Tokofobie

Vyšlo v časopise Maminka, 2011/březen

TEXT: Jana Potužníková

Porod? Ten mě k smrti děsí!

V posledních desetiletích medicína definovala nový panický strach – tokofobii neboli chorobný strach z porodu. A myslíte-li si, že se objevuje jen u nezkušených prvorodiček či „starých“ matek, mýlíte se…

Pokud se teď chytáte za hlavu a říkáte si, že strach z porodu má přece každá, máte naprostou pravdu. Jenže mezi běžným strachem z porodu, který se objeví jen sem tam, a pak zase zmizí, a tokofobií, které se nelze jen tak zbavit a působí na daného člověka nepřetržitě, zeje obrovská propast plná rozdílů! „Tokofobie je jednou z mnoha fobií, které je lepší znát pouze z diagnostického manuálu nebo z doslechu,“ říká hned na úvod brněnská psycholožka Mgr. Katarína Bradáč (www.katarinabradac.cz) a pokračuje: „Již pouhá zmínka o porodu může u člověka nemocného tokofobií vyvolat nepříjemné příznaky – od nevolnosti až po děsivé představy o vlastním úmrtí při porodu. S přibývajícími roky je touha po vlastním děťátku přirozená. Tehdy problém několikanásobně vzroste. Žena se dostává mezi dva mlýnské kameny. Stát se matkou a děsit se porodu nebo raději zůstat bezdětná, případně dítě adoptovat? Stává se i to, že budoucí maminka po dohodě s partnerem vysadí antikoncepci, avšak po milování si v zoufalství a v děsivých představách tajně vezme tabletku zamezující otěhotnění. Protože i když po dítěti touží a udělá kroky k jeho početí, nakonec nedokáže zvládnout svůj obrovský strach z porodu nebo svého úmrtí při něm. Co to nakonec může udělat s partnerským vztahem, není třeba zmiňovat. Důležité však je, že z tohoto začarovaného kruhu obvykle není svépomocného úniku.“

Nemoc plná úzkostí

Ano, s tokofobií to není žádná legrace. Je to vlastně psychické onemocnění, které ženě pořádně zkomplikuje život. Příznaky jsou psychické i fyzické. Bolení či motání hlavy, zrychlený dech i puls, pocit náhlého sucha v ústech, neopodstatněné bolesti břicha, zimnice, horečka, pocity nucení na zvracení… A to v extrémních případech stačí jen vyslovit slovo porod, a tokofobička má na zmíněné nepříjemnosti zaděláno. Přitom se ve svém strachu a úzkosti bojí velké spousty věcí. Samozřejmě porodních bolestí, toho, jestli porod ustojí po psychické stránce, obává se, že by mohla ona či dítě při porodu zemřít, děsí ji představa, že se o dítě nebude schopná dobře postarat, správně jej vychovat… a to všechno ji doslova straší v takových rozměrech, že není schopná – alespoň ne bez pomoci – naplnit svou přirozenou roli a stát se matkou. Nepředstavitelné, že? A přesto to některé ženy zažívají jako každodenní realitu. A pozor, dokonce nejen ženy!

Muži to znají taky

Velice zrádné na tokofobii je, že se může rozvinout dokonce i u opačného pohlaví, našich mužských protějšků. Nejde vám do hlavy, jak je to možné? Mgr. Katarína Bradáč to vysvětluje poměrně jednoduše: „Ano, stává se, že chorobným strachem z porodu trpí muž – lépe řečeno on trpí nezvladatelným strachem, že při porodu hrozí nebezpečí jeho partnerce. To samotné by se mohlo jevit jako sympatická starost a projev lásky a péče. Jenže v případě, že se jeho obavy se rozvinuly ve fobii, může se tato projevit tlakem na partnerku, aby dítě pro jistotu neměli, případně jej adoptovali. Nebo může daný muž na svou ženu naléhat, aby porod neprobíhal přirozeně, ale císařským řezem a podobně.“ Samozřejmě ani to není příznivé pro ženu-budoucí matku, neboť jak dále konstatuje psycholožka: „Vlivem jeho chování zde vzniká sekundární riziko rozvinutí tokofobie i u ženy!“ Mužská tokofobie je tedy také velmi nebezpečná… Ale zpátky k té „ženské“ stránce věci.

