Objednat si ji můžete e-mailem: info@katarinabradac.cz nebo na adrese:

Katarína Bradáč

Viničné Šumice 209

664 06

The post Kniha Sníček Pomocníček je na světě :) appeared first on Katarína Bradáč | PSYCHOLOG.

Abych ti mohl začít vyprávět, chci, aby ses seznámil s Keertanem, z kmene Maraunů. Tenhle kluk, ačkoliv byl úplně sám, neznal své rodiče a nepamatoval si na svůj kmen, byl velmi statečný a máločeho se bál. Putoval po světě zcela sám, opírajíc se o svou hůl a všude, kam přišel, potkal laskavé lidi, kteří mu nabídli tu nocleh, tam syté jídlo a doušek vody. Takhle šel světem, aniž by věděl proč a kam ho to táhne, pořád sledoval hvězdu Antarii nad hlavou. Jednoho dne, a to se již smrákalo, zahlédl osadu, maličkou, přikrčenou na druhé straně údolí, do kterého vešel. Bylo to ještě kus cesty a stmívalo se rychle, vykročil proto rázně vpřed a zanedlouho stál u dvou mohutných kůlů, které stáli asi 4 metry od sebe a se svými zajímavými rytinami tvořili vstupní bránu do osady. Když procházel branou, zdálo se mu, že vítr zašuměl v rytinách starého dřeva jeho jméno. To byl však snad jenom klam znaveného poutníka, který se těší, že nalezne pohostinnou ruku, která ho přivítá a uvede do příbytku, alespoň na tuhle noc. I když si tak uvědomil, že by se mu líbilo na tomto místě spočinout déle.

V tu chvíli se proti němu pozvolna vydali psi z osady, každý stejný. Velcí černí psi, s mohutnými šíjemi, huňatými ocasy, nastraženými uši a hlubokými pohledy. Pohybovali se tiše, měkce, pomalu jako stíny a přece z nich sálala ohromná síla a majestátnost. A Keertan se jich nebál, nechal se očichat, pohladil jednoho z nich po široké hlavě a společně vykročili k prvnímu domku, který se už maličko skrýval ve tmě. Nebýt teplého světla v předním okně, stěží by ho už bylo rozeznat. Na prahu se zjevila postava. Žena, která mohla být ve věku Keertanovy mámy, kdyby nějakou měl. Měla hnědé oči, hladkou pleť a kolem očí vějířky smíchu. Její vlasy byly neposlušné, ačkoliv stáhnuty řemínkem, kolem tváří se některé vysmekli svému vězniteli a vesele se pohupovaly v rytmu jejího pohybu. Usmála se na něj a pokynula psům, ti se uložili kolem domu a jak s úsměvem poodstoupila ze dveří, Keertan vešel dovnitř. Dveře se zavřeli a on se ocitl v prostorné místnosti, útulné a jednoduché, s velikým krbem uprostřed a se třemi štěňaty schoulenými na kožešině u něj. Štěňata byla taky černá a silná, i když ještě dost maličká.

„Vítej, chlapče“, řekla žena, odkud a kam jdeš a jaké je tvé jméno?“

„Nemám místo, kam bych šel a nemám místo odkud bych vyšel. Putuji světem, odkdy si pamatuji a sleduji hvězdu Antarii, ani nevím proč, líbí se mi. A mé jméno je Keertan.“ Řekl hoch.

„Hm. Mé jméno je Eiratna a znamená to trpělivá. Co znamená tvé jméno?“

„Nevím, co znamená mé jméno, nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Nevím, zda vůbec něco znamená.“

„A tví rodiče ti to nesdělili, proč máš tohle jméno?“ Zajímala se Eiratna.

„Neznám své rodiče, mám jenom starý kousek kůže, na kterém je nakreslený kruh a v něm napsáno Keertan. Přečetl mi to jeden stříbrovlasý stařec. Jo a na čele mám taky namalovaný kruh. Nejde smýt vodou, tak ten stařec řekl, že mé jméno je jistě Keertan, jak je psáno na té kůži.“ Odvětil hoch.

„Ty máš kruh na čele? Můžu se podívat? Taky mám na tváři malbu, můžeš ji vidět, chceš-li.“

„Jo, to chci, nepotkal jsem člověka, který by měl malbu na tváři, ukaž mi tvou malbu, prosím“. Eiratna si odhrnua vlasy z obličeje a nastavila tváře záři z ohniště  a Keertan spatřil snad nejkrásnější obraz, jaký kdy viděl na svých cestách světem. Ty tvary a barvy, to byla poezie, tak jemné a harmonické, ladné, propletené a přece každý kousek měl své místo a každý patřil přesně tam, kde byl a společně tvořili souznění, ze kterého přímo čišel klid a bezpečí, důvěra a laskavost. Nikdy nic takového dříve nespatřil.

„Oh, to je nádhera, kdo ti to namaloval?“ Zeptal se se zatajeným dechem.

„Jak to myslíš, kdo mi to namaloval?“ Zeptala se Eiratna s podivem. Já přece. Ukaž mi ten svůj kruh, Keertane, chci ho vidět.“

Keertan si sundal šátek z čela a nastavil tvář Eirtaně. „Hm“, říká Eirtana, kruh tady vidím, ale je tady ještě něco víc.“ „Jak to myslíš, víc? Sám jsem ten kruh viděl před pár dny v odrazu  na jezerní hladině.“ „No já vidím kruh a skalní útes s hlubokým srázem, chmurná oblaka a létající supy, Keertane“, sdělila Eirtana.

V Keertanovi jakoby něco cuklo, ztuhl, nedal to však poznat na svém hlase, když odvětil: „Tak to je zvláštní, nerozumím, kde se to vzalo…“ a v tom mu Eirtana podává vycíděnou pánev aby se podíval. Keertan uviděl přesně to, co Eirtana řekla. „Neumím si to vysvětlit, co to je, ty to víš, Eirtano?“. „Asi bych věděla, Keertane, je však už pozdě, najez se a napij, kolik potřebuješ, taky u krbu je teplé místo na spaní a zítra, když si dobře odpočineš, povyprávím ti, co to je a taky ti přivedu další lidi z naší osady, uvidíš, že to celé pochopíš.“ Řekla. „Ale…“, chtěl namítnout Keertan. „Jak jsem řekla, zítra si promluvíme, teď jsem i já unavena, taky si potřebuji odpočinout, dobrou noc ti přeji, ať se ti něco hezkého zdá.“ A s těmito slovy zmizela ve vedlejší místnosti. Z rohu místnosti se záhy zvedla tmavá čmouha, to velká černá psí máma loudavě přišla ke štěňatům, lehla si k nim a ta se s pištěním probudila a přisála ke strukům plným mléka a s mlaskotem začala pít. Oheň tiše praskal v krbu, venku už byla hustá tma, chléb a sýr a troška mléka blaženě spočinuli v Keertanově žaludku a ten se uložil ke spánku a jen co se jeho tělo dotklo lůžka, v ten moment už tvrdě spal.

Sny měl zpočátku divoké, zdálo se mu, že padá z útesu a nad ním po chmurné obloze krouží supi. Měl pocit, že je sám a v ledové tmě, aniž by viděl na kousek cesty, pak stoupal nahoru a pak znovu padal z útesu a supy kroužili nad ním, málem se probudil z nedobrého spaní. Toto trápení už však jeho Sníček Pomocníček nevydržel a vstoupil mu do snu. A to dobře víš, Miláčku, když Sníček Pomocníček vstoupí do snu, najednou se vše utiší, zklidní, prozáří, najednou je teplo a hřejivě a věci začínají dávat smysl. Svého Sníčka Pomocníčka Keertan již dlouho nepotkal, ale jak víš, on ho pořád doprovázel a mnohdy i sám vedl jeho kroky. Sníček Pomocníček vzal Keertanovy ruce do svých teplých dlaní a laskavě se mu zahleděl do očí. Keertane, vím, že jsi zmatený a vím, co smutného jsi prožíval v posledních dnech. Zavedl jsem tě proto sem, kam by tvé kroky stejně vedly, možná o trošku později, no přišel by jsi sem i sám. Keertane, když je člověk dlouho osamělý a nepotkává své blízké, se kterými by mluvil, kteří by vyslechli jeho myšlenky a nabídli mu ty své, u kterých by jeho slovo nalezlo odezvu a opačně, když mu je dlouho společníkem jenom vítr a déšť, slunce a den se míjí s nocí a měsícem a člověk je pořád tak sám a bez odezvy blízké lidské bytosti, pak je zcela pochopitelné, že na kraji útesu ho napadne, tak jako tebe před pár dny, jaký to má vše dál smysl. Dolů je hloubka a tma, která by mohla milosrdně pohltit ten žal, obejmout tělo a utlumit samotu v chladném zapomnění. Takové myšlenky lidi mívají, když jsou opuštěni, sami, když jejich slova nemají posluchače a jejich ruce nejsou hlazeny dlaněmi milovaných bytostí. A tak Keertane, jednou jsem ti řekl, že pocházíš z kmene Maraunů, i když ty si to nepamatuješ. Nepamatuješ si, jak se objevil  kruh na tvém čele, kdo ti dal kousek kůže s kruhem a tvým jménem. A už vůbec nevíš, co tvé jméno znamená. Keertane, nastal čas, abys poznal odpovědi na tyto otázky. Tvé jméno znamená „Ten, jenž se vrací domů“. A kruh na tvém čele tě měl vést, abys nesešel z cesty a vrátil jsi se tam, odkud jsi přišel, i když jsi nepoznal počátek ani konec své cesty. Tvé jméno ti dali tví rodiče, s požehnáním tvých prarodičů, jak se to po věky v tvém kmeni dělá, když se narodí dítě. Keertane, doba, po kterou jsi byl pryč je dlouhá a krátká současně, těžko se to vysvětluje, je to jakoby jsi měl provázek, velmi dlouhý, no v jednom momentě si k sobě přiblížil jeho konce a tak začátek i konec, i když je provázek dlouhý, jsou velmi blízko u sebe. Tak probíhal čas, když si byl pryč. A tak blízko byl konec začátku, po celou tu dobu. A nyní jsi zde, tady, odkud jsi vyšel a sem si se vrátil, do osady Maraunů, tvého kmene. Vím, že ti říkám věci, které potřebuješ strávit, no nemáme moc času, noc se zkracuje. Chci ti říct o malbě na tvém čele, Keertane. A proč máš na ní útes se supy. Poslouchej, broučku, nebude to dlouhé.

Tvůj kmen je prastarý a je tu pouze jeden stařec, který pamatuje, jak to bylo na počátku. Je to stříbrovlasý Rahatan, jistě ho sám poznáš. Když on byl kluk, měl srdce čisté, jako křišťálová studánka. Lehce uvěřil všemu, co mu kdo řekl a tak si z něj děti často dělali legraci a dospělí někdy taky. Uvěřil jim lehce a pak utíkal domů sdělit, co se nového dozvěděl. Třeba že kamarádi našli v lese zlatou želvu, velkou jako kůň, na mýtince za Bílou skálou a ta prý plní lidem přání. Hned se tam rozběhl, no želvu nenašel, tak utíkal domů smutný, postěžovat si rodičům, že jeho přání se nesplní, jelikož nenašel zlatou želvu. Po čase mu bylo jasné, že mnohé věci nejsou pravdou. Byl zmatený, neuměl rozlišit, co je pravda a co smyšlenka. Měl proto velké přání, že když se mu poštěstí za úplňku potkat u Bílé skály kouzelníka Rhu, jak praví legenda, bude si přát, aby se vyznal v lidech. A to se mu povedlo. Kouzelníka potkal, poté, co několik let trpělivě přicházel vždy o úplňku k Bílé skále a všemožně se snažil, aby neusnul a nepropásl svojí příležitost. Rhu Rahatana vyslechl a měl pochopení pro jeho přání a řekl mu toto: „Rahatane, splním tvé přání, a ty se budeš vyznat v lidech po jediném pohledu. Udělám to tak, že lidé tvého kmene budou od dnešní noci na svých tvářích nosit malby, které budou vystihovat jejich charakter. Pokud se oni změní, změní se i malba na jejich kůži. Nepůjde smýt vodou a bude je provázet celý život. Ty sám budeš nosit takovou malbu, aby i ostatní viděli, s kým mají do činění. Tohle kouzlo udělám přístupno všem lidem kmene Maraunů. A tak i ty, i vy všichni již nikdy nebudete zmatení či oklamaní slovy, která jsou lživá či lstivá. Dobře se vám bude žít. Mám však jednu podmínku. Ty sám převezmeš odpovědnost za to, aby každé dítě, které se Maraunům narodí, poznalo toto kouzlo a rozumělo mu. A budeš to dělat po dobu 2000 let. Pak najdeš svého následníka a jemu odevzdáš tuto povinnost na dalších 2000 let. A ty, když budeš chtít, můžeš pak odejít. Malby budou přímo na tváři, aby snadno bylo všem zřejmé, s kým mají tu čest. A aby každý, kdo bude chtít sama sebe poznat, se musel dobře zahledět do své vlastní tváře, pokud chce spatřit, jakou malbu vytvořil a zda je s ní spokojený. Každá myšlenka, každé slovo a každý skutek se odrazí v malbě, takže i ty i každý z vás budete znát, jakou mysl a jaké srdce potkáváte v tom kterém člověku. Když ty nebo kdokoliv jiný zaslechne žádost: „můžu si prohlédnout tvoji malbu?“, máte povinnost této žádosti vyhovět. Avšak pouze lidé tvého kmene budou nosit malby na své kůži. Jak poznat charakter dalších lidí mimo tvůj kmen, to se budete muset naučit sami. Pamatuj však, že každá myšlenka, každé slovo a každý skutek je vodítkem k onomu poznání. Když budeš lidem dobře naslouchat a dobře si všímat jejich skutků, budeš poznávat jejich skutečnou podstatu, i když nebudou mít na tváři žádnou malbu. A ještě něco. Čas, který plyne spravedlivě, bude postupně vrývat čáry do tváří úplně všech lidí a když nic jiného, od určitého věku člověka stejně poznáš, zda se ta tvář v průběhu života více smála v souladu s laskavým srdcem, nebo více mračila v zajetí ošklivých myšlenek. Chceš tedy, abych ti splnil tvé přání a umístil malby na tváře tvých soukmenovců, Rahatane?“ A Rahatan bez zaváhání souhlasil, poděkoval a odebral se do své chýše. Ještě v tu noc, se na tvářích všech Mauranů zjevili malby, různých tvarů a různých barev. Rahatan svým lidem sdělil, co mu Rhu svěřil. Od té doby každý Mauran bedlivě střeží své srdce i mysl, své myšlenky, slova i skutky, aby malby na jejich tvářích byla umělecká díla, na kterých je radost spočinout zrakem. A tak i ty, Keertane, máš na své tváři zobrazenou svoji duši. Pokud by se ti na tvé malbě cokoliv nelíbilo, můžeš to změnit. Změníš to tak, že změníš své myšlenky, svá slova a své skutky. A nyní se můžeš vzbudit, čeká tě ještě pár překvapení, tak ať si brzy vzhůru, broučku. Mám tě rád a těším se na tvé malování.“ Řekl Sníček Pomocníček a odešel Keertanovi ze snu.

Probuzení bylo příjemné, Keertan se natáhl na svém lůžku a sen si pamatoval. Běžel se podívat do pánve na své čelo a viděl čistý kruh. Po útesu a supech v mracích ani památka.  Zaradoval se a přemýšlel, co by jeho malba ještě měla zobrazovat, aby byl na to hrdý. Vešla Eirtana a usmála se, když viděla čistý kruh na jeho čele a poznání v jeho očích. A řekla mu: „Honem se obleč a pojď, někoho ti představím a věř, budeš skákat radostí.“ Přeběhl místností jako blesk, po cestě si zapínaje košili, až se štěňata nespokojeně zavrtěla ve svém pelíšku. Vyšel ven za Eirtanou a naproti nim už pomalu kráčeli muž a žena, s laskavými pohledy a nápadně podobnými črtami tváře, jaké měl Keertan v té své. A v povzdáli, téměř u lesa, stříbrovlasý muž zamyšleně pohladil svůj plnovous, když pohlédl na mladého hocha, s čistým kruhem na čele a neslyšně, jenom tak pro sebe pronesl: „dnes za úplňku to bude dva tisíce let…“ To se už muž, žena a hoch s kruhem na čele objímali navzájem veškerou sílou.

