Je to absurdní, nelidská a neřešitelná situace. Démonická podstata tkví v tom, že VYBRAT NELZE.  Pokud vybere jedno dítě, přímo tím druhé dítě odsoudí k smrti. Kterákoliv ze dvou voleb přináší smrt. TREST za volbu. Pokud by se Sophie v ten moment zcela zbláznila a začala se nepříčetně smát a válet po zemi, to by mi přišlo jako adekvátní reakce. Sophie nakonec zvolila, jinak by nezachránila ani jedno s dětí a ponechala si u sebe syna Jana. A pak přihlížela, jak její dcerku Evu, na její pokyn, odvážejí do Březinky na smrt, do plynu. Kdo zná závěr románu ví, jak a čím po válce Sophie zaplatila za tuhle zkušenost.

A teď jiný příklad, žel ne z románu, ale ze života. Stejný příklad. Matka věnuje svému synkovi pod stromeček dva svetříky. Jeden žlutý a druhý červený. Syn skáče od radosti, dárek se mu líbí a jde si je honem vyzkoušet. Obleče si jeden, třeba žlutý a jde se pochlubit mamince. A maminka? Maminka upadne do hlubokého smutku a s bolestným výrazem na tváři řekne: “Já jsem to věděla že se ti ten červený nebude líbit…” A uroní slzu. V čem tkví démonická podstata téhle vánoční komunikační pasti? Stejný princip. NELZE ZVOLIT MEZI NABÍZENÝMI MOŽNOSTMI. Když by si chlapec oblékl ten druhý, červený svetřík, maminka s hlubokým žalem pronese: “Já jsem to věděla že se ti ten žlutý nebude líbit…” Kterákoliv z voleb přináší TREST. Nyní v podobě emoční pasti, a bolesti a VINY, kdy syn “ubližuje” matce a činí ji hluboce depresivní, ať zvolí jakkoliv.  Mimochodem, tímhle způsobem, a je jich ještě pár podobně výživných, lze bez pomoci kohokoliv dalšího z dítěte doslovně vychovat tzv. “schizofrenika” s nesnesitelnou emoční bolestí, neschopného plnohodnotného života. V této souvislosti jenom podotýkám, že tzv. “schizofrenie” je REAKCÍ na nezvladatelný životní příběh a vztah(y). Ne duševní nemocí, která se “nějak” přihodila.

A ještě jeden příběh, taky ze života, žel, který možná někteří z nás budou znát osobně nebo z doslechu. Setká se rodina, dospělí, děti, senioři. Lidi spolu mluví a přimlouvají se i dětem. A padne otázka: “Aničko, koho máš raději, maminku nebo tatínka?”Anička je najednou jako z kamene, zbledne, oči se ji rozšíří a v koutcích se začnou třpytit slzy. A uteče. Tazatel se nechápavě rozhlíží kolem “Co s tou holkou je?” Ani v tomhle případě nelze zvolit. Když označím kohokoliv z rodičů, ublížím tomu druhému. Past. Nemožnost volby.

A další příklad ze života, žel, kde ještě trošku přitvrdíme. Dva rozvedení dospělí lidé, každý má z předchozího vztahu dítě. Po nějaké době se domluví, že se vezmou. Svadba se málem nekoná. Problémem je totiž  dcera od partnera. Pokud si myslíte, že dcerka žárlí na novou partnerku svého otce, tak to jste úplně mimo. Je to přesně opačně. Mladá paní splétá různé intriky, jak malou holku ponížit, jak ji emočně ublížit a jak ji vystrnadit ze života svého partnera úplně. Nakonec postaví svého partnera před jasnou volbu: “Buď já nebo ona. Rozhodni se.”

A další příběh, taky opravdový, v němž mladá žena, sama matka, postupně žádá partnera, rozvedeného otce malých dětí o takové uspořádaní života, v kterém jeho děti mají minimální, ideálně nulový prostor.

Proč to všechno? Je to vůbec možné?