Na koho to slovo padne…

Pokládáte-li si právě otázku, jakým ženám se taková strašná věc jako tokofobie může vkrást do života, lze pro ně najít určitě společné obecné prvky. Často to bývají, jak už bylo naznačeno, starší a také vzdělanější matky prvorodičky. Ženy, které si prošly krutou zkušeností znásilnění, setkaly se s vyprávěním o drastickém porodu nebo o něm viděly příliš reálný film, na který nebyly připravené. To mluvíme o tzv. primární tokofobii, která tu je jakoby odvždycky. Pak se lze setkat také ještě s tokofobií sekundární, kterou znají matky, jejichž první porod byl extrémně komplikovaný a ony se obávají, že se problémy mohou ještě vystupňovat. Zkrátka si myslí, že už moc dobře vědí, co je čeká, a nedokážou se toho neděsit. Sekundární tokofobii, jak už jsme zmínili, pak také může vyvolat úzkostlivý partner. „Setkáváme se i s termínem terciární tokofobie, kdy se jedná o příznak anebo příčinu depresivního onemocnění,“ doplňuje neradostný výčet psycholožka.

Moderní doba si žádá své!

Ať už je za vznikem tokofobie konkrétně cokoliv, faktem je, že se na tom z velké části podepsala moderní civilizace, uspěchanost doby, odklon lidí od přírody i své vlastní lidské podstaty. Čím více máme kolem sebe prostředků, které nás dokážou uchránit před „přirozeným výběrem“, bolestí, ztrátami, těžkostmi, tím více se vzdalujeme od života a způsobu bytí, který nám byl po stovky let blízký a přirozený. Jen řekněte – kolik porodů jste za život viděla? Žádný, přizná asi většina z nás. Ale ještě docela nedávno se rodilo doma, každé dítě se setkávalo s přirozeným životním koloběhem u domácích zvířat, z nichž jsou dnes často vyumělkovaní, vykastrovaní mazlíčci. Vidět zrození i smrt, počátek i konec života i to, co k němu patří, bylo – trochu nadneseně řečeno – pro lidi denním chlebem. A tak je ani nezaskočilo, když místo krávy, kterou byli zvyklí odrodit sami, (dámy odpustí) rodila žena. Už od té „hloupé“ krávy věděli, že je kolem toho spousta křiku, bolesti, krve, zmatku, emocí, očekávání, pachů, komplikací… byli na to připravení. S tím souhlasí jak psycholožka Mgr. Katarína Bradáč, tak pražský gynekolog MUDr. Jan Sadílek (www.gynhelp.cz), když říká: „Dříve bylo rození zkrátka přirozenější. Lidé měli více dětí, bylo to pro ně naprosto běžné. Stejně jako vnímali součást svého životního údělu fakt, že děti se někdy nenarodí zdravé, živé nebo někdo při porodu zemře. Bylo to pro ně prostě – bůh dal, bůh vzal. Dnes jsme daleko citlivější, až přecitlivělí a všechno vnímáme jinak.“ A ačkoliv je samozřejmě chvályhodné, že medicína dokáže zabránit porodním komplikacím, předejít řadě potíží, prodloužit život nebo ho navrátit, přinesly s sebou civilizační pokroky i negativa, k nimž právě tokofobie bezpochyby patří!