The post Dětská srdce 14: Malby na kůži appeared first on Katarína Bradáč | PSYCHOLOG.

možná jsi slyšel, jak někdo říká: “Když budu hodný, bude mě mít maminka ráda.” Anebo: “Když budu mít dobré známky, vyroste ze mě někdo velký, důležitý a úspěšný a lidi mne budou obdivovat a uznávat.” Nebo: “Když budu vše dělat, jak se patří, budou se mnou lidi šťastni.” Nebo tohle: “Když udělám, co jiní chtějí, budou se na mne usmívat.”

Chci ti teď vyprávět příběh, ve kterém se dovíš, jak to je s láskou a uznáním a zda si lásku a přijetí musíme zasloužit výměnou za poslušnost, skvělý výkon nebo tím, že budeme tací, jak si jiní přejí, abychom byli.

Tak poslouchej tenhle příběh. Jak již víš, všechny tyto příběhy se odehrály velmi dávno. Na tvé planetě snad už není nikdo, kdo by si je pamatoval, ani z vyprávění starých lidí. A tak mnohé, co lidé kdysi znali, dnes už zapomněli. Jako například to, zda se láska získává.

Rashood byl moc šikovný kluk a měl sestru Isimhod. Oba byli krásní jako dvě sluníčka. Úsměv na jejich tvářičkách byl tak nakažlivý, že všichni, kdo na ně pohlédli, začali se taky usmívat. Jejich dětská očka zářila, jako jiskřičky. Děti pořád všude běhaly společně, často se vedly za ruce a měli rády podobné věci. Běhání po louce ještě za rosy, kdy kapičky stříbrné a kulaté, zlehka chladily jejich bosé chodidla. Taky rády stáli za bouře tiše nahoře pod střechou a malým okínkem se koukaly, jak venku dovádí blesky a vichr. Rádi se koupaly v jezeře pod lesem, kde vonělo jehličí a hladina se třpytila v letním slunci.

Když Rashood a Isimhod vyrostli v mladého muže a mladou ženu, jejich srdce se rozevřela ještě víc a oba cítili, že si přejí do svých srdcí pojmout i někoho dalšího. Jako sourozenci k sobě pořád cítili hlubokou lásku. Najednou však jakoby oba potřebovali navíc i maličko jinou lásku. A tu jak dávat, tak i dostávat. Kolem krásné Isimhod se brzy začalo točit hejno mladíků. Isimhod byla nejen hezká a uměla spoustu věcí, měla však zejména hluboké srdce plné lásky a soucitu k druhým. Plné radosti a klidu. V jedno krásné ráno, líné a slunečné, přinesl ji mladý muž Esmidhash košík plný borůvek a malin a překrásnou kytici polních květů. Natáhl k Isimhod ruce plné darů a pohlédl ji do očí a ona dary přijala a od té chvíle vstoupil Esmidhash do Isimhodina srdce. Bylo to přesně to  naplnění, které cítila, že hledá, i když kolem bylo plno lidí, které milovala svou hřejivou láskou. Byl to bratr Rashood, rodiče a prarodiče, přátelé, kteří měli v jejím srdci významné místo. A teď své místo v jejím srdci zaujal taky Esmidhash a v Emishadově srdci se stalo to samé.

Brzy byla jejich láska naplněna příchodem dvou dětí a ty, ruka v ruce, dováděly po loukách a v jezeře, stejně, jako kdysi sama Ishimhod se svým bratrem Rashoodem. Méně času nyní trávila Isimhod se svým bratrem, i když byl kdykoliv vítán u jejich stolu a neztratil se z jejího srdce. Rashood byl šťasten, že vidí rodinné naplnění v krásné tváři své sestry a sám si přál takové nalézt. Ptal se Isimhod, jak získala lásku Emidhashe. Co proto musela udělat? Isimhod se zamyslela, jelikož se takhle nikdy sama sebe neptala. Jakže získala lásku svého muže?  Přemýšlí a pak odvětí: “Rashoode, láska sama přišla k nám. Přes něj ke mně a k němu přes mě. I své děti miluji jenom tak, takové, jaké jsou. Kdyby byly méně krásné a méně šikovné a méně rychlé a méně usmáté a méně zručné, pořád bych je milovala stejně. Nemusely by proto nic víc udělat, jenom to, že tady prostě jsou. Neumím jinak odpovědět na tvou otázku, jenom tak, že láska je.”

Rashood však nerozumí Isimhodiným slovům. Když je na lovu obratný, jeho odměnou je hezký úlovek. Když je pracovitý na poli, na podzim je odměnený bohatou úrodou. Když pomůže sousedům, sousedé pomůžou na oplátku jemu. Nejdřív dá a pak je mu dáno. Co dala jeho sestra tomu muži, že on ji dal své srdce? Za co od něj lásku získala?”

Rashood neví, co dělá špatně, že jeho sestra je obdařena takovým štěstím a on, co vyrůstal s ní bok po boku, dělal stejné věci jako ona i v srdci nosí ty samé lidi jako ona, je nyní sám. Ač milován svou sestrou i rodiči, svými přáteli, ale sám. Jelikož po jeho boku nestojí žádná žena, která by jeho život naplnila dětmi a klidem a domovem.

Večer se Isimhod svěřila svému muži s tím, jakou otázku dostala od svého bratra. Prý čím si zasloužila lásku svého muže. Její muž Emishad se pousmál a současně se na jeho čele zjevily starosti. Isimhod, ty možná nerozumíš tomu, nač se tvůj bratr ptá. Já však ano. Jsou to už léta, co jsem se trápil stejnou záhadou. Víš, pamatuji si tě, jak si jako malá holka běhala s bratrem po louce. Nikdy nezapomenu na ten krásný obraz, jak tam pluješ ve vysoké trávě, vlasy ti povívají ve větru jako hustý závoj a tvůj smích se rozléhá všude kolem. V ten den a bylo to moc dávno, jsem se do tebe hluboce zamiloval. A byl to ten nejhezčí den v mém životě. A současně ten nejtěžší. Společně s láskou k tobě mne totiž zaplavila tíseň a strach, že nemám, co bych ti dal, abys mne výměnou za to taky milovala. Posbíral jsem všechny své poklady, které jsem strádal po léta. Průhledné barevné kamínky a háček na ryby, nůž od mého praotce… Ale to vše se mi zdálo být málo na výměnu za tvou lásku. Trápil jsem se dnem i nocí, nikde jsem neměl stání a klid se vytratil z mé duše. Nevěřil jsem víc, že mohu být v životě šťasten. Tehdy můj Sníček Pomocníček vstoupil do mého snu. Řekl mi, že ho moc bolí mé trápení, že by velmi rád použil kouzlo, abych pochopil jednu důležitou věc o lásce. Neřekl však jakou. Řekl ale taky, že to nelze udělat, že nemůže takhle kouzlit, u téhle věci s láskou ne. Že jediné, co mi může slíbit je, že dokud tu věc o lásce sám nepochopím, bude mně pořád stát po boku a bude mi klást otázky, které mi možná pomohou tu odpověď nalézt. Ale jinak že na to musím přijít zcela sám.

Umíš si představit, jak mi bylo. Vůbec jsem nevěděl, o jaké věci o lásce mluví. Nevěděl jsem, na co to mám přijít. Můj žal se střídal se vztekem. Jeden den, nevím, zda to byl ten žal nebo ten vztek, rozbil jsem své sestře panenku. Měla ji moc ráda. Zastyděl jsem se, ale nebylo ve mně tolik síly, abych se omluvil. A víš, co udělala má sestra? Usmála se na mne tím nejhezčím úsměvem a objala mne. Sníček Pomocníček se mne ten večer zeptal, co jsem se naučil o lásce. Nerozuměl jsem, proč bych se měl něco v ten den učit o lásce, jak a od koho. Pokrčil jenom rameny a řekl, že ještě zřejmě nenastal ten čas.

Jiný den jsem se omeškal s odchodem ze sousední vesnice, kde jsem byl vyměnit krávu za prasátko a tucet kachen a další tucet slepic. Obchod se zdařil, zastihla mne však noc. A přátelé mi nabídli nocleh. Dobře jsem pojedl v jejich domě dušeného masa se zeleninou, zralý sýr a čerstvý chléb, kus borůvkového koláče a pohár vína. Dobře jsem se vyspal na skromném ale pohodlném lůžku. Když jsem ráno odcházel, viděl jsem, jak můj přítel vychází ze stáje a rozespale na mě mává a v břiše mu kručí. Pochopil jsem hned, že mi nabídl jeho porci jídla a jeho lůžko, aniž by cokoliv naznačil. Zastyděl jsem se, sklopil zrak a on jen mával a když přišel ke mně, objal mne a popřál mi šťastnou cestu domů. Tu noc se mne Sníček Pomocníček zeptal, co jsem se naučil o lásce. A já prvně začal chápat, na co se ptá. Neuměl jsem však ještě slovy vystihnout, co jsem cítil, ale pochopení začalo klíčit v mém srdci. Sníček Pomocníček řekl, že ještě zřejmě nenastal ten čas. Ale rameny nepokrčil, jen se pousmál.

Uběhl nějaký čas a já jsem odešel na dlouho na cesty bez cíle. Mé rodiče jsem ponechal bez rozloučení pečovat o malou sestru, dobytek i pole a sad. Přešel jsem mnoho vesnic, navštívil mnoho lidí a viděl mnoho štěstí i utrpení. Když jsem se vrátil domů, moje máma běžela mi vstříc, v očích slzy štěstí a padla mi do náruče. Neřekla slůvko o těžké práci, která na ně s otcem zbyla. Její oči zářily a vedla mne domů. Otec mne též přivinul na hruď a dlouze mne držel. Řekl jenom: “vítej nám zpátky, ztracený synu” a nabídl mi místo u stolu. A po třetí se mne tu noc Sníček Pomocníček zeptal, co jsem se naučil o lásce. A já už nejen cítil, už jsem i věděl a měl jsem pro mé pocity a vědění i slova. Řekl jsem tehdy Sníčkovi Pomocníčkovi: “Ač mi to, Sníčku Pomocníčku můj, trvalo málem celou věčnost, nyní cítím a vím, co je láska. Slyš mne, tohle jsem se o lásce naučil:

Láska nepočítá křivdy, láska odpouští, láska dává i když sama má málo a nechce zpátky, láska hřeje, láska je věrná, láska přetrvá, láska nehledí na svůj prospěch, láska čeká, láska věří, láska přetrvává. Láska je a je jí mnoho, láska nesmlouvá a neobchoduje. Láska miluje čistě a bez podmínky, všechny, tebe i mne. Láska není “až” něco, láska není “když”. Láska prostě je. Bez podmínky a vždy. Pro každého a vždy byla. Je milá a přející, nesoudí a nehodnotí, je čistá a trpělivá. Láska ví a čeká, až my pochopíme, že není možné ji koupit, není totiž na prodej. Je tady zcela zdarma, ne však bez ceny. Je nejdražší a předci bezplatně, pro každého tolik, kolik jen potřebuje. A předci z ní neubývá. Není potřeba si ji zasluhovat, ona je milující. Čím si novorozeně zaslouží lásku své matky, když nic neučinilo, nic neumí a nic nemá? Není to o zásluze, lásku má a mít ji bude a to ještě předtím, než přijde na svět a prvně se své matky dotkne. Tak je to s láskou, láska je. A všichni ji máme kolem i vně. Jestli  je někomu potřeba zásluh, jestli někdo musí něco směnit za něco, ať jde sloužit a vezme si výměnou za zásluhy odměnu, nebo ať jde směnit vola za krávu na trh, tam se to děje. Ne však s láskou v lidských srdcích. Můj Sníček Pomocníček pokynul spokojeně hlavou, pohladil mne po tvářích a řekl mi: “Nyní rozumíš, broučku, co je láska, choď a přijmi své štěstí.”

A já věděl, že mám jít natrhat maliny a borůvky, luční květiny, jen tak, pro tvou radost, jelikož je máš ráda, ne jako směnu za tvou přízeň a pohlédnout ti do očí, abys tak nahlédla do mé milující duše a budeš-li to chtít, budu moci vstoupit do tvého srdce jako muž. A tak se stalo, jak jistě víš.

A Isimhod obejmula svého muže, v očích slzy dojetí a přála si velmi, aby také její bratr pochopil, že nemusí nic dát výměnou za lásku ženy. Že může pouze být sám sebou, takový,  jaký je, se svým dobrým a laskavým srdcem. Nic víc. To je vše, co láska chce, hřejivé a laskavé srdce, ve kterém se může zahnízdit. “Isimhod, má mílá, na tohle ale tvůj bratr musí přijít sám”, dodal Emishad. “Neboj se o něj ani za mák, když dozraje ten čas, Rashood nalezne tu správnou odpověď na svou důležitou otázku.”

I tak se stalo. Trvalo to však ještě pár let, Rashood zažil mnoho dobrodružství, poznal moc lidí a vykonal mnoho práce. Naučil se být obratným lovcem a za svou obratnost být odměněn bohatým úlovkem. Naučil se být chytrým obchodníkem a uzavírat dobré obchody, jak pro sebe, tak pro druhou stranu. Naučil se být dobrým hospodářem a dobře zasít, aby pak dobře sklidil. A naučil se ještě něco. Mnoha lidem pomoci jen tak, z dobré vůle. Dát a nežádat zpátky. A to se prvně stalo toho dne, kdy rodině svých sousedů, kterým velká voda vzala dům a zaplavila pole, nabídl místo pod svou střechou a jídlo a odpočinek. Pocítil poprvé ten zvláštní pocit ve svém srdci, kdy si nejvíce ze všeho přál jen tak svobodně dát a nic nečekat. A oni ho objali a přijali jeho pohostinství se slovy díků. Rádi, vděčně a bez rozpaků, bez pocitu dluhu či závazku. Přijali svobodně dar z lásky. A přijali ho s láskou. A tím, že jeho dar přijali, i on byl obdarován. Obdarován radostí, že může dát. To se při dávání a přijímání ze srdce tak stává, všichni dávají a všichni jsou obdarováni. Takhle byl Rashood odměnený. Láska plynula od něj k nim a od nich k němu. Jen tak, láska byla mezi nimi. Rashood vzpomněl na slova své sestry, že láska prostě je a je bez podmínky. Ulevilo se mu na hrudi a úsměv se roztáhl na jeho rtech. Není potřeba si lásku zasloužit, lásku vyměnit za něco, lásku mít “až když”. Nyní chápe, jak to sestra myslela. A toto porozumění mu sestoupilo do srdce. Netrvalo dlouho a jeho srdce se dotklo srdce krásné Ruthanah a splnilo se, po čem tak toužil a oba vytvořili domov a naplnili ho dětmi a klidem. A láska tam žila s nimi, dobrovolně, jen tak. Měla tam místa víc než dost, v jejich laskavých a hodných srdcích.

Miláčku, ani venku na louce se jeden květ neptá druhého, jak pro sebe získal sluneční svit. Slunce je tu pro všechny, tak jako láska. Nezáleží, zda jsi růže či polní květ, každý je k lásce stvořen přesně takový, jaký je. A já bych si přál, abys nemusel čekat tak dlouho, jako Rashood nebo jít tak daleko jako Emishad po své poznání, že lásku si není potřeba zasloužit, že láska je tady pro nás všechny a miluje bez podmínky. Stačí pro ní mít srdce otevřené. Tebe, Miláčku, taky miluje.

Shalan dente rei, Miláčku.

The post Dětská srdce 13: Musím si lásku zasloužit? appeared first on Katarína Bradáč | PSYCHOLOG.

Nevím, zda ty, Miláčku, máš sourozence, nebo jsi sám, nebo máš sourozence na cestě. Nevím ani, zda máš oba rodiče nebo jeden z tvých rodičů nežije s tebou a jestli časem přišel do tvého života někdo další. Jakkoliv to je, víš, kolik lidí se vejde do srdíčka?