Na první poslech by to kdokoliv z nás, předpokládám, zcela jasně odsoudil. Jenomže to tak jednoduché není. Vše má svůj kontext a své souvislosti. Pokud mluvíme s člověkem, který žádá tyto oběti, shledáváme, že z něj mluví obrovská bolest. A strach. Ať to už vzniklo jakkoliv, v příbězích těchto lidí lze citlivě nalézt “vysvětlení”. A porozumění. Plnohodnotné pochopení. Obvykle se tam nachází předešlá bolest, kdy byla hrubě narušena jejich autonomie, rovnováha, hodnota, sebevědomí, úcta, kdy se jim nedostávalo bazální pozornosti, ocenění, potvrzení. A tak se vyvinula obrovská potřeba to zaplnit. Potřeba po absolutní pozornosti důležitých lidí. NEOMEZENÉ pozornosti, nenarušované jinými bytostmi a dokonce nenarušované jinými činnostmi. Vyvinulo se jakési tykadlo, citlivé na jakoukoliv KONKURENCI. Protože ta znamená OHROŽENÍ. A pak přirozeně přijde ten požadavek: “Dokážeš mi, že mně miluješ, když si jasně vybereš. Buď to já, nebo děti.” Konfrontace s tím, že ještě někdo by mohl “ukrást” lásku a pozornost partnera, bolí tak nesmírně, až na samotném dně duše, že s tím jednoduše nelze žít a necítit, že v křečích umírám. Nehodna, bez potvrzení, bez lásky a naplnění. Znovu a znovu.

Pokud partner, v této NEŘEŠITELNÉ situaci nerozpozná past nebo neví, co s ní, i když ji cítí, a “zvolí” třeba děti, ač v bolesti, že přichází o partnerku, kterou miluje, dojde k další bolesti v duši partnerky: k POTVRZENÍ, že lidi jsou špatní, nebo muži jsou špatní. Že předci je to PRAVDA, že lidem nelze věřit. A tohle je to nejhorší, co mohla slyšet. Přímý zásah do srdce. Mužům nelze věřit a nelze se na ně vůbec spolehnout. Kdyby někdy v budoucnu došlo k ROZHODOVÁNÍ, je nyní zřejmé, že by ZRADILI. Zradili lásku, oddanost, partnerku. Jako vždy. Svět není bezpečné místo, bezpečí nelze dostat. Pořád je tu někdo, kdo může lásku a bezpečí ukrást. Konkurence, která požírá pozornost, péči, bezpečí. MUSELA situaci VYHROTIT, aby se přesvědčila a ubezpečila, na ČEM VLASTNĚ JE, a tak se doví, že je ZRAZENA. A kruh se uzavírá. To, čím přešla v minulosti, to se potvrzuje, lidi a muži jsou špatní, jsou to zrádci. Není tady nikdo, kdo by potvrdil důležitost, jedinečnost a neohroženost mé osoby. Navíc je to důkaz, že za nic NESTOJÍM. Jsem NIC. Nikdo mi nedá PŘEDNOST před jinými. Konec.

Tato emoční pravda je zpečetěna. Je však založena na principu, který od své podstaty je bolestný a hlavně zcela mylný. Lásku nelze dokázat, láska JE. Lásku nelze vynutit, láska je dar. Láska není počitatelná, láska se nezmenšuje s počtem lidí, které milujeme. Láska k jednomu člověku neohrožuje lásku k druhému člověku. Láska není soustava spojených nádob, čím více nádob, tím nižší celková hladina. Láska žije jinak.

Láska nestaví člověka před rozhodnutí, která nelze rozhodnout. Láska pořád říká: “Miluji tě a miluji tě a miluji tě …”. Třem osobám současně. Dvě stě osobám současně. Není konkurence v lásce. Láska nestaví řebříčky a pořadí. Láska miluje, láska dává, sama je darem. Nelze lásce říct: “Buď to já nebo oni”. Je to stavění člověka před Sophiinu volbu. Ta nemá řešení. Každý výběr, z obou možností vede ke smrti. Každý výběr z vánočních svetříků vede ke zkáze. Každý výběr jednoho z rodičů vede k bolesti. Každý výběr mezi partnerkou a dětmi vede do pekla. A zaplatí všichni.

