovec “zapomene” vyhrávat. Stačí pár neúspěšných startů a podlomí se mu kolena, začne se obávat, že se to už nespraví.

Je to zcela pochopitelné a lidské. I vrcholový sportovec je především člověk. Mnohdy jeho potíže  s výkonem mají zcela zásadní souvislosti s potížemi v osobním životě. Takhle to bylo i u kapitánky týmu. Co potřebovala, byla léčba duše, která si nesla zranění z dávnějších dob a ta se začala vynořovat v prostředí plném neúcty, křiku a ponižujících nadávek. Jakmile se vyléčila dávná zranění, přestal mít okolní tlak na ni zdrcující vliv a ona se “postavila na nohy” a byla oporou i spoluhráčkám, tak, jak se to od ní, jako od kapitánky, očekávalo. Odvážná, průbojná, kreativní, zase sama sebou.

“Spravit” lze i psychiku sportovce, který si přestal věřit a pamatuje si jenom poslední selhání. Může si vzpomenout a navázat na své silné stránky.

Důležité je naučit se se svými stavy pracovat a zařadit tuhle práci i do pravidelného tréninku. Na stejnou úroveň důležitosti, jakou má tréning fyzický či technický. Na závodě vyhrává “hlava”. A tu lze trénovat. Proto je tak důležitá i v tréninku. Nerozumím, proč pořád ve světě sportu bývá tahle přirozená část přípravy opomíjena.

Na cestě k vítězství pak sportovec může plně využít svůj potenciál, svou vydřenou formu a svojí energii efektivně, a to pro sebe nebo pro tým. Ne jako štědrý dárek pro soupeře. Vnější okolnosti přestanou mít určující vliv na psychický stav, tlak nebude překážkou, odpovědnost za reprezentaci se stane motivátorem a ne strašákem, diváci budou spíš zdrojem než tíživým a svazujícím závazkem. Sportovec se může dál rozvíjet bez železné koule u nohy, mít z tréninku i závodů radost, věnovat se dalším metám a pohlížet kupředu.

Stačí začít.