Kluk jménem Saartha to nevěděl. A o něm ti chci povyprávět příběh, který se stal dávno a daleko. Poslouchej. Když Sarthovi jeho maminka oznámila, že bude mít sestřičku, vyděsil se moc. Víš čeho se tak poděsil? Toho, že to je konec, že ho maminka nebude mít už tak ráda a že všechnu lásku a pozornost dostane jeho sestřička.

Až do té maminčiny zprávy se Saarthovi žilo skvěle. Se svojí rodinou žil v nížině Peerthaway, kudy přetékala hluboká řeka Sharatua. Bylo to krásné místo, úrodné a přívětivé. V dáli na severu se črtaly vrcholky modrých hor, směrem na jih bylo viděl jakoby do nekonečna, na východě se vlnila úrodná pole a na západě voněly sady ovocných stromů. Saartha byl jediným synem Meethui a Druzarthy, šťasných rodičů, kteří se do sebe zamilovali již jako děti a přislíbili si, že pak, když vyrostou, spojí své životy v jeden. I tak se stalo.

Když z lásky přišel na svět Saartha, jejich život byl prosvětlen štěstím ještě víc a ani si neuměli představit, že by mohli dostat od života více darů. Saartha vyrůstal šťastně v lásce a bezpečí, jeho maminka ho od narození nosila v šátku u sebe a on cítil tlukot jejího srdce a sladce se pohupoval v ladném rytmu jejich kroků. Večer, když se vracel jeho otec Druzartha z polí a sadů domů, již jako drobátko poznal jeho hlas a těšil se v očekávání pohlazení a kolébání, kterého se mu od otce dostávalo víc než mnoho. A také různých dárků a hraček. Táta s mámou ho milovali, povzbuzovali ve všem, učili, co je dobré a neřekli mu špatného slova. A tak Saartha rozkvétal jako kvítko na sluníčku. Bylo to to nejšťastnější dítě v nížině Peerthaway.

Jednou, pozdě večer, když se Saartha vrátil od řeky a těšil se na voňavou večeři, maminka s tátou seděli u krbu. Tatínek maminku držel za ruku a její oči zářily a na rtech měla lehký úsměv. Oba na něj pohlédli a pokynuli mu, ať si přisedne. A tehdy zazněla ta slova: “Saartha, broučku, budeš mít sestřičku, přijde na svět hned po období dešťů.” Saartha ztuhl, jakoby viděl ducha. Z jeho tváří se vytratil ruměnec nasbíraný na čerstvém vzduchu u řeky. Ztěžka polkl a srdce mu zaplavilo něco, co doposud neznal, nyní ho to však svíralo a do očí se mu tiskly slzy. Rodiče si všimli změny v jeho tváři a než stihli cokoliv dodat, Saartha utekl do svého pokojíčku. Mamince po tváři proběhl stín starostí a když pohlédla na svého muže, ten řekl: “Jen ho nech, já věřím, že se s tím srovná po svém a když bude potřebovat pomoc, sám si o ni řekne.”

V tu noc šli všichni spát pozdě, každý zahlouben do svých myšlenek, maminka se starostí na srdci, Saartha se svíravým pocitem v břiše, pouze tatínek měl na tvářích klidný výraz. To proto, že velmi dobře chápal synovo pohnutí a taky proto, že měl plán.

Jaký to měl plán? Hned, jako tatínek usnul, setkal se se svým Sníčkem Pomocníčkem, kterého již hezkou řádku let nepřizval na pomoc. Dnes mu řekl o synově trápení a požádal ho o toto: “Sníčku Pomocníčku můj, prosím tě laskavě, pomoz mému synovi tak, jak jsi pomohl tehdy mě, když se měl narodit můj mladší bratr a já se tak trápil, jako dnes Saartha. Zajdi za Saarthovým Sníčkem Pomocníčkem, řekni mu, oč jsem tě požádal a společně Saarthovi pomozte najít klid. Prosím tě o to naléhavě, každý den bude prohlubovat jeho zármutek a to já chci ze všeho nejmíň, aby se můj drahý syn trápil.” Tatínkův Sníček Pomocníček souhlasil a jak to oni umí, v mžiku se přesunul tam, kde již Saarthův Sníček Pomocníček přemýšlel, jak malému hochu pomoci. Domluvili si společně plán, který zabral velmi dobře tehdy, jak Saarthův otec pocítil mučivou tíseň a strach, že přijde o lásku svých rodičů a o veškerou jejich péči, pozornost a oporu, když se narodí jeho malý bratr.

A tak společně Sníčkové Pomocníčkové vstoupili do Saarthova snu a takhle na něj promluvili: “Saartho, broučku, cítíme, že tě něco trápí, svěříš se nám, prosím?” Saarthovi nebylo do řeči ale za chvilku se smutkem v hlase odtušil: “Mí rodiče mi dnes řekli, že budu mít sestřičku. Já ji nechci. Proto jsem smutný. Bylo nám dobře i bez ní, proč musí přijít právě k nám?” Sníčkové Pomocníčkové s pochopením přikývli a ptají se dál: “A Saartho, co tě na tom tak rozesmutnělo, broučku?” A Saartha odpoví: “No to je předci jasný, když přijde malá holka, já budu jako páté kolo u vozu, maminka mne již nebude hladit a zpívat mi, nebude mně k sobě tisknout za bouře, ze které mám strach, nebude mít na mě čas, všechna její pozornost a péče se bude točit kolem mimina. Já budu ten, kdo upadne v zapomnění.” A rozpláče se.

Sníčkové Pomocníčkové to mají teď těžké. Velmi těžké. Bolí je srdce, když vidí, jak dítě pláče a o to víc, že ví, jaký velký strach a trápení se uhnízdili v jeho srdci. Je to jako přijít o vše, co člověk na světě má, na co spoléhá a co pro něj znamená bezpečí  a jistotu, co pro něj znamená lásku. V takové chvíli vůbec nemá smysl říkat, že to tak není, že rodiče ho jistě budou milovat dál, že nic takového nehrozí. Je to sice pravda, ale je to zbytečné. Saartha to cítí jinak, Saartha se cítí bytostně ohrožen.

“Bročku, chápeme tvou bolest, Saartho a rádi bychom ti něco ukázali, je však potřeba cestovat v čase a my nevíme, zda si to teď přeješ.” “Cestování v čase?” Říká si Saartha v mysli, “to zní zajímavě, to bych rád zkusil.” Jelikož Sníčkům Pomocníčkům není potřeba vše říkat nahlas, protože nám, na rozdíl od jiných lidí, vidí do hlav a do srdcí, řekli rovnou: “Tak v tom případě se jde na velký výlet, Saartho, podej nám ruce a zavři oči, vyrážíme.” Saartha udělal, jak řekli a ocitl se společně s nimi zpátky v čase, když jeho máma a táta byli ještě děti a neznali se navzájem. Sníčkové Pomocníčkové udělali kouzlo a umožnili Saarthovi pohlédnou do srdce jeho  maminky, když byla ještě malá holka. “Koho tam vidíš, Saartho, koho vidíš uvnitř srdce tvé mámy?” A Saartha se zahleděl a vidí, že je tam babička s dědou, je tam maminčina starší sestra, je tam pejsek, který s nimi tehdy žil, jsou tam maminčiny kamarádi, sousedé a taky bratranci a sestřenice. “Saartho, popojedem v čase dál, možná se ti trošku zatočí hlava, ale to přejde”, řekli Sníčkové Pomocníčkové a provedli Saarthu v mžiku oka životem maminky, jak ona rostla a dospívala a pořád ho žádali, ať se jí kouká do srdce, koho že tam vidí. A lidí v maminčiným srdci přibývalo a přibývalo. “Vejdou se tam zatím všichni, Saartho?”, ptají se Sníčkové Pomocníčkové. “Ano, vejdou, i když je ich už velmi mnoho.” Odvětí Saartha a je zvědav, co bude dál. A Sníčkové Pomocníčkové ho vedou v čase a zastaví se u momentu, když se maminka zamiluje velkou láskou do tatínka, tehdy mladého chlapce. A zeptají se Saarthu: “Jistě víš, že tvá maminka tvého tátu moc a moc miluje, že?” “Ano,” odvětí Saartha, “a on ji taky.” “Ano, to máš pravdu, broučku, a vejde se tedy tatínek s tou velkou láskou ještě do maminčina srdíčka?” Saartha se dobře podívá a jasně cítí, vidí a ví, že ano. “Vejde, vejde se tam celý”, říká.  “Dobře, tak jdeme dál”, říkají Sníčkové Pomocníčkové a zas provádí Saarthu časem, až do momentu, kdy maminka zjistí, že je těhotná a čeká samotného Saarthu, své první děťátko, až přijde z bříška na svět.” Tu se tiše zastaví a nechají Saarhu, ať sám pohlédne do maminčina srdce a sám procítí, co se tam děje.

A najednou se něco stane. Saarthovi se začnou v očích třpytit slzy jako démanty a pomalu kanou po jeho tvářích dolů. Láska, kterou cítí v maminčiném srdci je tak silná a hřejivá, že nelze nic říct, jenom tak stát a koukat se a při každém nádechu plnit svá plíce radostí a štěstím a láskou a bezpečím, harmonií a mírem. Saarthovi se nikam nechce jít, stál by tady celou věčnost, jeho srdíčko je naplněno zářivým teplým světlem a jeho duše zpívá píseň štěstí. Jeho máma ho miluje. A jak!

Sníčkové Pomocníčkové to plně chápou a počkají ještě chvilku. Pak řeknou: “Saartho, broučku, je čas, ještě tě čeká dlouhá cesta, pojď, posuneme se dál.” Mlčky jej pak chytí znovu za ruce a posunou ho v čase do chvíle, kdy se Saarthova maminka dozví, že čeká další děťátko, Saarthovou malou sestřičku, která roste v jejím bříšku. Tu se zastaví a než pobídnou Saarthu, ať nahlédne do maminčina srdce, takhle na něj promluví:

“Saartho, broučku, teď přijde důležitý moment a než pohlédneš do srdce své maminky, vyslechni tenhle pradávný příběh o velkém kouzlu srdce, kouzlu, kterému se říká Abalantah. To kouzlo doprovází lidský rod po tisíciletí a mnozí o něm nemají tušení. Na Počátku Věků, kdy první lidé dostali darem srdce a duši, na světě byl mír a všude bylo hezky a všichni se měli velmi rádi, chovali se k sobě uctivě a každý den si vzájemně pomáhali. Jednou však přišla bouře a přinesla střepiny z tajemného a velmi temného kalichu Druzarth. Ten kalich patřil Temnému kouzelníkovi Daarthandoremu a ten z času na čas vyléval špatné věci na tvou planetu, stíny smutku, žalu, závisti nebo lhostejnosti k jiným. Světlý kouzelník Abalantah nesnesl ten pohled a přemohl temného kouzelníka a jeho kalich ukryl hluboko do země, kde spočíval dlouhé věky v tichu a ve tmě. Žel za dlouhou dobu právě na tom místě, kde byl ukryt, vyrostla mohutná sopka a ta v mocném výbuchu, který zastínil slunce na celé tři úplňky, roztříštila a vyvrhla společně s lávou a hustým dýmem Temný kalich Druzarth do vzduchu. Větrem a deštěm se jeho střípky šířily po světě a padaly do srdcí lidí a přinášely zkázu, žal, závist, lakotu, podlost a smutek. A lidi, do té doby laskaví a mírní, začali válčit a mluvit špatně a přestali jeden druhému pomáhat a na světě zavládl chaos.

Moudrý a mocný kouzelník Abalantah neměl moc času a potřeboval napravit škody, které se šířily v srdcích lidí. Uchopil všechnu svojí moc a zabalil jí do bílé zářivé koule ve svých dlaních a tu vyhodil vysoko na oblohu, kde nastal oslnivý záblesk a koule se roztříštila na miliardy miliard světélek a ty se snesly do srdcí lidí, tam, kde láska neumřela a třásla se jako slabounký plamínek ve větru, navzdory tomu, že uhnízděné střípky Temného kalichu nabývali sílu.

A tu se stalo kouzlo Abalantah. Srdce každého člověka v jeden moment a pak již na vždy stalo se bezedným a nekonečným. Střep Temného kalichu Druzarth se tak v tom nekonečnu srdce ztratil a srdce lidí se uzdravila. Od té doby bylo možné do každého srdce pojmout všechny lidi a zvířata či jiné živé tvory a ještě zbylo nekonečně mnoho místa pro další a další. Tohle umí vaše srdce, broučku. Zdálo se dokonce, že čím víc lidí si člověk v srdci hýčká, tím víc se jich tam vejde. A tím silnější je láska v něm. A takhle to s lidskými srdíčky je dodnes. Jsou nekonečná a čím víc lidí tam je, tím je jim tam společně lépe a tepleji a laskavěji. Saartho, broučku, pohlédni teď do srdce své maminky a řekni, co vidíš, ” dodali Sníčkové Pomocníčkové.

Saartha tak učinil. A dojetí zaplavilo jeho duši. V maminčině srdci je pořád jeho místo, pevné a nekonečné. Lásku z něj je cítit i na tuto vzdálenost a je pořád větší a větší. A vidí tam i novou lásku, lásku k jeho nenarozené sestřičce, lásku nádhernou a barevnou, nekonečnou a pevnou a taky spoustu místa pro další a další lidi. Saartha dojetím a úlevou nemůže mluvit, nová láska k jeho sestře znásobuje lásku v srdci maminky, nic mu nehrozí, vše je v pořádku. A tak v myšlenkách řekne Sníčkům Pomocníčkům, co se dověděl, co vidí a co cítí. Bezpečí a harmonii, lásku a blízkost. A zcela nový pocit, radost z toho, že na svět přijde další človíček, který má takové srdce, jako maminka, jako on, jako táta a jako všichni dobří lidé v jeho světě.

Saartha se nyní cítí lehce, jeho duše zpívá a jeho srdce jásá. Není ani zbytku po jeho smutku, po jeho tísni a strachu. Vše je v pořádku, tak, jak to je. Sestřička lásku v maminčině srdci umocňuje, a to ještě ani nepřišla na svět. Nic z lásky neubylo a nikdo z maminčina srdce Saartha nevypadl. Je tam nekonečně mnoho místa a jeho úleva ho hřeje.

Sníčkové Pomocníčkové jsou spokojeni, oni vědí, jak to je a že do srdce člověka se vejde nekonečně mnoho lidí, od dob kouzla Abalantah.

Miláčku, světýlko v srdci je to, o kterém jsem ti vyprávěl kdysi na začátku, které máme všichni a které nás hřeje. Na rozdíl od temného střípku, který se ztratil v nekonečnu, světýlko prohřívá naše nekonečná srdíčka napořád, vždyť víš. A tak můžeme cítit velkou lásku a radost, když k nám někdo nový přichází, jako může radost a lásku z příchodu své sestřičky cítit i Saartha, teď, když už ví, jak to je.

Když se Saartha ráno probudil, běžel ke svým rodičům s velkým křikem a  s velkým úsměvem na své hezké tváři a s velkou radostí jim řekl velká slova: “Já už vím, jak to je a svou sestřičku miluji a vůbec se nebojím o sebe”.

Tak, Miláčku, pokud se tě to týká a kdokoliv nový přichází do srdce tvých blízkých, už můžeš vědět, že je to tak dobře, protože naše srdce jsou nekonečná a všem, kdo v nich pobývají, je tam dobře a mají dost místa. A taky do tvého srdce se vejde kdokoliv, koho tam vpustíš a kdo o tvou lásku stojí. A o tom, jak se dává láska, o tom si řekneme příště.

“Shalan dente rei, Miláčku.”

The post Dětská srdce 12: Kolik lidí se vejde do srdíčka appeared first on Katarína Bradáč | PSYCHOLOG.