Tady nelze volit. Lze pouze NEVOLIT. Lze pouze milovat je VŠECHNY. Nelze si vybírat, ani teoreticky ne. Pokud je člověk stavěn před výběr, je stavěn do absurdní pozice, kde popírá svoji lásku. Je absurdní žádat Sophii, aby zvolila mezi dětmi, které bude žít a které půjde do plynu. Je absurdní i říkat: “Dobře, já volím tebe.” Je absurdní říkat: “Dobře, já volím děti.” Lze pouze NEVOLIT.

A vymanit se z bolestné pasti, která někdy v minulosti zamotala věci natolik, že člověk, aby je rozmotal, žádá o POTVRZENÍ lásky skrze POPŘENÍ lásky. Vymanit se z ledové pasti, která kdysi v minulosti způsobila takovou bolest, že pouze láska jí může vyléčit. No pouze láska, která je skutečnou láskou, léčí. Láska, která sestavuje řebříčky, není láskou, je to hra na lásku, je to iluze. Tahle láska by nic nevyléčila. Tahle láska by pouze popřela sama sebe.

Když nás někdo staví před Sophiinu volbu, sám velice strádá, prožívá nejděsivější strach a hlubokou prázdnotu, žízní po lásce. Pokud se taky chytíme do pasti a volíme mezi nabízenými možnostmi, získáme pouze bolest. Nelze ani vysvětlovat, nelze se zlobit, nelze křičet, stavět se na odpor, nebo ve zlosti či vlastním zoufalství říkat jakoukoliv ze dvou možností. Lze pouze NEVOLIT. Vysvobodit sebe i toho, kdo žádá z iluze a bludného kruhu, že lze najít tu správnou volbu. Nelze, pokaždé půjde někdo “do plynu”. Je pouze “miluji tě A miluje je”. Nic mezitím a nic z toho.

The post Hnutí mysli 211.: Sophiina volba. appeared first on Katarína Bradáč | PSYCHOLOG.

A všechno jsou to lidi, které je tak snadno si zamilovat. Milí, hezcí, laskaví… A všichni po ránu smutní. Říkají, že jsou připraveni, jenom ten “pravý” nepřichází. A s každým ránem se probouzí do SAMOTY, která je všude kolem, v ložnici i kuchyni, u vchodových dveří, ve skříni…

Jedna dáma vtipně říká, že by sama se sebou šla na rande, je milá a hodná, prima holka… navíc se naučila pár důležitých věcí , třeba mít sama sebe ráda, nebýt na sebe ošklivá za špíček na bříšku a tak. Hezký, že jo? No po ránu se budí SMUTNÁ. Protože je SAMA.

Mnohdy přátelé povzbuzují slovy: co já bych dal za to být někdy sám, být sám je prima. No jo, no…přátelé, kteří si žijí ve vztazích a rodinách a sem tam si užívají chvilky soukromí. Těm se to říká…

Tak si já  říkám, zda je to možné být SÁM a nebýt OSAMĚLÝ. Nebýt osamělý právě proto, že jsem sám pro sebe tou nejdůležitější osobou na planetě. Sám se sebou šťasten, sám ve své přítomnosti a společnosti naplněn. Zda lze k sobě v běžný den přistupovat přesně tak, jakoby jsme přistupovali k partnerovi, kterého milujeme nejvíc na světě. Jako někoho, na kom velmi záleží, koho nám přijde důležité udělat šťastným. Komu chceme vykouzlit úsměv na rtech. Přinést deku na zakrytí, uvařit čaj z bylinek, podat knížku. A u koho se chceme každé ráno probudit, s úsměvem a s vděčností za ten dar, že jsme právě s ním. Těšit se na každý den se sebou, na běžné věci i ty výjimečné.