Příliš informací škodí

Strach, který ženy z porodu mají, pak často také nesouvisí jen s tím, že neberou za svůj přirozený koloběh života a jsou zhýčkané a přecitlivělé. Na vině bývá i jistá přeinformovanost. Co dnes udělá každá žena, která zjistí, že je těhotná? Sedne k internetu! A co najde na internetu? Děsivé historky o nepovedených porodech, nemocech během těhotenství, postižení dětí, ztrátách partnera, poporodních depresích, neschopných matkách… Vstřebává informaci za informací, až není schopná třídit a rozlišovat nadnesené příběhy, fakta, která se jí nemohou týkat, a skutečná rizika, která s ní případně opravdu souvisejí. Při své touze být připravená se často ocitne ve víru informací, kterým nerozumí nebo je nepochopí správně, a na obavy i jejich horší formu v podobě tokofobie je zaděláno! „Dnes se v ordinacích gynekologů děje to, co nikdy. Přicházejí ženy s přesným seznamem vyšetření, která chtějí podstoupit, protože si o nich někde přečetly. Chtějí testy a záruky, že se dítě narodí zdravé. Touží všechno vědět, potvrdit, ujistit, že cokoliv je čeká, bude dobré a bude mít hladký průběh. Jenže ačkoliv je medicína opravdu na neuvěřitelné úrovni a umíme skoro zázraky, neumíme všechno,“ říká na rovinu gynekolog, MUDr. Jan Sadílek. A Mgr. Katarína Bradáč upozorňuje ještě na jeden informační nešvar, který dává za vinu již tak pranýřovaným médiím: „Zprávy z televize či novin nikdy neopomenou poukázat na ojedinělé úmrtí rodičky či novorozence, nedoplní však informaci o počtu bezproblémových porodů. Taková informační selektivita může způsobit zkreslené vnímání skutečnosti a opět stát v pozadí nemoci zvané tokofobie.“

Kariéristky a spol.

Když se nad tím člověk zamýšlí, napadne ho, jestli se tokofobičkami nestávají také vystresované workoholičky. Přece vystresovaný člověk je často snadnou obětí úzkostí, strachu, depresí, zhroucení, syndromů vyhoření, tak proč ne tokofobie? Nemluvě o tom, že když má člověk čas jen na práci, jak si ho asi udělá na plození dětí, že? „Osobně nevnímám tokofobii jako nešvar moderní doby v tom smyslu, že by žena neměla čas kvůli kariéře se na mateřství připravit, a tak se u ní tokofobie rozvine. Spíš se domnívám, že rychlé tempo a povrchnější konzumní společnost může obklopit člověka jakýmsi hodnotovým vakuem, ale věřím, že je v moci každého z nás toto vakuum hodnotami naplnit, chceme-li. Pak pokud mezi ně patří potomek, může být doba, jaká chce,“ je si ale jistá psycholožka, že workoholismus a uspěchanost za tím přímo nebudou. Na druhou stranu připouští, že: „žena, která z jakéhokoliv důvodu upřednostní kariéru před mateřstvím, může jako obranu proti tlaku okolí, že by se už měla stát matkou a ona nechce, použít tokofobii jako ,výmluvu´.“

Ohleduplnost, prosím!

Pokud přestaneme nadávat na nešvary moderní doby (které stejně jedním článkem nezměníme), je určitě čas si říct, jak se i z tokofobičky může stát matka. Protože to samozřejmě lze. Ale jen se správným přístupem jí samotné i nejširšího okolí. Jak varuje Mgr. Katarína Bradáč, na prvním místě je zapovězené problém tokofobie bagatelizovat! „Trpí-li někdo zlomeninou nohy, také mu nedoporučíte, ať to v klidu rozchodí. Stejně jako fraktura je tokofobie onemocnění, které nelze přejít mávnutím ruky a konstatováním o tom, že na světě rodí denně statisíce ženských, tak proč by to dotyčná neměla zvládnout taktéž! Chce to naopak podporu ze strany partnera i blízkého okolí, stejně jako gynekologa, k němuž žena chodí,“ říká psycholožka a gynekolog Jan Sadílek na ni hned navazuje. „Ano, skutečně je to tak, že když za mnou přijde do ordinace těhotná úzkostlivá žena, můj přístup k ní je samozřejmě trochu jiný, citlivější. Snažím se jí vše vysvětlit, uklidnit ji a doporučím jí například, aby si včas vybrala porodnici, seznámila se s tamním personálem, prostředí si prohlédla, pochopila jejich přístup k rodičkám. Nebo zmíním možnost projít těhotenství po boku s dulou, která jí může být nezměrnou podporou. Když se pak blíží porod, jsou tu možnosti mírnění bolestí vhodnými léky, ale je možné i jednorázové podání léků na zklidnění. Zkrátka jako lékař-gynekolog vím, že dnes jsme opravdu schopní vyjít nastávajícím maminkám maximálně vstříc a pomoct jim jejich obavy rozptýlit.“