Hluboko v horách Morashkat, tam, kde se modrá tráva vlní ve větru a stříbřisté větve dávných stromů vrzají tu pod nádilkou sněhu, tu pod pražícím sluncem, žil Hashkarat, mladý muž s odvážným srdcem a bystrou hlavou. Po celá tisíciletí bylo zvykem, když mladý hoch nebo mladá dívka vstupovali do věku muže či ženy, že můžou mít tři přání. Přání není možné odvolat a nesmí si přát smrt jiné živé bytosti či jiné neštěstí pro druhého.

V pradávných dobách Hashkaratův prastarý národ uměl zacházet s přáními dobře a každé dítě dobře vědělo, že je potřeba si dát velký pozor na to, co si přejí, než to vysloví před kouzelníkem Ashkatruanem. Jelikož se přání splní. A tak si svá tři přání každý vždy dobře promyslel. Časem však toto poznání bylo zapomenuto. A tak kouzelník Ashkatruan, laskavý k lidem ve svém srdci, ponechává lidskému tvoru mezi jednotlivými rozhodnutími vždy deset let. Jelikož Ashkatruan ví, že lidské mládě má často jiná přání než mladý člověk a ten zas jiná než člověk zralý. Všichni zrajeme s proudem času, někdo rychleji, jiný pomaleji.

I nastal takový čas pro mladého Hahskarata. Hashkarat již několik let přemýšlet, co si bude přát a jak vyzrát na kouzelníka Ashkatruana. Když přišel jeho čas a kouzelník ho navštívil, nadechl se zhluboka a vyslovil toto: “Přeji si, aby jsem si každý den po zbytek svého života mohl něco přát a to se splnilo.” Takové přání snad ještě nikdo nikdy nevyslovil. S napětím čekal, co se stane a připraven byl na leccos, kouzelníkův hněv či ocenění troufalosti. Ale Ashkatruan zcela klidně odvětil: “Staniž se tak, jak si přeješ, Hashkarate. Každým dnem po západu slunce tě navštívím a ty mi řekneš své přání. Mám jedinou podmínku: musíš si přát každý den něco jiného, jinak všechna tvá předchozí přání zmiznou. A po deseti letech se zeptám znovu, zda své přání přehodnotíš nebo si jej ponecháš. ” A s tím kouzelník odešel.

Haskarat chvíli stál, překvapen, jak hladce to prošlo. Byl snad i trošku zklamán, že se mu dostalo toho, o čem tak dlouze přemýšlel, takhle lehce a bez boje. Nečekal to. Navíc jeho mysl byla po celá ta léta naplněna přemítáním o tomhle okamžiku a vylaďováním onoho přání, až najednou znejistěl, zda bude honem sto vymyslet další přání na zítřek a pak na každý den. A jestli to skutečně chce. To tak někdy lidé prožívají, když velmi dlouho po něčem touží a to se pak najednou vyplní, tehdy si někdy nejsou jisti, zda to vůbec pořád ještě chtějí. Zní to zvláštně, že? Není čemu se divit. Dlouhá léta snění se stanou zvykem, každým dnem snění sílí, rozvíjí se, člověk své snění pozná do detailu a najednou snění zmizne, protože se promění v realitu. Pokaždé, když zmizne něco, na co jsme zvyklí, cítíme se zvláštně. Hashkerat v ten den, než zaspal, pomyslel si: “vždyť je to dobré přání, to bych musel být blázen, abych tohle přání po deseti letech změnil…” a usnul.

Ráno se vzbudil brzy a měl pocit, jakoby vůbec a nespal celou noc přemýšlel, co si dnes přát po západu slunce. Hlavou se mu honili nejrůznější možnosti. Stádo koní nebo loveckého psa, úrodnou půdu, sílu tří mužů, dostatek jídla a pití po zbytek života…co si přát první? Haskarat měl najednou mysl plnou přání, která se honila a přeskakovala navzájem. Tak si řekl, že si je všechny zapíše na svitek a pak jednoduše den po dni bude ze svitku číst. O ta nejlákavější přání si řekne hned zpočátku a pak přijdou další a další a další…líbilo se mu to, jak to šikovně vymyslel.

A tak přišel první západ slunce a Ashkatruan se zjevil v jeho příbytku. “Co si přeješ dnes, Hashkarate?” ptá se Ashkatruan. Hashkarat rozvine svitek a přednese: “Přeji si sílu třiceti mužů od teď po zbytek svého života.” “Jak si přeješ”, odvětí Ashkatruan a těmito slovy odchází. Hashkarat pocítí pod kůží zvláštní svědění a sám je zvědav, jak se zdařilo přání vyplnit. Rozhodne se proto nadzvednout nůši plnou dřeva pouhým prstem jedné ruky. A zdárně. Hashkaratovi se blysne v očích a běží do lesa a tu překulí velkou skálu, tam vytrhne starý suchý strom i s kořeny holými rukami.

Když se po západu slunce Ashkatruan zjeví u jeho příbytku, aby mu položil tutéž otázku, jako včera, překvapí ho nejdříve zcela jinou otázkou: “Haskarate, jak si naložil se svou sílou? Co užitečného jsi dokázal?” Hashkarat hledí na kouzelníka a jeho líce zalije ruměnec. Mlčí, nic neříká. Jaksi mu převalování skal a vytrhávání stromů nepřijde nikterak užitečné. Po chvíli se kouzelník zeptá. “A měl jsi u toho dovádění v lese alespoň radost?” “Ano, to ano, měl jsem velkou radost, Ashkatruane”, říká Hashkerate.  “Pak to bylo užitečné, mladý muži. A co si přeješ dnes, Hashkarate?” Hashkarat, ještě s ruměncem na tvářích, odvětí: “Přeji si stádo koní rychlých jako letní bouřka a černých jako temná noc.” “Jak si přeješ, odvětí Ashkatruan a těmito slovy odchází. V tu chvíli se zem pod Hashkeratovymi nohami zatřese duněním mnoha kopyt a když Hashkarat pohlédne do tmy, proti obloze se jasně črtají hřbety a krásné hlavy mnoha tmavých hřebců a klisen, radost pohledět. Sedne si na lůžko, hledí na svitek, který je odshora dolů popsán různými přáními od výmyslu světa. Má jich 174 přesně. Měl by dopsat další, zatím má za sebou dva dny z deseti let, kdy pokaždé musí vymyslet nové přání, jinak všechna původní přání zmizí. Ulehne na lůžko a pořád hledí na ty znaky na papíře. Hned další přání je prostranný a prosluněný dům se zahradou a jezerem. Pak smečka nejlepších loveckých psů. Luk a šípy, které nikdy neminou cíl. Sedlo na koně, ve kterém nikdy není cítit únava. Pak jídlo a pití na zbytek života. Oblečení z nejjemnějších látek, které se nikdy neobnosí. Obutí z nejměkčí kůže, které se nikdy neprošoupe. Stříbrné svícny. Nadýchané peřiny. Drahokamy a perly. Loď, která se nikdy nepotopí, rychlá jako vichr. Znalost všech cizích jazyků. Umění mluvit se zvířaty. Moc pohledět do duše jiných lidí… a Ashketruan mu vše plní a Hashkarat má ze svých koní radost a má radost z plavby rychlou lodí, má radost ze svých psů a luku, ze všeho, co si přál.

Jak plynou dny, kouzelník pokaždé po západu slunce přichází a seznam se ztenčuje a Hashkaratemu dochází fantazie. Vše, po čem kdy toužil, Hashkarat již má. Kdyby nechtěl, nemusí po zbytek svého života nic dělat a bude si žít v blahobytu a přebytku. Den se zase chýlí ke konci a Hashkarat neumí vymyslet další přání. Tak lehké se to zpočátku zdálo být a teď neumí vymyslet, co by si ještě přál. Dobře ví, že takhle může o vše přijít. A to by se mu vůbec nelíbilo. I napadne ho řešení a tak, když přijde kouzelník, vytáhne Hashkerat původní svitek a přečte znovu první přání, akorát dodá vždy o jedno víc. Tak chce mít sílu třicetijednoho muže, stádo koní a jednoho navíc a tak dále. A je spokojen, jak chytře to vymyslel. Ashketruan se pokaždé poroučí se stejnými slovy: “Jak si přeješ.” A tak se Haskaratovi množí stáda koní, rozrůstá majetek, narůstá síla ve svalech. Den po dni je však méně radostný a méně je radosti z koní, ze psů, z plavby rychlou lodí, z luku…

Uběhne deset let a Hashkarat, ač všeho má nadbytek, radost postrádá. Navíc v tenhle den má možnost si přání ponechat, nebo jej nahradit novým. Nyní je i rád, že tuhle možnost má, je už znaven vymýšlením dalších a dalších přání a navyšováním těch předešlých. Jeho život je přeplněn splněnými přáními, není však naplněn. Tak co si přát? Jak tak přemýšlí, najednou zachytí myšlenky nějaké ženy z jeho osady, které vyvěrají z hloubi její duše: “Dala bych všechno na světe, jen kdyby bylo mé dítě zdravé…” Hashkarat cizí myšlenku i přání slyší zcela jasně. Tu vejde kouzelník a říká: “Hashkarate, uběhlo deset let a ty si můžeš ponechat své chytré přání do konce svého života nebo si přát jiné a to bude platit po dobu dalších deseti let. Co si přeješ dnes, po deseti letech, Hashkarate?” A Hashkarat odvětí: “Přeji si, abych si každý den po zbytek života mohl přát pro jiné lidi splnění jejich přání, Ashketruane. “Jak si přeješ”, odvětí Ashkatruan a těmito slovy odchází.

A tak si Hashkartat přeje uzdravení toho dítěte a ono se uzdraví a žena je moc šťastna. A Hashkarat se cítí naplněn. Tu si vzpomene, jak se ho první noc Ashketruan ptal, zda to, co si přál, bylo nějak užitečné. Nyní to užitečné bylo, tím si byl jist. Ráno brzy vstal a zašel k sousedům a poptal se, co by si přáli. A sepsal druhý svitek. Dlouhý svitek. Od toho dne měl Hashkarat o přání postaráno, jednoduše začal kouzelníkovi předčítat přání svých sousedů a přátel, která si přál, aby se splnila. A taky se zmínil, že udělal něco užitečného, kdy si přál, aby se dítě té ženy uzdravilo a jak se cítí naplněn. “Uhm”, řekl Ashketruan, ” a měl si u toho radost?” zeptal se. “Ano, velkou”, odvětí Hashkerat. “To je dobře, to je pak dvojnásobně užitečné,” spokojeně pokývne kouzelník a zeptá se na dnešní přání a Hashkarat mu přečte další ze svitku a kouzelník odchází. A tak plyne čas a sousedé již chodí za Haskaratem sami a prosí o svá přání a Hashkarat píše a má sepsáno mnoho svitků. Píše ve dne a píše v noci. Každý den si přeje pro své blízké, pro své sousedy a přátele a přání se plní a lidi jsou spokojeni a žijí dobrý život. Jsou zdraví, vše užitečné a důležité se splnilo jako první a teď, když mají možnost si dále přát, přejí si pro sebe majetky a důležitá postavení, pak ještě více majetků a více všeho, co si přáli předtím.

Co bylo předtím užitečným, stalo se nadbytečným. Hashkarat je velmi unavený a radost z toho, jak žije mu rychle taky ubývá. Zdaleka neuběhlo deset let a vidina toho, jak pořád dnem i nocí píše přání jiných lidí na svitek, aby je pak mohl říkat kouzelníkovi, mu dělá stále více vrásek na jeho unavené tváři. A tak si vzpomene, jakže přesně to znělo jeho druhé přání? “Přeji si, abych si mohl přát pro jiné lidi splnění jejich přání.” Abych si MOHL přát. Mohl, ale nemusím. A tak si po západu slunce Hashkarat prvně nic nepřál. Odpočíval a spal dlouze. Vydatně se najedl, zašel si se psy do lesa a na vyjížďku na koni. Potěšil se pohledem na své stádo koní, pasoucí se na stráni. Radost se mu začala vracet do života. Radost a zejména klid. Ze srdce nadále přál i druhým lidem, aby se jejich přání plnila. Sám už poznal, že není důležité mít všeho moc, ale mít to, co je důležité a mít tak akorát a zažívat radost a naplnění. A klid, zejména klid na duši. Jenomže sousedé pořád přicházeli, nespokojeni, že jejich přání se přestala plnit. A rušili jeho klid.

I blíží se čas, kdy po třetí se kouzelník zeptá na jeho přání. Hashkarat ví, že mu zbývá pouze přání jedno. Jak s ním však naložit? Sám pro sebe si nežádá než žít v klidu do konce svých dní. Co však s těma přáními ostatních lidí, na která jsou už zvyklí a pořád přicházejí nová a nová? Hashkarat neví, jak to vymyslet a tak se ve snu potká se svým Sníčkem Pomocníčkem. “Co tě trápí, Haskarate, ptá se Sníček Pomocníček. “Nevím, jak nejlépe naložit se svým posledním přáním, říká Hashkarat. Pro sebe nechci, než klid. Druzí lidé si však navykli svěřit se mi se svými přáními a ty se jim pak plní. Zpočátku jsou to přání užitečná a posléze nadbytečná. Přesně, jak jsem si to kdysi přál já sám. Poznal jsem to podle scházející radosti, že má přání jsou nadbytečná. Chtěl bych v klidu žít nerušen a taky bych si přál, aby i druzí žili dobré životy. Co mám říct, když přijde kouzelník, Sníčku Pomocníčku?”

“Je od tebe laskavé, Hashkarate, že myslíš i na druhé, moc laskavé, to se mi líbí, broučku. Víš, vy lidé máte všichni schopnost vysnít si přání i si jej splnit, jenom jste na to zapomněli a taky jste zapomněli věřit sami sobě. Nemusíš se o druhé bát, jsou schopni si přát i za svými přáními jít. Stačí obnovit víru v sebe, Hashkarate, tak málo stačí. ” Hashkarat se poděkoval a nechal slova Sníčka Pomocníčka doznívat dál ve svém snu až do rána. Pak si nechal celý den čas na promyšlení svého třetího, závěrečného přání. Večer po západu slunce už totiž nastal ten čas a kouzelník se zeptal naposled: “Co si přeješ dnes, Hashkarate?”

“Ashkatruane, nyní chápu, proč necháš člověka třikrát si promyslet svá přání. A děkuji ti za to. Nyní jako zralý muž se usmívám nad tím, co jsem si kdysi přál. Mé poslední přání bude zcela jiné, než ta předtím. Poslyš, co si dnes přeji. Přeji si, Ashketruane, aby se víra vrátila do všech lidských srdcí, aby lidé věřili sami sobě a sobě navzájem, aby všichni lidi odteď do konce všech dob uměli vše, co potřebují, zařídit vlastními silami nebo společně vzájemnou pomocí a rovněž o této své schopnosti jasně a vědomě věděli a užívali ji nanejvýš zodpovědně. Aby lidé pamatovali na to, že jejich přání mají moc se splnit a tudíž třikrát zvážili, co si přejí.” “Staniž se, Hashkarate. Tvé přání je moudré a chytré a laskavé.” I tak se stalo.

I nastal klid v Haskeratove duši a jeho přátelé a sousedé měli vše, co potřebovali a vše co si kdy přáli, uměli si splnit dřív nebo později sami či za pomoci svých druhů. A zodpovídali za svá přání, která měla tu moc se splnit. Připomínali si to z generace na generaci, po tisíciletí. Pozor na tvá přání, mohla by se splnit.

A Hashkarat byl šťastný. Od té doby, Miláčku, vy všichni na této planetě máte schopnost dosáhnout svých přání a cílů svými vlastními silami nebo vzájemnou pomocí. Všeho je vám možno dosáhnout. Pouze někteří z vás na to časem zapomněli. A od toho jsme tu my, Sníčkové Pomocníčkové, abychom vám připomněli, že tuto kouzelnou schopnost máte od doby, kdy Hashkarat prozřel a přál si vrátit víru do srdcí lidí. Víru v sebe. Tak neváhej a promysli, po čem toužíš a o čem sníš a rovněž neváhej a bez pochyb se do toho pusť. Sám nebo s přáteli, dřív nebo později tě odmění splněné přání svým kouzlem. Nepochybuj ani na chvíli a kdyby někdo přece pochyboval, věz, že on si ještě nevzpomněl, jak to vlastně je, nebo mu to jeho Sníček Pomocníček ještě nestihl připomenout. Vše je možné, Miláčku, jenom se dobře rozhodni, co si přeješ. A pozor, pamatuj, že přání se plní, tak buď obezřetný v tom, co si to přeješ.