Zda lze žít v naplněném životě, šťasten, obklopen tolika lidmi a se žádným z nich v intimním vztahu partnerství. Alespoň zatím. A to své přání o sdíleném oboustranném a naplňujícím partnerství si hýčkat a být připraven, prozatím však zažívat naplněné partnerství sám se sebou. Žít v radosti či někdy smutnit, být na sebe pyšný nebo se sám sobě smát, setkávat se s lidmi nebo být večer sám. Podle chuti, podle potřeb. Nikdy však sobě neublížit nelaskavou myšlenkou, jak mi je špatně samému. Samému se sebou.

Osamělým se člověk může stát i když je v pěti vztazích najednou. Což je možná děsivější forma osamění, jelikož postrádá “řešení” ve smyslu vize, že “to přejde”, když si najdu partnera. Mnoho lidí říká, že žijí “pro někoho”. Pro své děti, pro partnery, pro vnoučata… je mi poněkud smutno, když to slyším. Ne když slyším tu lásku k bližnímu, no když slyším, jak lidi žijí pro někoho jiného, jakoby se ztrácelo to žití pro sebe sama. Žití v oslavě života, v radosti běžného dne.

Pročpak nevést ten samý vnitřní dialog právě se sebou, jaký vedeme s milovanými lidmi? Proč nebýt naplněn svým bytím stejně laskavě, jako nás naplňuje blízkost druhého člověka? Proč nebýt pouze SÁM bez OSAMĚNÍ?

The post Hnutí mysli 195.: Sám nebo osamělý? appeared first on Katarína Bradáč | PSYCHOLOG.

aktualizováno 13.04.2011, 11:37 | 13.04.2011, 00:01 | Jana Potužníková/doma.cz

Jak dobře vycházet s tchyní? NÁVOD, KTERÝ FUNGUJE!

Tchyně. Svébytná osobnost, která v našich představách hraje obvykle negativní roli. Zbytečně! I s tchyní se dá totiž (dobře) vycházet. Tvrdí to renomovaná psycholožka.

V obecném povědomí hraje tchyně obvykle roli někoho, kdo je “zlý“. Sekýruje, diktuje, motá se do chodu domácnosti svého syna, je panovačná a bůhví, co ještě. Že by mezi ní a snachou fungovala harmonie? V lepším případě neutrální vztahy. Ale i to jsou spíše výjimky.

Přitom podle psycholožky Kataríny Bradáč (KatarínaBradáč.cz) je vše otázka přístupu. A také ochoty k sebepoznání, osobnostnímu růstu a schopnosti vcítit se do toho druhého.
Co podle vás stojí za častými konflikty tchyně a snachy?
Do tohoto vztahu vstupují zcela jedinečné osobnosti obou žen, každá s individuální životní historií, proto je obtížné důvody sporů generalizovat. Také je třeba neopomínat “můstek“ rodinných vztahů – manžela a syna v jedné osobě. I ten je tu důležitý, respektive jeho reakce.
Můžete být konkrétnější?
Každý má specifické zkušenosti, a navíc zastává několik rolí. Ty nelze oddělit, doplňují se i ovlivňují. Takže tchyně je i matkou, rovněž však manželkou, pravděpodobně i babičkou. Snacha je manželkou, možná i matkou, ale také něčí dcerou. Manžel je synem, možná i otcem. Pak je situace složitější, než když komunikují pouze dvě role mezi sebou.
Například?
Žena, která se nyní stala snachou, mohla mít například neharmonické vztahy se svojí biologickou matkou a komunikace s tchyní jí to může připomínat. Pak se do komunikační spleti kromě role snachy přidává i role dcery. Tchyně může mít rovněž pohled z vícero stran: jako tchyně, ale i jako matka, která má své představy o tom, co je pro syna nejlepší. Nemusí to myslet zle, jen takzvaně “tlačí na pilu“.

Do tchyně je třeba se vcítit. Alespoň to zkuste!