Terapie nikoho nezabije

Výše zmíněné samozřejmě stačí a zabere, pokud se lékař setká „jen“ s přecitlivělou pacientkou. „Jestliže vidím, že má intervence jako lékaře není dostatečná, nabízím mamince se strachem z porodu možnost terapie. Mluvím s ní o možnosti návštěvy psychologa, s nímž může při vhodné terapii odhalit důvody svých strachů, překonat je a těhotenství i porod zvládnout. Jestliže by se jednalo o těžkou formu strachu, tokofobii nevyjímaje, je pak už na místě zvážit i návštěva psychiatra a nasazení psychofarmak – ať už antidepresiv nebo léků proti úzkosti. Ovšem, to už není můj obor, zde já mohu coby gynekolog fungovat jen jako ten, kdo doporučuje jisté řešení,“ upozorňuje doktor Sadílek. A psycholožka Mgr. Katarína Bradáč pokračuje: „Z mého pohledu je ideální začít s léčbou v případě tokofobie  ideálně již před početím. Prožít těhotenství ve strachu neprospěje ani mamince, ani miminku. Osobně jsem pro upřednostnění psychoterapie před farmakoterapii, je-li to jen trošku možné. V souvislosti s úzkostnými poruchami se nejčastěji setkáváme s dynamickou psychoterapií a s KBT – kognitivně behaviorální terapií. Použiju-li zčásti vysvětlení dle S. Kratochvíla (1997), dynamická psychoterapie chce pomoci pacientovi, aby porozuměl vlastnímu podílu na opakujících se problémech a taky souvislostem mezi současným nepřizpůsobivým chováním, postojem, či prožíváním a významnými dřívějšími zážitky. Terapie směřuje k dosažení náhledu, k prožití emoční korektivní zkušenosti, přezkoušení nového chování na základě opravených postojů a k dosažení úspěšné sociální adaptace. V KBT, když velice zjednoduším definici dle Hawtona (1989), terapeut pomáhá pacientovi, aby si uvědomil svůj způsob zkresleného myšlení a dysfunkčního jednání. Pak pomocí specifických postupů pomáhá pacientovi hodnotit a měnit jak zkreslené myšlenky, tak dysfunkční jednání. Léčba má poskytnout příležitost pro nové učení, její důležitou součástí je systematické řešení problémů, jasné vysvětlení léčebných postupů, vztah spolupráce mezi terapeutem a klientem. Tato časově omezená terapie směřuje k dosažení předem dohodnutých cílů, k soběstačnosti klienta, který procvičováním získává potřebné dovednosti, zvládá tak situace a zvyšuje si pocit vlastní zdatnosti. Rozhodně chci jmenovat logoterapii dle V.E. Frankla orientovanou na smysl, která se kromě jiného zabývá i terapií fobií. Logos zde nepředstavuje slovo, nýbrž smysl a duchovnost a logoterapie tedy člověka vnímá ve třech dimenzích: tělesné, duševní a duchovní.“ Možná vám jde ze všech těch termínů hlava kolem, ale důležité je hlavně vnímat, že cesty z trápení tokofobiček existují a byla by holá šílenost je nevyužít.