Shalan dente rei, Miláčku.

The post Dětská srdce 11: Lidská přání appeared first on Katarína Bradáč | PSYCHOLOG.

Znáš někoho, kdo to tak měl nebo má? Já znám spousty dětí, co mají takovou patálii. Ale taky znám kouzlo, jak na to. A to ti prozradím. Poslouchej příběh, v něm se ho dovíš.

Heetchua, drobný a velmi šikovný kluk z kmene Hakita, byl od narození menšího vzrůstu. Pamatuješ, jak jsme si říkali, že nezáleží na tom, jak člověk vypadá, ale záleží na tom, co má uvnitř, jaké srdíčko mu tluče v hrudi? Tak to si dobře pamatuj. Takže Heetchua byl sice menší, než ostatní kluci, zato však hbitý jako veverka, uměl skákat a běhat, protáhnout se štěrbinami ve skalách, kam se jiní kluci nevešli. Uměl se plazit jako had v trávě a zůstat potichu jako ptáček v hnízdě, když se k němu blíží šelma. Jednoduše to byl šikulka. A lidé ho měli rádi, protože byl veselý a každému byl ochoten podat pomocnou ruku.

Jednoho dne přišel do dědiny cizí náčelník se svými třemi bojovníky. Přišli v míru na svých krásných koních a oblečeni byli svátečně. Přinesli dary na znak úcty k náčelníkovi kmene Hakita. Ten je přijal, jak se patří a nabídl jim pohodlné posezení a jídlo. Řekl, že si rád vyslechne, co přivádí cizí bojovníky sem, do jejich údolí. Cizí náčelník vypověděl příběh svého lidu, mluvil o jezeře a osadě na jeho břehu, o neštěstí, které je potkalo a jak se pak museli vydat na cestu, aby nalezli nový domov. Putují již po dva úplňky a najednou je okouzlilo tohle údolí. Vidí, že je to území kmene Hakita, vidí jejich totemy. Pamatuješ, co je totem? Totem kmene Hakita je krásný. Je na něm mořský orel a dva vlci. To proto, že lidé kmene Hakita věří, že jsou potomky mořského orla, co se snesl na zemi na Počátku všech Věků a společně se svými přáteli, dvěma bílými vlky, lovil v míru na úrodných pastvinách, v modrých horách a na březích mohutných řek. V údolí kmene Hakita, kde řeka Majtanga ohýbá své vody do mírných meandrů a zavlažuje úrodnou půdu a kde se kolem tyčí ochranná hradba skalnatých úpatí nádherných hor, je dost místa. Náčelníci ovšem vědí, že je potřeba se v klidu a míru domluvit, kde můžou cizí bojovníci postavit své stany.

Náčelník kmene Hakita přizval radu starších a všichni se domluvili, že od skály Heeratha na východ bude cizí náčelník stavět svou osadu. A  všichni byli spokojeni.

Jak plynul čas, kluci obou kmenů se spřátelili a spojili síly ve společných hrách, soutěžích a dobrodružstvích. Jenomže najednou se něco stalo. Všichni kluci ze sousedního kmene byli urostlí, svalnatí a vynikali v běhu i skoku, uměli šplhat a plavat, házet kameny přesně na cíl, snad všechno, do čeho se pustili, uměli výborně. No a tu a tam si začali tropit žerty z Heetchuu kvůli jeho výšce. I když věděli, že je šikovný, tak malého kluka ještě neviděli. Nemysleli to nijak špatně, no někdy ho rádi škádlili. Heetchua Hatchua, tak mu říkali. V jejich jazyce Hatchua znamená malý ale taky skřítek. To se Heetchuovi vůbec nelíbilo. Jméno Heetchua v jeho jazyce znamená hbitý. A tak, jak nad tím Heetchua nešťastně přemýšlel, posmutněl a skutečně se stalo, že se stal pomalejším a začal zaostávat v tom, v čem předtím vynikal.

Ty už víš, Miláčku, že nezáleží na tom, jak je kdo vysoký, ale na tom, jaké srdíčko mu tluče v hrudi. Jenomže Heetchua to ještě nevěděl. Nikdy předtím se nesetkal s posměchem. Až teď. I tak se stalo, že se přestal těšit na společné hry a dovádění. A jak plynula voda v řece Majtanga, přišel večer, kdy se začal obávat dalšího dne a posměchu. Heetchua Hatchua, Heetchua Hatchua, znělo mu pořád v uších. Přidala se nejistota a pocity, které předtím neznal – stažené hrdlo a stažený žaludek.

I tak se stalo, že ho jednou večer začalo pořádně bolet bříško. Nikomu o tom neřekl, no ráno zůstal doma, zatímco kluci dováděli u řeky. A další den to samé. Samozřejmě, že si toho všimla Heetchuova maminka. “Co se děje, broučku?”, zeptala se ho. “Nic”, odpověděl Heetchua. “A když se nic neděje,”, pokračovala maminka, “jak to, že si nehraješ s kluky u řeky? “Bolí mě bříško”, prozradí Heetchua. “Aha, a jak to, něco si snědl?”, ptá se maminka s péčí. “Ne, nevím, začalo mne bolet a bolí mne pořád. Nejvíc mne bolí večer a ráno pak taky.” “Uhm, tak to je velmi nepříjemné. Ty, takový veselý kluk a teď máš takové trápení. Víš co, zajdeme za šamanem, možná že on umí vyhnat zlého ducha z tvého bříška, co ty na to?” “Nevím, jestli to dokáže”, zapochybuje Heetchua. “Ale zkusit to můžeme”, zvolí nakonec.

Večer, když se slunce chýlilo k obzoru, vzala maminka Heetchuu za ruku a vydali se na cestu za šamanem. Když vešli k němu do chýše, šaman seděl na pestrobarevném koberci a hladil maličké černé štěně. To zápasilo s jeho rukávem a nepřetržitě se vrtělo a kousalo, tu zakoplo a vstalo, točilo se dokola, hotové živé stříbro.

“Vítejte a posaďte se”, nabídl šaman těm dvěma pohodlná místa. “Co vás ke mně přivádí?” “Heetchua má trápení s bříškem”, začala maminka. “A co kdyby mi Heetchua sám pověděl, co ho sem přivádí?”, zeptal se šaman a stále hladil neposedné štěně po kožíšku a vlídně pohleděl na Heetchuu. Heetchua byl tak zaujat hrou štěňátka, že mu chvilinku trvalo, než si uvědomil, že dostal otázku. “Líbí se ti to štěně?”, zeptá se šaman. “Ano, velmi!”, vyhrne se z Heetchuu. “Je malý jako skřítek, navzdory tomu již ulovil pstruha v potoce”, chválí šaman štěně. “Opravdu?”, kouká nevěřícně Heetchua. “Jistě, proč pak by ne? Při lovu pstruhů, jak jistě sám víš, není důležitá velikost, ale obratnost lovce. Díky svému drobnému vzrůstu se dostane i do těch nejmenších skulinek mezi kameny v potoce a jeho velikost je pro něj výhodou.”

Heetchua se zamyslí a jak poslouchá šamanova slova, najednou mu ztěžknou víčka a oči se mu zavírají. Až usne. 

A tak mu  do snu vstoupí Sníček Pomocníček a říká: “Zdravím tě, Heetchuo, broučku, chci ti říct něco důležité a nemám mnoho času, tak poslouchej dobře. Já vím, co tě sem přivádí. Bolavé bříško. Ale víš ty, že tvé tělo má léčivé schopnosti? Například loňský podzim, pamatuješ, jak jsi upadl a odřel si koleno a jak ti pak tekla červená krev a co bylo pak? Tvé tělo zařídilo, že krev za chvilinku přestala téct. Tělo udělalo stroupek a pak malou jizvičku. Pořád ji máš na koleně, jenom už není tak moc vidět. To všechno zařídilo tvé moudré tělo. Tvé tělo dokáže mnoho kouzelných věcí. Například když dýcháš, nemusíš na dýchání vůbec myslet a funguje to samo. I když spíš. Tělo je velmi moudré.”

“A moudré tělo pro nás dělá ještě další důležitou věc. Týká se to právě tvého bolavého bříška. Tělo pokaždé, když něco není v pořádku, k nám totiž promlouvá řečí bolesti. Když nás něco na těle bolí, je to velmi důležitá informace. A navíc přátelská. Víš proč je přátelská? Protože ti radí, že máš něco změnit či napravit. Když si kupříkladu zapíchneš třísku do dlaně, začne tě to bolet a ty víš, že je potřeba něco udělat. Vyjmeš ji a okamžitě pocítíš úlevu. Jinak by se ti rána zanítila a bylo by to špatné. To ti poradilo tělo díky bolesti, a říká, čemu máš věnovat pozornost. A když to uděláš, odmění tě pohodou. Říká ti taky, kdy máš jít spát, co a kdy jíst, pít. Když sníš něco špatného, bříško začne bolet, aby jsi si zapamatoval, že je to nezdravé a nemáš to jíst znovu. Je moudré naslouchat svému tělu.” Řekl Sníček Pomocníček. A pak pokračoval:

“Já ale dobře vím, že tvé bříško tě bolí, aniž bys snědl něco špatného. Tehdy jde o speciální záležitost a je potřeba pátrat úplně jinde. A já ti povím, kde. Je potřeba pátrat v tvé duši. Vždy, když je tělo zdravé a přesto něco bolí, tak je to záležitost duše. I duše k nám promlouvá skrze tělesnou bolest. Je to zvláštní, viď? Duše takhle mluví. Duše může křičet o pomoc i jiným způsobem, a to skrze smutné myšlenky. Ty smutné jsou šedé až černé a slouží na to, abychom si dobře všimli, že duše strádá. Černá myšlenka vypadá kupříkladu takhle: “Ach nic mne nebaví, jsem smutný, bojím se jít do školy, mám strach, že se mně budou posmívat…” a tak podobně. Jestli si je nevšímáme, černých myšlenek je stále víc až začnou tlačit na duši a ta začne volat o pomoc. A to právě skrze tu tělesnou bolest. Například bolestí bříška. Nebo hlavy a tak různě. Pak si duši všimneme, konečně. A můžeme to napravit.” Sníček Pomocníček ještě řekl:

“Proč to tělo a duše dělají? Protože, tě milují a dobře ti radí. Je potřeba trošku zapřemýšlet. A vypátrat, co chtějí říct. Takhle například: kdy že se to ta bolest bříška objevuje? Vždy večer předtím, jak si mám jít hrát s kamarády:? Ano. A jak to? Co mi vadí, čeho se bojím? Vadí mi, že se mi posmívají. Skvělé. Tak už víme, co to je. A když víme, co nám vadí, pak je pouze krůček k tomu, abychom to napravili. Například tak, že se někomu moudrému svěříme a poradíme se s ním. S někým, komu důvěřujeme, ten nám pomůže najít z toho cestu ven. A už jsme na to dva, to je víc, než člověk sám. A já jsem tady teď pro tebe. A říkám ti, ze jsi skvělý, i když jsi malý. Ty jsi na to jenom zapomněl. Si Heetchua, hbitý kluk, co šplhá jako veverka a plazí se jako had v trávě a je veselý. Můžeš si důvěřovat v každé situaci, i když jsi maličký, pokud si zapamatuješ, kdo jsi a že jsi tak v pořádku. Pamatuj na to, broučku.” A Sníček Pomocníček se rozloučil.

Heetchua se probudil a bříško bylo úplně v zdravé. Šaman se na něj usmíval a spiklenecky mu zašeptal: “Pamatuj, kdo jsi. A Heetchuo, chceš si vzít toto malé šikovné štěně a hezky se o něj starat? Myslím, že vy dva si budete zejména rozumět!”

Heetchua si nadšeně přivinul štěňátko na hruď a byl spokojený. Vzpomněl si, kdo je a že je sám sebou rád. Maminka byla taky spokojená. To tak maminky mívají, jsou spokojené, když jejich broučci jsou spokojeni.

A tak si ty, Miláčku, taky zapamatuj, co Heetchuův Sníček Pomocníček říkal o těle a o duši, jak jsou moudré a jak s námi přátelsky mluví skrze bolest, aby nás upozornili, že je potřeba něco napravit. A když je tělo zdravé a přesto bolí, je potřeba zapátrat v duši, co tam schází či překáží. A pak to honem vyřešit, nečekat až “se to spraví samo”.  A kouzlo, co jsem ti slíbil, zní takhle:” vždy je potřeba vědět, kdo jsem, být sám sebou beze strachu a být sám sebou rád. Malý nebo velký, takový nebo makový. Věřit sobě a žít dobrý život naplněný životem a radostí. Ne strachem a pochybností o sobě. A když předci někdy strádám a něco bolí na duši, svěřit se někomu, komu důvěřuji. Aby mi pomohl přijít na to, kde to vězí. Pamatuj na to, Miláčku, pamatuj, kdo jsi.

Shalan dente rei, Miláčku.

The post Dětská srdce 10: Bříško, které se ve snu uzdravilo samo appeared first on Katarína Bradáč | PSYCHOLOG.

Poslyš příběh, který se stal, jak jinak, dávno pradávno a velmi daleko. Poslouchej srdcem, protože vaše lidská slova nedokážou popsat všechny jeho momenty. 

Pod horou Halawi, na břehu oceánu bylo často za přílivu vidět odpočívat anděly. Sedeli v teplém písku, procházeli se po břehu a rozmlovali. Sdělovali si své zkušenosti s lidmi, jejich příběhy a dobré konce. Jeden anděl a nebyl to nezkušený nováček, měl již tři andělské úplňky, což je ve vašem čase třicet let, jedno trápení. Nepodařilo se mu přemluvit Hatare Mangu, bojovníka z kmene Mantara, aby odpustil svému nepříteli.

Třicet lidských let Hatare Manga žije s těžkým srdcem a po celou tu dobu jeho anděl zkouší vše možné i nemožné, ale bez výsledku. Před třiceti lety Hatareho nepřítel způsobil velké neštěstí Hataremu a jeho rodině. Hatare Manga se zapřísahal, že se pomstí a nevydechne ani na chvíli, pokud nebude nepřítel po právu krutě ztrestán. Od té doby Hatare Manga putuje světem od města ke městu, od vesnice k vesnici a hledá stopu po svém nepříteli, aby dokonal své dílo pomsty.

Jeho anděl se trápí čím dál tím víc. Bojí se, že srdce Hatare Manga již brzy zatvrdne tak, že nebude možné do něj vstoupit. A brána se zavře a Hatare Manga bude navěky bloudit pouští a trním. Ostatní andělé si již dávno všimli, že Hatareho anděl má trápení. Čekali však trpělivě, až sám začne mluvit. A právě u tohoto přílivu anděl otevřel své nitro a ukázal svým druhům, co ho sužuje. Andělé mohou promlovat beze slov, v myšlenkách a obrazech a třicetiletý příběh si umí předat ve mžiku sekundy. I tak se stalo.

Všichni zůstali mlčky stát a každý anděl odplul ve své mysli k slunci Shahtalan, aby načerpal inspiraci. Za chviličku se rozpoutala rozprava, ze které vzešlo, že nejlepší bude Hatare Manga přivěst sem, na ostrov pod horu Halawi. Prý nejlepší je spojit se s jeho Sníčkem Pomocníčkem, který mu ve snu vnukne tuto myšlenku a pomůže najít cestu. A tak se stalo. Za dva lidské úplňky připlul Hatare Manga na ostrov. Všude bílý písek, na pobřeží palmy, nikde ani živé duše.

