Předškolácké tajnosti

Posted on 02/04/2013 by Katarina Bradac in Moje články

Vyšlo v časopise Mamika, září 2011

TEXT: Jana Potužníková

 

Předškolácké tajnosti… (Předškolní revoluce)

Zatímco nedávno vás ještě potřebovaly na každém kroku, před nástupem do školy se všechno mění. Děti jsou samostatnější, jejich svět se rozšiřuje. Uvědomují si svoji svébytnost. A pozor, začínají toužit i po vlastním soukromí a mít před vámi svá první tajemství!

 

V předškolním věku děti prodělají opravdu obrovský pokrok, co se samostatnosti týče. I když nedávno sotva lezly a začínaly mluvit, najednou si samy zavážou tkaničku, samy chtějí být na hřišti a samy si vybrat oblečení, které si vezmou na sebe. Nehrají si jen s vámi, doma. Mají své přátele, kamarády, fantazie, svůj vlastní svět. A taky si začínají vymiňovat kousek soukromí. Už vás nechtějí pokaždé v koupelně, začínají se stydět. Už pro ně není samozřejmé, že je vidíte nahé a že byste jako rodič měla být u všeho, co se jich týče. Ano. Přichází období uvědomování si své sexuální identity, často je v tomto věku můžete načapat, jak zkoumají své tělo, aniž by tušily, že vás to vystraší nebo překvapí. Začínají si uvědomovat svoji jedinečnou svébytnost a vám přirozeně dávají o téhle „revoluci“ vědět. Na nic si nehrají, nic neskrývají – až na to, co začínají chtít skrýt. Do jejich života vstupuje totiž i tajemství. Máma ani táta už nejsou jedinými cíly pro sdílení nejnovějších zážitků. Zkrátka a dobře: v předškolním věku se vztah mezi vámi a vašimi dětmi začne pozvolna měnit. A je otázkou, co s tím. Jak na to máte reagovat, abyste neztratila dosavadní dětskou důvěru a měla stále přehled o tom, co dělají, aniž byste je k něčemu nutila? U čeho už vás opravdu můžou nepotřebovat, kde jim soukromí můžete bez obav dovolit a kde si děti budou muset zvyknout, že máma má pořád pravdu a právo být takřka u všeho? Jak se nejsnáze vyrovnat s tím, že děti nejsou jen „vaše“, ale jsou především „své“?

První kousek soukromí…

Začne to vlastně nenápadně. Třeba se chystáte na večerní koupání, naženete ratolest do koupelny, jako obvykle se chystáte přijít za ní a s hygienou jí pomoct, a najednou se ozve: „Ne, já sám/sama!“ Dítě se před vámi nejen stydí, ale taky chce být najednou samo! Asi jste si toho předtím nevšimla, ale jeho tělo se pro dítě stalo v uplynulých týdnech zajímavou studnicí zjištění. I zvláštních pocitů, z nichž se vyvinul stud. To dříve dítě neznalo. Stejně jako vy – zvyklá mít pro sebe dítě prostě „celé“. A teď byste o to měla začít přicházet? Co vy s tím nenadálým pocitem „vyhnance?“ Co se strachem a obavami, že najednou nebudete vědět, jestli ten den nechytilo klíště, někde se nepopralo a není plné modřin? Jak odteď zjistíte, že je s ním po fyzické stránce všechno v pořádku, aniž byste ho k něčemu nutila? A co obavy, že si samo ve vaně ublíží? Člověku se chce křičet, zakázat dítěti jeho „výmysly“ nejen s koupelnovou samotou. Jenže to není tak nějak moc ideální řešení. Budete muset vzít do hrsti svůj dospělácký rozum a na celou situaci se podívat s klidem a dávkou vstřícnosti, která potěší dítě (budete ho respektovat) a dá pocit výhry i vám. S tím souhlasí i brněnská psycholožka Mgr. Katarína Bradáč (www.katarinabradac.cz), která říká: „Pokud si to dítě přeje a nehrozí mu například právě v koupelně přímé nebezpečí, proč to s jeho krůčky k samostatnosti nezkusit? Takové přání můžou rodiče dokonce využít a vysvětlit dítěti, že samostatnost a dospělý svět přinášejí nejen to, že si děláme, co chceme, ale i odpovědnost, která je velmi důležitá. Například že když chceme být v koupelně sami, musíme dávat pozor, aby nevytekla voda z umyvadla, nebo opatrně lézt do vany a ven z ní, nebo neblokovat koupelnu příliš dlouho, protože slouží i jiným členům rodiny…“ Dítě si pak může uvědomit, že ještě přece jen chce máminu péči takřka na každém kroku, ale co když ne?