Když dojde na pilulky…

Ve zvláště kritických případech může být vedle terapie (která potřebuje svůj čas) zahájena také léčba medikamenty, kterou by měl určit psychiatr. „Farmakoterapie nabízí dvě skupiny léků. První patří do skupiny anxiolytik, čili léků proti úzkosti. Ty se podávají pouze krátkodobě kvůli riziku vzniku závislosti. Často se postupuje tak, že k anxiolytiku psychiatr zároveň předepíše lék z druhé skupiny – antidepresiv. Jejich účinek začíná až po několika týdnech užívání. Proto se ze začátku předepisuje anxiolytikum, jež se pak, když nastoupí účinek antidepresiva, vysadí. Udává se, že riziko nežádoucích účinků je u moderních antidepresiv a anxiolytik malé, a pokud se nějaké objeví, pak bezezbytku odezní po vysazení léku. Také se udává, že u antidepresiv nehrozí riziko závislosti, proto se mohou podávat dlouhodobě. Navzdory uvedenému je můj názor takový, že psychofarmaka jsou poslední volbou obecně, zejména však v období těhotenství, i když nepopírám, že jejich účinek je v některých akutních případech či mezních situacích užitečný a až život zachraňující,“ říká Mgr. Katarína Bradáč.

Neléčit se? To se nevyplácí

Zajímá vás, co by se mohlo stát, kdyby těhotná tokofobička se svým problémem nic nedělala, neléčila se? Jak jsme již zmínila, prožít devět měsíců úzkostí provázených nepříjemnými psychickými i fyzickými stavy musí být peklo pro ženu, ale i její vyvíjející se miminko. Pro oba by mělo být těhotenství významným mezníkem v tom nejpozitivnějším smyslu slova. Ale jestliže si ho žena „vinou“ dítěte a strachu z jeho porodu protrpí, jaký k němu asi bude mít vztah, až se narodí? A jak na tom takové dítě bude emocionálně? Není také neléčená tokofobička horkou kandidátkou na poporodní deprese, laktační psychozu a jiné hrůzy? „Obecně se může stát, že matka má k dítěti po porodu, který je poznačen tokofobií, nelaskavý vztah. Dítě může vidět jako příčinu předporodního strachu i porodní bolesti. Jaké to pak může mít následky na citový vývoj dítěte, asi není třeba popisovat. Je již obecně známo, že období těhotenství je pro zdravý vývoj plodu klíčový. Strava nastávající maminky, životospráva a v neposlední radě duševní pohoda mají na rostoucí miminko v děloze významný vliv. Přítomnost tokofobie u těhotné ženy způsobuje permanentní stres a trauma, kterou nastávající maminka prožívá každý den. Samotný stres může, kromě špatného vývinu plodu, způsobit potrat nebo předčasný porod. Některé nastávající matky, které touto fobií trpí, si rovněž tajně přejí, aby potratily, nebo vykonávají aktivity ohrožující plod – jako nadměrné a nevhodné cvičení, sport, hladovění a podobně. Zní to sice strašně, ale v extrémních případech se to stát může,“ dokresluje hrůznou skutečnost a následky neléčené tokofobie psycholožka.

Vystrašená bezdětnost?

Neléčení tokofobie vede některé ženy toužící přesto po mateřství k otázce možností adopce. Zdá se jim to jako „rozumné“ řešení, které jim splní sen stát se matkou, a zbaví je porodních strastí. Jenže… jakou má taková žena záruku, že se jednou neprobudí s pocitem, že jako žena zklamala, protože nezvládla tak přirozenou věc, jako je porod? A co když jí jednou partner vyčte, že mu nedala vlastní děti? Co když i ty adoptované děti jednou začne nenávidět za vlastní slabost? „Jakkoliv se dá na adopci dítěte tokofobičkou pohlížet kladně ve smyslu: někdo dal šanci dítěti z dětského či kojeneckého ústavu, má adopce jako důsledek strachu z porodu nejedno emocionální riziko,“ varuje Mgr. Katarína Bradáč, podle které je možnost adopce jako řešení tokofobie možná jen tehdy, srovná-li se žena i její partner se svým rozhodnutím po všech stránkách. „Každá adopce, i když je to velice obdivuhodný čin, je taky velice komplexní a od počátku vůbec ne jednoduchá životní situacel. Je náročná i pro zralé a poučené páry,“ dodává psycholožka. I to je pak vlastně „případ“ pro terapeuta, protože institut adopce tu byl zřízen a je obecně vnímán přece jako šance pro neplodné páry a opuštěné děti. Ale ustrašené páry a opuštěné děti? Je to ve všech směrech čistá hra? Unesou to všechny strany? Na to je samozřejmě třeba hledat včas odpovědi a najít naprostou jistotu správnosti rozhodnutí!