Hatare byl po cestě znavený a tak ulehl do stínu palem a usnul tvrdým, unaveným spánkem. Třicet let strastiplné poutě po celém širém světě, tíha neštěstí a touha po pomstě vryly hluboké vrásky do jeho hezké tváře. Jeho kdysi silná vzpřímená ramena se ohýbala pomalu, ale jistě pod nánosy času, bezesných nocí a útrap prašných cest. Teď spal a na chvíli zapomněl na svůj bolestný náklad. Andělé přistoupili k němu a uzavřeli kolem něj kruh. Sníček Pomocníček vstoupil do jeho snu. I jemu se po letech těžko navazoval kontakt s Hatareho srdcem. Bylo téměř uzavřené, těžké a temné. Jenom poslední malinká skulinka slibovala, že když si Sníček Pomocníček pospíší, snad se do jeho srdce ještě dostane. Možná už naposled. Sníčkové Pomocníčkové a andělé se navzájem vidí, znají a často spolupracují. Hatareho anděl měl oči upřeny na Hatareho tvář. Když spal, byla maličko mírnější, maličko vyhladěnější, i když si jeho anděl nebyl jist, zda je to tak, nebo je to jenom jeho přání, aby to tak bylo. Sníčkovi Pomocníčkovi se podařilo rozevřít Hatareho srdce. Malinko a na chviličku, ale přece. Zavolal na jeho anděla a ten taky vstoupil do Hatareho snu a do jeho srdce. Kruh andělů se ještě víc semkl. Teď a nebo nikdy.

Hatare už dlouho nesnil. Teď ležel na pláži a kolem něj stáli zvláštní postavy a on cítil neznámý pocit uvnitř v hrudi, tam, kde lidé nosívají srdce. Postavy se maličko rozestoupili, usmívali a podali mu ruce, aby mu pomohli vstát. Hatare Manga byl pořád silný muž, když se však chtěl postavit, nohy mu vypověděli službu a on poklekl zpátky do písku. V hrudi se mu něco odehrávalo a on pomyslel na svůj konec. Co jiného to může být? Náhlá slabost, zvláštní pocit na hrudi…ale konec nepřicházel. Andělé mu pomohli vstát a pořád se na něj přívětivě usmívali. Přistoupil k němu nejstarší z nich a hluboce se mu zahleděl do očí. Hatare Manga měl pocit, že mu čte z duše řádek po řádku všechno, co tam má zapsané. A tak to i bylo. Trvalo to chviličku a anděl Hatareho chytil za obě ruce a řekl mu beze slov:”Pojď, něco ti ukážu.”

Hatare zavřel oči a najednou měl pocit, že se vznesli vysoko nad ostrov. Chtěl je otevřít a přesvědčit se, ale nešlo to. Víčka neposlechla. Anděl ho vzal daleko i blízko současně. Miláčku, ve vaší řeči nejsou slova, která by výstižněji popsala tu cestu, snaž se porozumět srdcem, co říkám. Vzal ho proti proudu času jeho života a pak ještě dál. Do dávných věku a všude kolem. Vzal ho všude postupně a pak i všude najednou. Hatare byl vším a vše bylo Hatarem. Zatímco Sníček Pomocníček a jeho anděl v jeho srdci mocně objímali jeho duši, Hatare plul prostorem a časem bez prostoru a času. Některé vzpomínky začaly blednout a některé začaly ztrácet význam. Skořápka na srdci Hatareho pozvolna povolovala. Sníček Pomocníček a osobní anděl v jeho srdci pořád drželi v náruči Hatareho ubolenou duši.

Najednou vše prostoupilo všude pronikající jasné světlo, teplé a laskavé. Skořápka na srdci se rozpustila a Hatareho duše se nadechla. Sníček Pomocníček a osobní anděl ji mohli zvolna pustit. Hataremu po tvářích kanuly horké slzy. Odplavovali poslední zbytky nenávisti, pomsty a křivdy. Jeho srdce se plnilo odpuštěním. Odpuštěním nepříteli a, co je velmi, velmi důležité, odpuštěním samému sobě. Sobě, že tu dávnou křivdu dopustil a sobě, že tu dávnou křivdu tak dlouho nosil v srdci, až mu málem tak zatvrdlo a ztěžklo, že by uvěznilo duši navěky.

Hatareho srdce je lehké a Hatoreho duše se směje. “Můžeš otevřít oči”, řekl nejstarší anděl. “Co jsem ti chtěl ukázat, jsem ti ukázal a ty jsi viděl, co jsi potřeboval vidět. Tvé srdce je lehké a tvá duše se směje. Je pouze na tobě, jak s nimi naložíš po zbytek své zemské poutě. Bude ještě dlouhá a mohou to být dobrá léta. Vše je v tvých rukách, Hatare Mangu. Vezmi si tenhle kamínek, ať ti připomíná, co jsi dnes zažil”. Hatare natáhne ruku a anděl mu do levé dlaně vloží malý lesklý oblázek grafitové barvy. “Pamatuj, vše je v tvých rukách, Hatare. Shalan dente rei.

Nebýt toho oblázku v jeho levé dlani, byl by si snad Hatare pomyslel, že se mu to jen zdálo.

Takhle se ten příběh stal, miláčku. Je to příběh o zatvrdlém srdci, plném nenávisti, smutku a pomsty. A taky příběh o pomoci a zejména o odpuštění. Odpuštění druhému a odpuštění sobě. Příběh o volbě mít srdce lehké a duši usmátou. Příběh o volnosti a svobodě. Příběh, jenž nám není tak vzdálen, jak by se na první pohled mohlo zdát. I když se stal tak dávno a tak daleko.

Pamatuj, Miláčku, vše leží pouze ve tvých rukou, lehkost tvého srdce a radost tvé duše. Budeš-li umět a chtít odpouštět, jiným i sobě, tvá cesta bude prozářena sluncem.

Shalan dente rei, Miláčku.

The post Dětská srdce 9.: Odpuštění appeared first on Katarína Bradáč | PSYCHOLOG.

Často slýcháme, jak lidi o sobě vzájemně říkají, že ten je špatný a tamten je hloupý, ošklivý a k ničemu a líný a tak. Možná, že se ti taková slova již dostala do oušek. A když ne, tak to je dobře, ale přeci si to poslechni, třeba pak někomu pomůžeš pochopit, jak se má v takových těžkých situacích zachovat.

Než začnu dál vyprávět, nejdříve ze všeho ti chci sdělit velmi důležitou věc. A to, že ty jsi zcela v pořádku, tak, jak jsi. Ať by říkal kdo chce co chce. Pamatuj si to dobře. Každý jsme v pořádku takoví, jací jsme. A každý je důležitý. Já ti vysvětlím, proč tomu tak je.

Každé z dětí je úplně jedinečné a neopakovatelné. Nikde na tvé planetě neexistují dva rovnací lidé. Možná víš, že každý člověk má neopakovatelné otisky prstů stejně jako každá zebra má neopakovatelné pruhování, jako žádná jiná. Ani dvojčata nejsou úplně stejná, i když stejně vypadají. Mají totiž různé myšlenky a každému z nich se líbí něco jiného a kouká se na svět svýma neopakovatelnýma očima a má své osobní zážitky. No a jelikož jsme každý úplně jiný, jak pak někdo může srovnávat, kdo je lepší a kdo horší? Špatný nebo dobrý? To nejde. Je to jako srovnávat jablka a hrušky a třešně. Můžou mi chutnat třešně víc než jablka, to jo, ale druhý to má opačně a třetí zas jinak. A nic to nevypovídá o tom, zda jablka jsou lepší než třešně. Jsou pouze jiné. Nic víc. Jiné. Každé dítě je tedy jiné, než to druhé a všichni jsou v pořádku a srovnávat je nesmysl. Proto jsme každý v pořádku takoví, jací jsme.

To ovšem neznamená, že se nemůžeme pořád učit nové věci, objevovat nepoznané, přemýšlet, co bychom ještě mohli dokázat, komu pomoci, koho potěšit, jaké nové dovednosti si osvojit. To naopak můžeme dělat celý život. Děti i dospělí. A mít z toho radost a být užiteční. Sobě i jiným.

Někdy se ovšem, během speciálních událostí, my lidi přeci jenom srovnáváme. Víš, jaké události mám na mysli?Kupříkladu sport, kde dobrovolně soutěžíme dle určitých pravidel. Ale pozor! Tady je taky velice důležitá věc, kterou je dobré si zapamatovat. Když soutěžíme například v běhu a někdo doběhne první, tak sice vyhraje zlatou medaili a má z ní obrovskou radost, ale znamená to pouze, že je v běhu nejrychlejší. Nikdy to neznamená to, že je lepší člověk. Není, všichni jsou dobří a v pořádku, jenom běží pomaleji. A někdo umí hezky kreslit a někdo rychle utíkat a jiný rozumí zvířatům a další krásně zpívá. A to znamená pouze to, že se můžeme radovat z naší různosti, že se můžeme od sebe hezky učit samé zajímavé věci. A taky se těšit z toho, že nám třeba někdo zazpívá a my si to poslechneme a máme z toho radost, protože je to moc hezké zpívání a moc příjemně se poslouchá.

Představ si taky další věc, že některé děti mají žlutou kůži a šikmé oči a jiné děti mají černou kůži a velké oči a některé mají bílou kůži a další takovou jakoby opálenou a tak různě. Všechny jsou skvělé a všechny mají srdíčko plné lásky. Pamatuješ, jak jsem si říkali, že všechny děti se rodí z velké lásky a všechny mají v srdíčku to světýlko, viď? Tak to je důležité a ne barva kůže, a ne kdo je v čem rychlý a šikovný. Každý jsme v něčem šikovní, to je zajímavé a důležitým se to stává ve chvíli, když naše talenty, nadání a schopnosti začneme využívat ve prospěch sebe a ve prospěch druhých. Ve prospěch sebe vždy tak, abychom neublížili jiným a ve prospěch druhých tak, abychom jim pomohli, požádají-li nás o to.

A víš co, všechny děti se někdy něčeho bojí anebo jsou z něčeho smutné nebo se zlobí a někdy křičí a někdy jsou netrpělivé. Všechny, někdo víc, někdo méně, ale všechny to zažívají. Ale to neznamená, že jsou špatné. To jsou jenom projevy srdíčka a ta srdíčka jsou velmi důležitá. A aby ta srdíčka byla šťastna a klidná a spokojená a veselá, ne smutná či rozzlobená. O to jde. A tehdy, když si s tím člověk sám neumí poradit, se pustíme do práce my všichni Sníčkové Pomocníčkové. Vždyť to už víš a pomáháme všem dětem mít v srdíčku klid. A úsměv na tvářičce.

A co jsem ti ještě neřekl je, že i dospělý mají své Sníčky Pomocníčky. Akorát ti dospělí na to často zapomenou, že se ve snu potkali se svými Sníčky Pomocníčky a že společně vyřešili velké věci. No co, to jsou ti dospělí, vždyť víš. Jsou někdy jako z Marsu. Ale moc milují své děti, jenom někdy taky ve svém srdíčku cítí smutek nebo třeba zlost a tehdy říkají a dělají věci, které nejsou moc hezké a příjemné. Často se pak za to stydí a raději by všechno vzali zpátky. My už ale víme, že se to stává, že se lidi někdy zlobí a že je důležité to pak napravit. Dospělí to taky ne vždy umí napravit a taky je to pro ně hodně obtížné. I když jsou už velcí. A když si s tím neumí pořádně poradit, můžeš jim připomenout, že všechno se napravit dá a všechno se dá vyřešit.  Když se chce. A že omluva má velkou sílu. A taky odpuštění, o tom ti ještě povyprávím jindy v jiném příběhu. Takže když si dospělý honem nevzpomene, že je lidské se zlobit a říkat někdy i slova, za která se pak stydí, a že je stále spousta času to napravit a je důležité to napravit, můžeš mu to připomenout, nebo dát přečíst tenhle příběh anebo ten o Mahlwikovi a Ajantashi. Aby mu to pomohlo dostat své srdíčko do klidu a lásky, kam patří.

Vy lidi máte celý život čas a příležitost se učit. Když něco nevíte, to vůbec nevadí, můžete se to naučit. A taky proto nikdo není špatný, jenom někdy ještě přesně neví, jak by mohl být laskavější, shovívavější, jak by mohl víc odpouštět a méně zraňovat druhé. Neví to. Zatím. A proto se někteří lidé chovají podivně a je velmi jednoduché říct, že jsou špatní. Ale pokud takovým lidem ještě srdce neztvrdlo na kámen, pořád si ještě mohou vzpomenout na to, co my již víme, že každý je v pořádku takový, jaký je, má právo se zmýlit a má příležitost své omyly napravit. Kdykoliv. A tak se to pořád ještě může naučit. Když chce.

A teď ti řeknu moc hezký příběh, který jsem viděl na vlastní oči. Jeden indiánsky kmen, který žije hluboko v pralese, kam se jen tak lehce nedá dostat, jedině ve snu, to jde vždy lehce, ten kmen má jedno kouzelné pravidlo. Je moc silné a přitom jednoduché a zřejmě tě překvapí, když ti ho řeknu. Poslouchej.

Když někdo z jejich vesnice udělá něco nemoudré, nedobré, co jinému způsobí žal či potíže, tak postaví toho člověka do středu vesnice k totemu. Víš co je to totem? To je krásný vyřezávaný dřevěný sloup, který je obvykle právě uprostřed osady. Jsou na něm zobrazena různá zvířata a další výjevy a je to velice důležitý sloup. Dnes si lidi různě vykládají jeho smysl, například, že totem říká: tohle jsou lidi jednoho totemu, čili jednoho kmene. Nebo je na totemu vyobrazen dávný praprapředek a lidi, kteří k totemu patří, jsou jeho potomci  a jsou na to hrdí. Indiáni však sami nejlíp vědí, co pro ně totem znamená a proč ho umisťují do středu osady a proč o něj pečují. A mohli by nám o tom vyprávět, kdybychom se zeptali. Vždyť víš, když chceš něco vědět, nejlepší je se zeptat přímo toho, koho se to týká a tak se nezmýlíš.

Ale zpátky k tomu provinilci. Soukmenovci ho tedy postaví doprostřed osady k totemu. A hádej co? Že tě napadlo, že mu každý vyhubuje, co to provedl a ať to okamžitě napraví, že jo? Ale není to tak. Je to přesně opačně. Každý člen kmene k němu přistoupí a řekne mu něco hezkého, čeho si na něm cení, váží, co se mu na něm líbí, co třeba ten člověk-provinilec užitečného udělal, komu pomohl v nouzi, v čem je šikovný. Zajímavé, že? Když totiž chceš, miláčku, na každém člověku najdeš něco, co je cenné a co by se dalo od něj naučit, nebo se tím inspirovat. A víš, jaký to má účinek? Přemýšlej chvíli. Přemýšlej, jak by to na tebe působilo, kdyby k tobě přišlo pár lidí, poté, co se ti povedla nějaká lumpárna a řekli by ti, proč si tě váží a cení? Hm?

Ono když ti někdo říká jaký jsi darebák a neschopný budižkničemu, protože jsi udělal to a ono, nebo naopak cos neudělal, či jsi udělat měl, tím ti připomíná a zdůrazňuje přešlap, který si právě učinil. A ty sám dobře víš, když uděláš něco nesprávně či nemoudře, je to je přešlap. Nepotřebuješ slyšet ještě stokrát, že je to přešlap a že jsi ho udělal ty. To dobře víš.

Ale když ti tví blízcí, kamarádi, sousedi připomenou, čili pomohou si vzpomenout, co hezkého jsi dokázal, co užitečného si udělal, v čem si šikulka, to je jiná písnička, nemám pravdu? To se hned člověk jinak cítí a hned má chuť se vrátit k dobrým a správným věcem. Hodně záleží na tom, na co se soustředíme. Jedna možnost je soustředit se na nedostatky, chyby, přešlapy a zdůrazňovat je a upozorňovat na ně. I to je způsob, jak žít.  Má však své důsledky. A to je hlava a srdce plné smutku, studu, nechuti cokoliv dalšího podniknout. A to je to, co chceme? No já si myslím, že ne. Anebo druhá možnost je, že si chceme rychle vzpomenout na to, v čem jsme šikovní a co se nám již povedlo. Sami nebo s něčí pomocí. A honem opravit, co se nám nepovedlo, protože jsme zodpovědní. Ovšem tady je veliký rozdíl, totiž hlavu a srdce máme naplněné radostí, lehkostí a láskou a taky vděčností, že naši blízcí nám pomohli si vzpomenout, že jsme hodní lidi. Co by se ti tak víc líbilo? To druhé, nemám pravdu?