Kompromisy to jistí

Pokud i po poučení o zodpovědnosti vaše dítě baží po soukromí, jděte na to cestou kompromisu. Pro vás rozhodně bude přijatelnější a dítě i tak udělá krok kupředu. Tak třeba zase v té koupelně… Asi by se vám při opakovaném vyhánění chtělo nechat aspoň otevřené dveře a nenápadně zpovzdálí sledovat, zda je všechno v pořádku. I to je samozřejmě řešení. A v prvních dnech, než se ujistíte, že dítě to opravdu zvládá, proč ne. I vy si potřebujete krok za krokem zvyknout na nové dění. A později? „To může mezi vámi a dítětem vzniknout například dohoda, že se nebude zamykat, ale maminka i tatínek vždycky zaklepají, než vejdou,“ rozvíjí dále myšlenku Mgr. Katarína Bradáč. Podobně se můžete chovat i na hřišti, kde vás najednou nechce mít za zády a touží si hrát s ostatními dětmi samo. Existuje možnost domluvit se s ostatními maminkami, že jedna vždycky hlídá a ostatním hlásí, co se děje. V dítěti poroste sebevědomí pramenící z domnělé samostatnosti, vy o nic nepřijdete. A tak se to dá udělat snad ve všem. Zkrátka neříkejte na dětské žádosti po samotě striktní „ne! a popřemýšlejte o hravých kompromisech. Jinak byste se mohla snadno stát „dětským nepřítelem“.

Respekt, prosím

Faktem totiž je, že příkazy a zákazy takřka nikdy nikam nevedou. V dítěti se zvedá vlna odporu, nechápe, že ten člověk, který mu byl nejbližší, najednou nerozumí jeho potřebám. Podivuje se tomu, proč táta může být v koupelně sám a ono ne. A zákazem „výmyslů“ o potřebě soukromí mu jeho vplouvání do samostatnosti neusnadníte. Takže i nadále platí – trochu respektu, prosím! „Dospělý člověk, který respektuje sám sebe, bude pravděpodobně respektovat i jiné a taky své dítě. Známé rčení o tom, že má svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého, se u dítěte sice aplikuje obtížněji, protože za něj odpovídáme, ale principiálně bychom neměli dítěti ubírat svobodu tím, že mu nedáme prostor pro jeho vlastní svět,“ přidává pohled odborníka psycholožka.

Kouzlo tajemství

Přitom je třeba brát na vědomí i to, že do samostatného dětského světa patří také fenomén tajemství. Dítě poznává svět svýma očima a už ne vždycky se mu chce všechno sdílet. Zatímco dříve pro něj každý zážitek znamenal štěbetání na matčině klíně, s postupem utváření vlastního pohledu na svět a svého mikrosvěta si najednou dítě chce nechat čas od času něco pro sebe. Někdy proto, že neví, jestli nepřekročilo jisté hranice. Jindy dá jen na podivný pocit, který našeptává, že tohle by dospělí nepochopili. Samozřejmě, i místo tajemství v životě vašeho dítěte přidá pár vrásek. A vyvolá mraky otázek: co když mi dítě zatají něco důležitého? Co když ve mně ztratí důvěru? Co když si nepřijde pro pomoc, až ji bude potřebovat? „Důležité je, zda dítě chápe, co to znamená mít tajemství a co to znamená zatajit něco, co je závažné. Pokud máma, nebo rodiče obecně, s dítkem mluví, vysvětlují si, co je dobré a co špatné, pak je větší pravděpodobnost, že to dítě chápe a umí rozeznat. Podstatný rozdíl mezi neškodným a „špatným“ tajemstvím se dá vysvětlit na přímých příkladech, příbězích, pohádkách, dítě může samo takový příměr vymyslet. Pak se můžou rodiče s dítětem domluvit, že pokud něco nechce říct přímo, může si promluvit s oblíbenou hračkou nebo mazlíčkem v přítomnosti rodiče, jestliže umí psát, může vložit vzkaz do speciální skřínky a podobně. Za takových okolností by se dítě mohlo cítit bezpečně, mohlo by v základních rysech mít jasno, co je tajemství a co je zatajení vážné věci, i rodiče pak mohou být klidnější, a tím i vstřícnější vůči světu dětského tajemství,“dává poměrně jednoduchý návod na zvládnutí strastí tajemství Mgr. Katarína Bradáč.

Důležitá důvěra

S poznáváním světa a vytvářením svého pohledu na sebe i na to, co je okolo, u nás děti přes všechny dobré rady a úmysly občas narazí na nepochopení. Takřka neexistuje rodič, který by nebyl čas od času překvapený tím, co je pro jeho dítě normální, co jeho dítě podniká za dveřmi pokojíčku, jak si (se sebou) hraje a podobně. A když nás něco vyděsí, reagujeme bohužel často zákazem. Zděšením, které dáme najevo. Vztekem. Čímž si do budoucna ale vůbec nepomůžeme! I nadále musí být – chceme-li mít o svých dětech přehled – náš vztah s nimi založený na důvěře. Jenže o té je známo, že je to křehká věc. V případě dětí dvojnásob. Jak je jednou zradíte, už za vámi nepřijdou, a to je v období osamostatňování se obzvlášť ošemetné… „Důležité je, zda je důvěra ve vztahu přítomna z dřívějšího období, potom se navazuje lépe. Ale to vůbec není pravidlem. Možná to pro některé maminky zní neuvěřitelně, ale bohužel ne všechny děti mají to štěstí, že je rodiče milují bezpodmínečně, že zažívají pocit bezpečí, sounáležitosti a že si můžou dovolit dělat chyby bez pocituviny. Tyto děti ze strachu z trestu nebo hněvu rodičů raději zatají i zcela bezvýznamné skutečnosti, nedůvěřují jim. Pokud však mají to štěstí, že se narodí do laskavého prostředí, kde se chyby berou jako přirozená součást procesu růstu a učení, kde cítí, že je rodiče milují přesně takové, jaké jsou, a považují je za jedinečné, pak když se něco snaží utajit, obvykle se jedná skutečně o přirozená dětská tajemství. Pak je velká pravděpodobnost, že důvěra již nastolena přetrvá a bude se rozvíjet dál. V každém případě je pořád třeba mít na zřeteli, že kromě toho, že je křehká, se důvěra skládá ze spousty faktorů: z lásky a respektu, z uznání, přijetí, bezpečí a jistoty a tak dále,“ vypočítává psycholožka.

