tady a teď

Tady a teď.

Lidi často říkají: až bude jaro, bude všechno veselejší, až splatíme hypotéku, bude líp, až děti odrostou, pak si budeme užívat, až se to vyreší, budeme šťastni…

Jak dokáže být někdo šťasten “pak”, když to neumí “tady a teď”?

Taky se často stává, že rodiče řeknou: ” ani nevím, jak to uběhlo a naráz jsou děti velké, nebo: tohle druhé dítě si užiju víc, to první jsme si užít “nestihli”.

Jak dokáží najednou úžívat plně přítomnost, když doposud jim utíkala pomezi prsty?

Nebo často slýchám: nic si z toho filmu nepamatuji, myslel jsem totiž na něco jiného, co bylo nebo bude, nebo: ani nevím, jaké barvy má oči, myslel jsme na to, že mám být už jinde, nebo: vůbec nevím, jestli jsem zamkl dveře, hlavu mám pořád na pochodu.

Jak dokážeme žít své životy, když jsme pořád někde v minulosti nebo budoucnosti? Kde je “tady a teď”?