Neznamená to, že děláme, jako bychom neviděli chybičky, které se nám přihodí. To ne. Ty jsou užitečné, protože se díky nim učíme, jak se nemáme chovat, jak nemáme přemýšlet a mluvit. Co nemáme dělat. Díky nim si můžeme ještě lépe uvědomit, kde se potřebujeme ještě zdokonalit, kde přidat, zlepšit se. Za chyby by se, myslím, vůbec nemělo trestat, měly by se naopak brát jako přirozená a normální součást našich životů, která nás upozorňuje na oblasti, ve kterých je užitečné se zlepšit a že něco je dobré již neopakovat. Je to dobrá informace, dobré upozornění, nic víc. A pak to i uděláš a zlepšíš se. A podle toho pak bude vypadat tvůj svět plný radosti a lásky. A moudrosti a zlepšování se v čemkoliv. Co zaseješ, to i sklidíš. Zaseješ-li obviňování a zlost, sklidíš smutek s bolestí. Zaseješ-li přijetí a ocenění, sklidíš klidné poučení a svobodnou radost. Jenom si pamatuj, že vždy máš na výběr. Buď se zaměříš na všechny chyby a nemoudrosti, u jiných nebo u sebe sama a podle toho pak bude vypadat tvůj svět plný smutku, nebo se zaměříš na to, co se povedlo, na to, v čem je kdo šikovný a co je cenné. A podle toho pak bude vypadat tvůj svět plný radosti a lásky. I když nahlížíš na jiné a do jejich srdcí i když pohlížíš do vlastního srdíčka.

Tak co tam vidíš, miláčku ty? Protože já do tvého srdíčka vidím a vidím tam spoustu krásných a hodnotných věcí, jedna radost pohledět. Všichni máme taková srdce, jen se lépe kouknout. A rozhodnout se, na co se chci zaměřit.

Víš co, já sám se již těším na svou nejbližší chybičku, protože mi určitě napoví, v čem se potřebuji zlepšit. A ještě víc se těším na to, co se mi povede dobře a každý den si pro sebe večer zopakuji, co se mi dnes povedlo. Dnes se mi například povedlo usmát se na 12 dětí, zastavit se a přivonět ke květině a ještě se mi povedlo naučit se, jak se zaplétají copy a jak se peče bábovka. Co je povedlo tobě, Miláčku?

Shalan dente rei.

The post Dětská srdce 8.: Kdo je špatný? appeared first on Katarína Bradáč | PSYCHOLOG.

Lidi, kteří se mají rádi, se někdy na sebe zlobí. Ono by se možná ani nemuseli, ale když už se zlobí, tak je pro ně často těžké se od-zlobit.

Příběhů se zlobivým zlobením znám tolik, že bych ti je nepovyprávěl ani za sto let. Ani nevím, který mám vybrat. Třeba tenhle:

Ajantasha, malá holčička z údolí řeky Setmusha, má staršího bratra. Jí je právě 5 let a jemu osm. Země, ve které žijí, se jmenuje Pahalta a děti tam chodí do školy, když mají 5 let. A byl to právě první školní den, kdy maminka požádala Ajantashinho bratra, ať ji odvede do školy a pak i zpátky. Asi si umíš představit, že její bratr, jmenuje se Mahlwik, nebyl touhle představou velmi nadšen. Plánoval totiž po škole s kamarády zajít do kaňonu, kde žijí varani. Je to nebezpečné a mají to zakázáno. Sestru tam vzít nemůže, buď to by se jí něco mohlo stát nebo by to doma řekla. Je ještě malá a spoléhat na její mlčenlivost ještě nelze.

Mahlwik tedy odvedl svou sestřičku ráno do školy a jelikož to byl první den, brzy se skončil. Mahlwik vyzvedl malou Ajantashu v její třídě a její průvodkyně, tam se totiž učitelům říká průvodce, ho velmi pochválila, jak o sestřičku pečuje. To Mahlwika sice potěšilo, ale nic to nemění na skutečnosti, že mu to hatí plány s kaňonem.

Před školou se potkal s kamarády a ti honem pochopili, že Mahlwik má problém. Co teď? “A nemůžeš ji vzít sebou?” Ptá je jeden. “Ne, to teda nemůžu, neumí šplhat ani utíkat, co kdyby se něco stalo?” “Tak to půjdem sami, Mahlwiku, nic se nedá dělat”. “Hm, tak se mějte…” řekl ještě Mahlwik a najednou měl takovou zlost, že se málem rozplakal. Šli mlčky domů. Celou cestu se Ajantasha svého bratra vyptávala různé věci, ale Mahlwik zarytě mlčel. Doma s ním taky nebyla řeč. Ještě před večeří si ve svém pokoji skládal stavebnici z lastur a průhledných kamínků, když tu za ním přišla Ajantasha a chtěla si s ním taky hrát. “Ne!”, řekl Mahlwik, “mám toho dost za celý den!” Ajantashi se zalili oči slzami.

Taky už toho měla dost. První den ve škole, bratr, který nemluví celou cestu a teď ji vyhání pryč od stavebnice z lastur a kamínků. A tak v ní najednou narostla taková zlost, že Mahlwikovi poskákala po stavebnici a všechno mu zbořila. “Ajantasho, jsi zlá holka, běž pryč!” Vykřikl za ní Mahlwik. “Sám jsi zlý!” Vrátila mu to sestra a odběhla s pláčem pryč.

U večeře oba sedí jako přikovaní, nikdo nemluví. Maminka vidí, že se něco stalo, ale důvěřuje svým dětem natolik, že nic neřekne a spoléhá na ně, že svoji záležitost vyřeší. Po večeři se všichni umyjí a uloží k spánku. Nikdo nic neříká a nikdo nic neřeší. Ajantasha ještě v postýlce potahuje nosem a Mahlwik se vůbec necítí dobře. V obou hlavách se pletou různé myšlenky, v obou srdcích se pletou různé pocity. Je těžké se v tom vůbec vyznat. A tak je to zmůže a oba zaspí.

Jejich Sníčkové Pomocníčkové jenom shovívavě sledují, co se bude dít. Přemýšlí, zda jim vstoupit do snů, nebo to ještě nechat na dětech. A nakonec se rozhodnou, že jim do snů vstoupí a pomůžou jim vyznat se v těch pocitech a v těch všech myšlenkách. A pak zařídí, aby to setkání ve snu obě děti zapomněly. Něco málo jim však ze vzpomínky ze snu ponechají, uvidíš co. A pak se ukáže, jak si s tím poradí.

Nejdřív ti řeknu, jak postupoval Sníček pomocníček u Mahlwika. Vešel mu do snu a pozdravili se svýma světýlky. Sníček Pomocníček říká Mahlwikovi: ”Broučku, vidím, že se necítíš dobře. A vím, co se stalo přes den, byl jsem tam. Chceš si o tom trošku promluvit, hm?” “Mahlwick byl ve snu lehčí a tak bylo pro něj snadnější o tom celém mluvit a řekl, že jo. “Dobrá, Mahlwiku, chci ti říct jenom pár věcí. Moc se mi líbí, jak jsi se postaral o sestřičku. To, jak jsi ji odvedl do školy, vyzvedl ji ve třídě. To je od tebe moc hezké. A Mahlwiku, chci ocenit ještě něco víc. A to že ses rozhodl nevystavit Ajantashu nebezpečí v kaňonu. To bylo od tebe moc moudré, chlapče. Klobouk dolů.” Mahlwik zpozorněl, takhle o tom nepřemýšlel. “A taky ti chci říct, že chápu, co tě to zlobí. Vím, jak jsi chtěl s kluky do kaňonu zajít. A oni šli bez tebe. Chápu, že se jsi by smutný i nazlobený. Taky jsi pak chtěl být sám se svojí stavebnicí a sestra tě vyrušila a ještě ti zbořila celou stavbu, když jsi odmítl se s ní hrát.” “Jo, to bylo od ní pěkně hnusné!” “Rozumím. A taky chápu, že jsi neměl chuť to nijak řešit a šel jsi spát, i když samotnému ti v tom není dobře. Navíc ti nikdo doma ještě nepoděkoval, jak jsi se o sestřičku postaral a ani to zatím neocenil, viď?” “Jo, rodiče to berou jako samozřejmost.” “Vím o tom, Mahwiku, vím. Je to navíc spousta nepříjemných pocitů najednou. Povinnost pečovat o sestru, zmařený program, zbořená stavebnice…rozumím ti. A víš co, nešel bys se mnou na krátký výlet? Jenom kousek, chci ti něco ukázat a trošku doufám, že by se ti to mohlo i líbit a že by to možná i pomohlo tohle všechno dobře zvládnout, si za?” “Jo, proč ne, když myslíš, že to bude fajn…”

A Sníček Pomocníček vzal Mahlwika na cestu proti proudu času a přenesli se zpátky do momentu, kdy maminka říká Mahlwikovi, aby doprovodil sestru do školy. Ale ještě Sníček Pomocníček udělal kouzlo a půjčil Mahlwikovi dočasně schopnost vidět druhým do hlavy. A do srdce. A tak najednou Mahlwik zcela zřetelně mohl číst Ajantashiny myšlenky. A pocity. A to tedy koukal! Příběh se odehrával úplně stejně, akorát že teď cítil, co cítí Ajantasha a viděl jejíma očima.

A bylo to takhle: “Júúú, Mahlwik mě povede do školy, to se mám, to budou holky koukat, jakého mám já velkého brášku, jupííí. Dá mi ruku, když mě povede? Já bych si to tolik přála, kdysi jsme chodili za ruce, ale od té doby, co je už velký, asi mně má méně rád. Už to tolik nedělá…Hele, hele, to je ten velký pes, ale já se teď nebojím, Mahlwik mně ochrání i kdyby jich tady bylo deset! Doufám, že mne odvede až přímo do třídy, ať to všichni vidí, jak se já mám! Už se těším, až si po mne přijde. Půjdeme zas celou cestu společně a možná to tak bude celý rok, to by bylo báječný! Hmm…, o čem ti kluci mluví? Koukají na mně… Mahlwik se mračí, něco říká… asi se za mne stydí. Jdeme domů a už mi ani neodpovídá. Asi jsem udělala něco strašného. Ale co? Ptám se a on mlčí. Nevím co dělat! Můj bratr mně už asi vůbec nemá rád! Půjdu tedy za ním ještě do pokojíčku. Nabídnu mu, že si s ním budu hrát, možná bude rád a rozveselí se a třeba si budeme i povídat, to by bylo báječné, on umí tolik věcí. Vyhání mně pryč, proč? Tak je to jasné, už mne vůbec nemá rád a za to může ta stavebnice, s ní si hrát chce a se mnou ne. Kdybych ji zničila a vyhrála nad ní, tak to Mahlwik ocení a zapomene na ní a bude si hrát se mnou, tak ji poskáču, ať zmizí! Ale co to? On na mně křičí ještě víc, nadává mi a vyhání mne od sebe. To je konec. Jsem sama a opuštěna. Je to strašné…už nemám bratra…”

Když to Mahlwik viděl, rozplakal se. Rozplakal se nad sebou, jaký je nemoudrý a jak své sestře ublížil. Malá Ajantasha, s ním asi už nikdy nebude chtít ani promluvit. Jeho malá sestřička.

“Mahlwiku, nic se neboj, to vůbec není tak zlé, to se všechno dá napravit, opravdu”, povídá mu jeho Sníček Pomocníček. A není to ani těžké, i když se to někdy lehce nedělá. Napovím ti, jak na to.

A v tom čase vstoupil do snu Sníček Pomocníček i Ajantashi. Udělal stejné kouzlo a Ajantasha jasně viděla, co cítil a co si myslel její bratr. “No jo, Ajantasha je ještě malá a je správné, když ji povedu do školy. Musím to zvládnout tak, abych ji vyzvedl ještě než půjde ven z třídy, ať se nebojí, že jsem zapomněl a netoulá se někde sama. Ach jo, ten kaňon mi nevyjde, ale to se nedá nic dělat, neohrozím předci sestru. Nejvíc mě štve ten povedený bratranec od Matahana. Je to namyšlený spratek a to, jak vítězoslavně se šklebil a posmíval, že mám na krku malou holku, tak to mě tedy dostalo. Nemám chuť vůbec s nikým mluvit. Ten vztek je příšerný, radši si zalezu do pokojíčku, ať nekazím druhým večer. Ach, malá Ajantasha, určitě si chce hrát, já to teď nemůžu pro ní udělat, je toho na mne moc! Ne! Nebudu si s nikým hrát, je mi mizerně. Ach jo, dnes jsou snad všichni proti mně, ještě mi i rozšlape stavebnici, děcko jedno! Ach, co jsem jí to řekl, to je ode mne ošklivé, jdu radši spát, zítra se omluvím, už mám toho dost.”

Ajantasha a její bratr byli dojati tím, co jsi přečetli vzájemně ve svých myslích a ve svých srdcích. Sníčkové Pomocníčkové však za těchto okolností mají povinnost zas zahalit jejich vzpomínky neurčitou mlhou, ale co udělat můžou, je ponechat jim nabylé pocity. A tak Sníčkové Pomocníčkové zastaví kouzlo, zahalí mysl Ajantashi a Malhwika neurčitou mlhou a ponechají jim pocity lásky, soucitu, dojetí a lítosti.

Ráno, když se sourozenci probudí, mají neurčitý pocit, že je potřeba něco udělat či říct. Tomu druhému. Potkají se před kuchyní a spustí téměř najednou: “Promiň, víš, to včera mne moc mrzí, neumím si ještě poradit s pocity, odpusť, mám tě rád, mám tě ráda…”. Obejmou se a zasmějí. Dnes je další den a půjdou společně do školy.

Miláčku, takhle se dají napravit spory a takhle se dá napravit, když někdo někomu ve zlosti něco řekne, nebo udělá. Zlobit se je lidské, stává se to každému a stává se to často. Důležité ale je, co s tím uděláme pak, když už se to stalo.

A nezapomeň, Miláčku, do hlavy a do srdcí si lidi nevidí. Jenom kouzlem od Sníčků Pomocníčků se dá zařídit, aby to chvilku možné bylo a pak se to kouzlo zastaví a vzpomínky se zamlží. Nikdy nevíš, proč se ten druhý chová mrzutě, nevíš, co mu vadí, co se ho dotklo. Nevíš, dokud se nezeptáš. Pamatuj si, nevyvozuj rychlé závěry, k ničemu to není. Když nevíš, ptej se. Když se zlobíš, řekni to a vysvětli, proč cítíš hněv. Když tě to přejde a mezitím jsi udělal něco, nebo řekl něco, co druhému mohlo způsobit bolest, ihned, když už to dokážeš, omluv se a naprav škody. Škody na srdíčku bolí nejvíc ze všeho, nenech je bolet dlouho. U sebe a ani u druhých. Pamatuj, vše se dá vyřešit, stačí jenom chtít, nic víc. A na všechny své pocity máš plné právo. Na radost i smutek, na lásku i hněv. A čím dřív se povede vrátit se od hněvu k lásce, tím líp pro všechny.

Shalan dente rei, Miláčku.

The post Dětská srdce 7.: Zlobivé zlobení appeared first on Katarína Bradáč | PSYCHOLOG.

Znám hocha, jmenuje se Temishad a bydlí se svými rodiči v pouštní oáze. Vzal bych tě tam, len je to moc a moc daleko. Jestli znáš pouště, tak víš, že je tam moc horko a všude je písek, kam se jen podíváš. Ale pouštní oáza, ta je jako zázrak. Sytá zelená barva keřů příjemně uklidňuje oči, datlové palmy se prohýbají pod nádilkou sladkých plodů. Uprostřed je veliká studna a vedle ní nádherný rozlehlý přístřešek, vypadá jako velký stan, nejom má plochou střechu. Uvnitř je pohodlné sezení vystlané pestrobarevnými polštáři, nízké stolečky ze vzácného dřeva a kolem povívají lehoučké závěsy barvy perleťových lastur. Je to krásné místo k odpočinku. Tato oáza je velká a bydlí tam mnoho lídí, ve svých bílých domech se dřevěnými žaluziemi, které chrání vnitřek domu, společně s hrubými zdmi, před pálicím sluníčkem.