Maminčina samostatnost

Tak, a co dál, až s dětmi přistoupíte na kompromisy, začnete jim krok za krokem dávat prostor a se slzami v očích sledovat, jak vám zase o něco víc rostou před očima? Co s vaší, maminkovskou samostatností? Vždyť po letech nejtěsnějšího emocionálního spojení byste už v předškolním věku měla dítě nechat jít si vlastní cestou (samozřejmě s přihlédnutím k věku, bezpečnosti, zdraví a podobně!). Ale přesto měla. A je takřka jisté, že se po letité vazbě na své dítě toho těsného pouta budete vzdávat jen těžko (ačkoliv s každým rokem o něco oslabí). Sem tam na něj neuvidíte, sem tam se nedozvíte úplně o všem, a takových věcí bude jen přibývat. „Dle mého názoru i maminky mohou trošičku trénovat svou disciplínu v tom, že není nezbytné vědět úplně všechno, nakonec s narůstajícím věkem dítka se tomu stejně nevyhnou,“ potvrzuje psycholožka a pokračuje:  „Nicméně, pokud své dítě důvěrně znají  – věřím tomu, že u většiny matek to tak je – poznají už na jeho tvářičce, na jeho chování a náladě, zda se děje něco špatného či pro dítko náročného, o čem je již potřeba si promluvit.“

Tak trochu nový život…

No a co s tím, že vám najednou přibude prostor, trocha volného času, možnost věnovat se i něčemu jinému než jen dítěti? To se přece musí správně využít! „Maminka má v životě přece mnohem více rolí, je taky manželka nebo partnerka, dcera, možná sestra, pravděpodobně švagrová, snacha a tak dále. Má kolem sebe lidi, kteří by rovněž ocenili její pozornost. Obvykle má i své koníčky, nebo je měla, než se matkou stala. Taky si potřebuje třeba oddechnout nebo něco přečíst. Může se věnovat sobě, stačí i chviličku, a časem snad objeví, že se jí postupné osamostatňování dítka líbí, protože má prostor pro jiné věci, které upozadila,“ hledá pro vás, maminky, na nové situaci klady Mgr. Katarína Bradáč a ještě pár pozitiv připojuje: „Samozřejmě si maminka i dál čas od času povzdychne, jaké by to bylo nádherné, kdyby její dítě zůstalo pořád malé, jen „její“. Nicméně každé období má své krásy, a v tom předškolním můžeou maminky v souvislosti s osamostatňováním se dítka kromě jiného zažívat  kvalitativně jiné druhy rozhovorů s ním. Dítě interpretuje mamince své zážitky po svém, protože bylo chvilku bez možnosti slyšet komentář ze strany maminky. Maminka se dovídá, , co dítě dělalo bez ní,co zažilo a jak si to vysvětluje, nebo co si ze zážitků vybralo.   Pro maminku je to výjimečná příležitost naslouchat a objevovat svět výhradně očima svého dítěte. Může to přinést zcela nové emoce i nezbytnost vypořádat se s tím, že není již všude přítomna, ale i prohlubující se hrdost na nové dětské pokroky a kompetence. A i to je na jeho osamostatňování nádherné. Růst patří k životu a je přirozené, že všechno se mění. Každé období něco přináší a něco opouští. Možná právě respektování změn a těšení se na nová dobrodružství by mohly převážit smutek nad odplouváním těch součástí vztahu matky a dítěte, které musí odeznít a zůstat za námi, aby daly prostor novým kvalitám v dovednostech dítěte samotného ale i ve vztahu dítka a maminky…“ konstatuje psycholožka na závěr.

Comments are closed.

  • Poslední komentáře

    • Osobní galerie

      coral-mimi 20130706_095528-jpg 14109_1449906327320_3188791_n-jpg 26498_1425442395737_4666623_n-jpg 26498_1425442715745_1470410_n-jpg 26498_1425450875949_3390318_n-jpg 26498_1427110237432_7976335_n-jpg 163808_1867599609391_3942464_n-jpg 166583_1867565328534_4108084_n-jpg 167223_1867555048277_3803212_n-jpg 384543_2744433569692_1366047088_n-jpg 601768_10202216103143689_762463274_n-jpg