Reálné vyhlídky

Jak to bude s šířením tokofobie asi dál? Jak se dá očekávat, pokud se – s nadsázkou – hromadně nepostěhujeme na venkov, nedojde k nějakému hromadnému návratu k přírodě a znovupřijetí přirozeného koloběhu života – počet úzkostlivých nastávajících maminek se asi bude zvyšovat. „Z části je to dané zvyšujícím se věkem prvorodiček, u nichž je často strach z komplikací opodstatněný stářím organismu, který porod samozřejmě lépe zvládá ve dvaceti než ve čtyřiceti. I nastávající medicínský pokrok bude maminkám vnucovat stále nové otázky a touhy po preventivních opatřeních. Zkrátka z mého pohledu bychom se my, gynekologové, asi měli připravit na to, že žen s větším než běžným strachem z porodu přibude,“ konstatuje MUDr. Jan Sadílek. Na druhou stranu však přichází s uklidňujícím prohlášením. „Při tom všem si je ale stále třeba uvědomovat, že mluvíme-li o hraniční formě strachu z porodu, tokofobii, není a snad to také nebude masová záležitost. Osobně já ani mí přátelé z oboru nemáme z ordinace zkušenost s ženou s diagnostikovanou tokofobií. Se strachem a zvýšeným strachem z porodu? To ano, ale tokofobie je, a já doufám, že dál bude, výjimečnou záležitostí!“ A co na to psycholožka Mgr. Katarína Bradáč? Naštěstí ani ona to nevidí s tokofobií tak černě! „Osobně v psychologické praxi nezaznamenávám významný nebo v poslední době zvýšený výskyt klientů s tímto problémem. Pro statisticky korektní odpověď by však bylo nezbytné provést vědecké měření. Zůstaneme-li u mé osobní zkušenosti, pak se s tímto jevem u klientů nepotkávám velmi často, umím si však představit, že psycholog pracující například na gynekologicko-porodnické klinice zaznamená vyšší počet případů. A stále budu upozorňovat na fakt, že je velice důležité rozlišit přirozené obavy z porodu a skutečnou fobii a dle toho i postupovat,“ uzavírá téma psycholožka.

DO BOXŮ:

Opravdu tragické příběhy

Jestliže jsme zmínili internet, a to hned několikrát, v případě tokofobie vám nabídne nejeden děsivý příběh. Můžete se na něm dočíst o ženách, které celé roky trápily noční můry plné krve a utrpení, o ženách, jež se trápily denně náročným cvičením, jímž se pokoušely přivodit si potrat. Bily se do břicha – opět aby končily život toho, koho nedokázaly porodit. Po osobní zkušenost doporučuji snad raději takové příběhy nečíst. Nevylučuji, že se dějí, ale spolu s našimi odborníky doufám, že jsou velmi, velmi výjimečné. A pak – dělat událost z utrpení? To se snad už dneska „nenosí“…

Bojíte se porodu? Obklopte se známými tvářemi ve známém prostředí

Každá těhulka má samozřejmě možnost si dnes nejen vybrat porodnici, ale dokonce existuje i možnost zajistit si na porodní sál svého rodinného lékaře či svého gynekologa, kterého roky zná, věří mu, spoléhá na něj a jehož přítomnost ji dokáže příjemně uklidnit. Stejně jako přítomnost partnera nebo zkušené kamarádky. Skvělým průvodcem v těhotenství i pomocníky u porodu jsou také duly – „specialistky“ na těhotenství, nejrůznější relaxační techniky, cvičení, masáže, studnice rad a životních moudrostí. A když si nastávající maminka předem projde nejen předporodním kurzem, ale také se podívá do porodnice, kterou si vybrala, probere s personálem všechno, z čeho má obavy, může ji v den D děsit o dost méně věcí. Skoro na všechno se totiž lze připravit!!!

Maminčini odborníci:

Mgr. Katarína Bradáč, brněnský psycholog se soukromou praxí, kouč, lektor, www.katarinabradac.cz