Temishadova rodina bydlí kousek od studny a kolem jejich domu jsou vysázeny mohutné palmy a ibiškové keře. Temishadova maminka má na terase domu ve velkých pískovcových květináčích nasázené pestré kytičky, které po západu slunce zalévá. A jak nádherně voní.

Temishad se hrozně bál tmy. Je to dítě slunce Shahtalan, jako všichni z jeho kmene a když slunce zapadlo za pískové duny, pokaždé se ho zmocnil divně svíravý pocit. Nejdřív se mu rozšířily zorničky očí, pak se mu začalo stahovat hrdlo a posléze mu do žaludku jakoby skočil kámen. Třásl se po celém těle. Zalil ho studený pot. Jenomže to byl hrdý hoch, takže o svém trápení nikomu neřekl.                                                                                                                                       Jeho Sníček Pomocníček si nevěděl rady. To možná nevíš, ale my Sníčkové Pomocníčkové dodržujeme určitá pravidla. Někdy je můžeme porušit, ale je lepší se jich držet. A to pravidlo, o kterém ti chci říct je pravidlo Trpělivosti. Znamená to, že pokud nás naše dítě nepožádá o pomoc, měli bychom trpělivě čekat a nezasahovat a řešení zatím nerozvíjet. I když víme, že ho něco trápí, protože mu vidíme do srdíčka i do hlavy. Ale pozor, je velmi důležité vědět, že vy, lidé, si vzájemně do hlav nevidíte. Proto je velmi užitečné, když něco potřebujete od jiných lidí, abyste jim to přímo řekli. Požádali o pomoc či podporu a pak, když ji dostanete, tak za ní poděkovali. A sami byli též připraveni pomoct jiným, pokud chcete a můžete a umíte. Pomoc můžeme i odmítnout, když nám ji někdo vnucuje a my si ji nepřejeme. Slušně a zdvořile, například takhle: “Děkuji ti, je to od tebe laskavé, že mi chceš pomoci. Já tvou pomoc teď nevyužiji. Budu však velice rád, až tě o ní požádám sám, že mi ji poskytneš pak.” Nebo můžeme i odmítnou pomoct druhému, pokud to z nějakého důvodu není možné, víš? Třeba nás někdo žádá o něco, co nepovažujeme za správné nebo čestné. Nebo nás někdo požádá o pomoc, kterou mu nemůžeme poskytnout, protože jsme vyčerpaní a unavení a nebylo by to dobře. Tehdy můžeme říct například tohle:” Je mi líto, neudělám to, protože s tím nesouhlasím.” Nebo “příteli, neudělám to pro tebe teď, ale když můžeš počkat, zítra to udělám rád.”

No a my Sníčkové Pomocníčkové se hlavně řídíme tím, že svou pomoc nevnucujeme za každou cenu. Počkáme trpělivě, až nás o ni naše dítě požádá. Je to důležité, protože pak se dovíme jeho vlastními slovy i to, co přesně potřebuje. Jinak bychom se mohli splést a dělat cosi, co je úplně mimo mísu. Rozumíš? S pomocí to není tak složité, jenom je dobře vědět, že jsme všichni úplně svobodni v tom, koho a zda o pomoc požádáme. A jsme úplně svobodni v tom, zda nabízenou pomoc přijmeme. A taky jsme úplně svobodní v tom, zda vyhovíme žádosti o pomoc. Odmítnout pomoc není sobectví. Je to odpovědnost vůči sobě i tomu druhému, protože někdy jednoduše pomoct nemůžeme, nebo z vážných důvodů nechceme nebo i neumíme. A tak je rovnou lepší, aby tomu člověku radši pomohl někdo jiný, kdo může a chce a umí to.

No a proč ti to vypravuji? Protože Temishad si nikomu o pomoc zatím neřekl. To ti povím, je to k zbláznění, když vidíš, jak tvoje milované dítě každou noc trpí a ty mu ještě nemůžeš pomáhat. Proto si zapamatuj, miláčku, že nejlepší je, když jsi v úzkých, honem požádat o pomoc. Vy lidé jste na této planetě propojeni a máte si vzájemně pomáhat. A může to být i tak, ze jeden pomůže tobě a ty zas někomu dalšímu a ten zas dalšímu a ani nevíš, kdy se to v kruhu k tobě zas vrátí. A tak proudí i láska.

Ale mluvil jsem i o výjimkách v pomáhání. U hodně malých dětí je dovoleno pomáhat, i když o to nežádají. Některé totiž ještě neumí mluvit, zato když něco potřebují, pláčou. A některé ještě dobře neví, že o pomoc požádat mají a můžou.

No a to právě byl tak trochu případ Temishada. Jeho strach a trápení trvalo tak dlouho, že se jeho Sníček Pomocníček rozhodl konat. Tehdy je zvykem přizvat jiného Sníčka Pomocníčka a probrat s ním situaci. Dělá se to proto, že vlastní Sníček Pomocníček miluje sví dítě tak moc, že je v důsledku dětského trápení někdy až slepý a nevidí nejsnadnější řešení. A tak si Temishadův Sníček Pomocníček zavolal mne. Sedli jsme si na studnu v oáze a dali hlavy dohromady.

A tu mi něco napadlo. Víš, jak jsem ti říkal, ze Temishad je dítě slunce Shahtalan? Tak právě to mi přišlo jako dobrý nápad, využít právě Shahtalan.

A teď ti řeknu, jak jsme to udělali, že se Temishad úplně ale úplně přestal bát tmy.                                                                 Nejdřív ti ale musím  říct, jak to s tou tmou vlastně je. Tma není zlá. Naopak. Je to jenom spící slunce. A má svůj velice důležitý význam. Má jich několik, některé ti prozradím.  Poslouchej.                                                                               1. Když je úplná tma a ty spíš, v tvém těle se tvoří velmi důležitá léčivá látka. Ta je potřebná pro zdraví, pro kvalitní spánek a vůbec pro zdravé fungování tvého těla. A tvoří jen po tmě, ne za světla. Ta látka se jmenuje melatonín, hezké jméno, viď? Proto je tma zdravá.

2. Dál jsi určitě někdy vypozoroval, že skoro všechny květiny se na večer zavírají. Až na některé výjimky. Taky potřebují odpočívat, aby byly zdravé a měly mnoho pylu a nektaru pro včeličky a motýly, i pro drobné ptáčky, jako jsou kolibříci. Nebýt toho, že padne soumrak a pak tma, nevěděli by, že mají odpočívat a onemocněly by. Včeličky by neměly co jíst, motýlci a kolibříci taky. Je to vše důmyslně propojeno. Proto je taky tma důležitá.

3. Další věc, která se pojí s příchodem tmy, je ochlazení. To je taky velmi užitečné, jinak by pomalu ale jistě vše vyschlo. Když slunce Shahtalan odvrátí svoji tvář, vše se díky tmě ochladí, vodní pára ve vzduchu se může proměnit v kapičky vody a jako rosa padnout na zem a tam se z ní napijí broučci a malé rostlinky. Některé rostlinky žijí jenom z kapiček rosy a bez ní by onemocněly a uhynuli. Proto je tma užitečná.

Tak a teď už víš, jak to s tou tmou je. Je zdravá, důležitá a užitečná. Je to naše přítelkyně, jenom má tmavou barvu a proto se jí mnohé děti bojí. Ale tmavá barva je pouze jedna z barev a důležitější je, jaká je tma ve své podstatě, jaká je uvnitř a ne jak vypadá. Mimochodem, to platí stejně i o lidech. Důležitá jsou jejich srdce, ne to, jak vypadají zvenčí nebo jakou mají barvu.

A teď, když už víš, že tma je zdravá, důležitá a užitečná, dovykládám ti příběh s Temishadem. Jak tam tak sedíme s jeho Sníčkem Pomocníčkem na studni a přemýšlíme, že využijeme pomoc slunce, domluvili jsme se, že uděláme výjimku a ukážeme se mu oba dva a ukážeme se mu ve dne. Jelikož Temishad už svého Sníčka Pomocníčka zná, není to žádný problém a nelekne se ho. Může se to udělat i tak, že se mu nejdřív přimluví v myšlence, pak s ním pohovoří nahlas a pak se s ním domluví, že se mu ukáže a že jsme tu dva. Někdy si dítě může i vybrat, v jaké podobě chce, aby se mu Sníček Pomocníček ukázal. Když se však setkávají častěji, obvykle se Sníček Pomocníček už nemění a ukazuje se mu pořád v té samé podobě. Ale všechno je na dohodě. Tak je to i v životě, všechno je na svobodné dohodě, pamatuj.

Tak Sníček Pomocníček zašel za Temishadem. Ten si zrovna hrál na zahradě u domu. Přimluvil se mu v myšlence, pak s ním chvilku mluvil a já jsem viděl, jak chlapec pokyvuje hlavou, že souhlasí. Ukázali jsme se mu oba dva. Temishad nás směle pozdravil a já si říkal, zda tenhle odvážný hoch je skutečně ten chlapec, co se tak bojí tmy.

A taj jsme nejdříve Temishadovi vysvětlili, jak to s tou tmou je a že není zlá. To, co už ty víš, miláčku. Velmi ho to zaujalo a začal se trošku usmívat. Pak jsme mu řekli, že víme, že je dítě slunce a že je Shahtalan jeho dobrý přítel. Kluk přikývl. Tak jsme nabídli, že polovinu našeho plánu uděláme za slunce a druhou polovinu za tmy, ale jenom tehdy, když už bude přiravený. Temishad chvíli přemýšlel a pak souhlasil. Takže jsme se pustili do práce na první polovině plánu. Možná se budeš divit, protože to bude opravdu zvláštní plán. Vždyť poslouchej. Vzali jsme Temishada za ruce a jenom jsme se procházeli po zahradě. Upozornili jsme ho na různé detaily. Ať si všimne, jak vypadají na slunci ibiškové keře. A jak vypadají na slunci datlové palmy. A jak vypadají na slunci pískovcové květináče. Jak vypadá na slunci stan u studny i studna samotná. A tak jsem prošli celičkou oázu. Vyšli jsme pak kousek do pouště a pobídli jsme Temishada, ať si dobře uvědomí, jak vypadá poušť za slunce. Ať si to všechno zapamatuje tak dobře, že kdyby to měl nakreslit, tak to bude umět i zpaměti. Pak jsme to prošli ještě jednou.

Když měl Temishad všechny ty obrazy na slunci vepsané do paměti, postavili jsme ho na zahradu a oči mu zavázali šátkem černým jako tma. Nebylo přes něj vůbec ale vůbec vidět. A řekli jsme Temishadovi: “ Tak a teď, když stojíš na slunci, ale tvé oči jsou ve tmě, říkej, co si pamatuješ, co je před tebou?” A Temishad začal vyprávět: “tady je malý ibišek a tam velký. Tuhle jsou dvě palmy a tam vzadu je studna. Vedle ní je stan. Za mnou jsou pískovcové květináče…” a tak pokračoval dál a dál, až vyjmenoval vše, co si vštěpil do paměti. Šlo mu to skvěle.                                 To samé jsme udělali na poušti, tam to nebylo nijak složité, byly tam prostě pískové duny, kam se člověk jenom rozhlédne. Vrátili jsme se na zahradu a ptáme se Temishada: “Rozumíš, broučku? Vše, co jsi viděl na slunci tam je tak, jak si to viděl na slunci, i když tvé oči jsou v tmě, rozumíš?” “Ano”, řekl Temishad, “rozumím, vše je stejné, když na to koukám na slunci, nebo jsou mé oči ve tmě”. “Dobrá”, řekl jeho Sníček Pomocníek, “A řekni mi, jsi připraven udělat druhou polovinu plánu za úplné a opravdové tmy?” “Já nevím, asi ano”, odtušil Temishad, “a co budeme dělat po tmě?”

“To brzy uvidíš, broučku. Tady se stmívá brzy”. Stihli jsem to právě včas, maminka kluka právě volala k večeři. “Setkáme se po setmění u vás na terase”, špitl za ním jeho Sníček Pomocníček a Temishad běžel domů.

Když padla tma, čekali jsme. Na terase zatím nikdo nebyl. “Bu-bu”, ozvalo se nám za zády. Ten malý rošťák přišel dřív, ukryl se za pískovcovým květináčem a teď nás chtěl polekat. “No mně se zdá,” říkám, “že tady se už nikdo moc nebojí, co?” Temishad se usmál a čekal, co bude. “Broučku, dej si na oči tady ten stejný šátek, jak jsme to dělali ve dne, prosím”, říká mu jeho Sníček Pomocníček. “Dobře, už mám”, hlásí Temishad. “Tak, dobře a teď nám říkej, co před sebou vidíš, zatímco jsou tvé oči v tmě pod šátkem, stejně jako jsme to dělali přes den. Co si tedy pamatuješ, jaké obrazy jsi viděl na slunci a ukazuj, kde co je, rozumíš?”. “Ano, rozumím,”, říká, “tady je malý ibišek a tam velký. Tuhle jsou dvě palmy a tam vzadu je studna. Vedle ní je stan. Za mnou jsou pískovcové květináče…” a tak pokračoval dál a dál, až vyjmenoval vše, co si vštěpil do paměti. Šlo mu to skvěle. “Výborně!”, pochválili jsme ho jednohlasně, “to bylo perfektní. A teď kousínek vyjdeme za oázu do pouště a ty zase řekneš, co vidíš i když jsou tvé oči ve tmě pod šátkem. ” Tam to nebylo nijak složité, byly tam prostě pískové duny, kam se člověk jenom rozhlédne, i když má oči ve tmě.

“Dobře sis vedl, Temishade, velmi dobře, říká jeho Sníček Pomocníček. Co ti chci říct, broučku, je to, že všechny ty věci jsou za slunce a za tmy úplně stejné. Jsou to ty samé věci. Jenomže za tmy, když se z terasy line světlo, ibišky vrhají různé stíny a ty vypadají jaksi strašidelně, ale nic to není, je to jen stín. Ve dne se stínů nebojíš, není důvod se jich bát ani po tmě. Vše je stejné, jen naše představivost, naše fantazie vidí po tmě za každým květináčem strašnou obludu, ona tam však ve skutečnosti není. Jsou to jen stíny, se kterými si pohrává naše fantazie, víš, broučku? Můžeme se společně nyní podívat, jaké stíny všude kolem jsou a pak přijít k nim blíž a přesvědčit se, že tam vůbec nic není, jestli chceš.” “Dobrá“, souhlasí Temishad a projdeme kolem ibišků a květináčů a palem a za malou chvilku říká, že je mu to jasné a trochu se stydí, nyní, když vidí, že nic nevidí. “To se ale není potřeba stydět, tohle je velmi běžná věc a mnoho dětí se bojí tmy. Je potřeba získat tuhle novou vlastní zkušenost, aby se strach rozplynul, víš? A ty ji teď máš, tak můžeš klidně spát a vždy, když přijde tma, jenom si vzpomenout, že věci jsou takové, jako za slunce a že tma není zlá, naopak, je zdravá a je důležitá a je užitečná”. “Děkuji, pánové”, říká Temishad, půjdu teď spát. “Dobrou noc, broučku”, říkáme jednohlasně, “Shalan dente rei.”

Tak a teď i ty, miláčku víš, jak to je s tou tmou a s tím strachem z ní. Fantazie je skvělá, když se používá jinde a jinak. A pokud se taky bojíš tmy, už víš, co si o ní myslet a jak se svého strachu zbavit. A taky už víš, že je dobře požádat o pomoc a i ty další věci o pomoci a o svobodě a o odpovědnosti, co jsme si říkali.

Shalan dente rei, Miláčku.

The post Dětská srdce 6.: Tma je dobrá. appeared first on Katarína Bradáč | PSYCHOLOG.