Syn a partner to pak také nemá jednoduché. Má se snažit být neutrální?
Postoj: “vyřešte si to mezi sebou“ často nepomáhá. Tehdy ani jedna žena necítí oporu a jistotu. A právě chybějící pocit bezpečí bývá motivem, proč se dámy pouštějí do boje. Tchyně “ztrácí“ synka a snacha si chce vymezit prostor pro sebe i partnera a mít jistotu, že stojí na její straně. Vymáhat si v dospělosti naplnění potřeby bezpečí od jiné osoby však bývá problematické. Manžel nemusí chápat, proč je pro jeho choť tak důležité, aby se jasně postavil na její stranu. Může samozřejmě milovat obě ženy, každou jinak, a neví, kam se má přiklonit. V zásadě ale není užitečné se přiklánět k jedné ženě a odklánět se od druhé.
Co tedy s tím?
Začít u sebe a snažit se zaujmout dospělou roli. Zejména sebepoznání má důležitou úlohu. Pak i upřímná snaha o pochopení druhého a úcta k němu jako ke člověku. Pokud se znám dobře, vím, v čem tkví moje problémy a snažím se zpracovat či zneutralizovat tuto příčinu. Není to jednoduché, ale kromě konečné úlevy od problémů pak tato práce na sobě přináší i velkorysost k slabostem jiných lidí.
To ale nejde vždycky. Někdy nás situace nebo chování toho druhého zaskočí…
To je přece lidské. I vybuchnout. Když však bouře utichne, je jenom na zúčastněných, co s tím udělají. Mnohdy stačí, aby se zamyslela jedna strana: co se to stalo? Proč se mě to dotklo? Proč reaguji tak nepřiměřeně? Přes tyto otázky se lze dopátrat k pravé příčině problému, jež často tkví ve zraněné duši, a pak ji zpracovat. Také je důležitá upřímná omluva.
Jak by to tedy mělo vypadat, aby podobné konflikty nevznikaly?

Být tolerantní a velkorysý. K sobě i jiným. A věnovat se prevenci – vnímat, co nám vadí, a zamyslet se proč. Pak to řešit. Kupříkladu příčinou averzní reakce snachy na poučování může být jej zkušenost z primární rodiny, kdy ji soustavně poučovala matka či starší sestra, jako by ji vůbec nepovažovaly za svéprávnou. To člověka zraňuje a snaží se takovému jednání bránit. Když jsou odhaleny a odstraněny příčiny, dojde k pokroku při rozvoj osobnosti a zároveň to pomůže vztahu s tchyní. Snacha pak může reagovat na snahu tchyně poučovat mnohem laskavěji. Třeba i poděkuje za zájem. U tchyně se mohou “neužitečné“ reakce spouštět stejně, na základě předchozích negativních zkušeností. Pak pro ni platí to stejné.

V ovzduší tolerance a velkorysosti konflikty nevznikají.
Pojďme se ještě podívat na syna-partnera…
Ten také může prožívat vnitřní konflikt, pokud se od něj očekává, že ženy rozsoudí. Byl-li vychován k rozhodnosti, může se domnívat, že pokud se nerozhodne, není chlap. Přitom si stačí uvědomit, že je pod vlivem neužitečných vzorců chování a že se nemusí nikam přiklánět. Naopak může oběma ženám vyjádřit svou lásku a zároveň je požádat, ať ho nestaví do role soudce, protože se pak cítí nepříjemně.
V celé té záležitosti kolem tchyní jde vlastně jen o jedno: o uvědomění si svých problémů i problémů těch druhých?
Ano. A zdůraznila bych zejména hledání příčiny těchto problémů a nalézání jejich řešení. Stejně jako snahu pochopit druhou stranu a to, že ten, s kým mám konflikty, také může mít problém. Nemusí o něm vědět, a přesto ovládá jeho chování. Pokud si člověk uvědomí, že jen ventiluje na druhé osobě své vnitřní problémy, posune se ještě dál, protože již toto uvědomění mu pomůže nezraňovat jiné. A rozhodne-li se kromě sebepoznání na sobě i zapracovat a zbavit se traumat z minulosti, můžeme před ním smeknout, protože to vyžaduje odvahu.

The post Jak vycházet s tchýní appeared first on Katarína Bradáč | PSYCHOLOG.