Objednat si ji můžete e-mailem: info@katarinabradac.cz nebo na adrese:

Katarína Bradáč

Viničné Šumice 209

664 06

The post Kniha Sníček Pomocníček je na světě :) appeared first on Katarína Bradáč | PSYCHOLOG.

Pro mě nikoliv. Pro mne je to smutné a bolestné nastavení. Vysvětlím proč si to myslím. A proč bychom tohle druhým ani sobě říkat neměli.

Rozumím, že záměr u pronesení slovního spojení „zasloužíš si“ je kladný. Je za tím zřejmě podpora, velkorysost, nabízení něčeho hodnotného, hezkého, završení snahy, která byla úspěšná a má být odměněna. Na druhou stranu ta slova v sobě nesou i druhou stranu mince: je tady přítomen nějaký vnější hodnotitel, který rozhoduje, za jakých okolností si člověk něco zaslouží a za jakých si to NEzaslouží. Je to jazyková hra s ohromným dopadem na život.

Zkusme to procítit, jaké to je když slyšíme na svoji osobu: ty si to ZALOUŽÍŠ, odměň se. Asi dobrý, ne? U někoho naskočí ruměnec na tváři, jinému poskočí srdíčko, dalšímu se hrdě vypne hruď, někdo řekne „ale, prosím tě, vždyť to nestojí za to…“. A teď prociťme, jak bychom se cítili, když bychom slyšeli: TY SI TO NEZASLOUŽÍŠ, odměna ti nepřísluší. No, upřímně, jak?  Co to v člověku asi vyvolá? Oni říkají, že si to nezasloužím! To asi za nic nestojím! Asi se budu muset snažit o 100% víc. Já si to chci zasloužit, dostat pohlazení, umět vyhovět požadavkům. V tom lepším případě se začnu snažit, abych dosáhl cíl, který třeba ani není pro mě opravdu důležitý, jenom abych slyšel: „Tak jo, teď si to zasloužíš, teď se můžeš odměnit“. Jaké blaho a radost. V tom horším případě upadnu do smutku až deprese.  

Proč si myslím, že není v pořádku ani to „hezké“, když někomu říkáme, že si „zaslouží“ odměnu?

• Protože příjemná hra na „ZASLOUŽÍŠ SI“ je ta samá hra, jako ta nepříjemná hra na „NEZASLOUŽÍŠ SI“, jenom přibyla písmenka „N“ a „E“. Může to být past.
• Říká, že je tady někdo, nadřazena autorita, kdo hodnotí mou cenu, výkon, nárok na něco pozitivního, zkrátka udává ZVENČÍ pravidla ohledně nároku na přidělení pamlsku.
• Vytvářím tak velké riziko, že z člověka formuji ovečku, která bude toužit po mém rozhodnutí, že si něco zaslouží a bude se bát jak čert kříže, abych neřekla, že si nezaslouží.
• Tuhle hru s oblibou hrajeme již s malými dětmi a učíme je, že když budou hezky dělat to, co my chceme, dostanou pamlsek, hračku, pohlazení. Jak se pak mají moudře rozhodovat jako dospělí, když je šéf tyranizuje jiného podřízeného se snahou ho „vymobbovat“ z firmy a očekává, že všichni ostatní budou držet pusu, protože se bojí postavit se autoritě, aby nepřišli o svá lízátka?
• Tato hra v sobě obsahuje kruté rozdělení na ty „dobré“ a „špatné“, což v sobě zahrnuje pocit „bezpečí“ a „nebezpečí“. A implicitně očekává, že všichni budou chtít být ti „hodní“, aby přežili, takže umožňuje hezky s lidmi manipulovat, vodit je na vařené nudli sem a tam. Stačí říct: „zasloužíš si, hodný“.

A to není, žel, celé. Když umně natlačím tuhle krutou hru do hlavy již dítěti, které nemá moc zkušeností s tím, jak se vymezit, reflektovat situaci, zkoumat, co za pocity ta hra ve mně vyvolává, zda se mi to shoduje s hodnotovým systémem nebo nikoliv, co se asi stane? Když ji přijme, začne ji hrát i vůči sobě. Vystačí si zcela samo. Vytvoří si vnitřního Kruťase, který bude rozhodovat, zda si něco zaslouží nebo ne, zda vyhověl požadavkům nebo selhal, zda za něco stojí nebo je zcela k ničemu. Klidně si vystačí v rozvinutí úzkosti, ztráty přirozeného sebevědomí, vystačí si v erozi identity. Odpojí se od vlastního uvažování, co dává smysl. Je snadné takhle člověka pomačkat. Stačí začít s nevinným „to si zasloužíš“, tu druhou stranu mince to nese samo sebou.

Tak tedy co dělat místo toho?  

Proč by mi měl někdo zvenčí říkat, zda si něco zasloužím nebo ne? Nemůžeme zůstat pouze u ocenění, u kterého nehodnotím osobu, nemažu med kolem pusy, nepodbízím se, nemanipuluji, pouze sděluji, že se mi něco líbí a proč se mi to líbí, nebo sdělím, čím to obohatilo můj život a prostě za to poděkuji?

• Přehodnotit, zda chci v životě užívat moc nad druhým nebo chci být partnerský a respektující, tudíž nehodnotící ale akceptující. Když totiž druhému řeknu: „ty si to zasloužíš“, stavím se do nadřazené pozice a uděluji vyznamenání a člověka tak stavím do podřazené pozice. To stačí udělat v hlavě.
• Pokud má pro mne něco hodnotu, co druhý udělal nebo dokázal, můžu to ocenit, aniž bych hodnotil osobu člověka, můžu mu sdělit, čím to je pro mne přínosné a poděkovat za to. To můžu udělat v konverzaci.
• Pokaždé, když si všimnu, že jsem v zajetí dichotomie „dobrý vs špatný“/“Zasloužíš si vs nezasloužíš si“, raději zůstat u popisu situace a odstoupit od hodnocení. Místo „ty si skvělý, že se ti povedlo najít si práci“ říct „když jsi si teď našel novou práci, mám radost, protože je pro mne důležité vidět, že vstupuješ do světa ekonomické nezávislosti a já jako rodič jsem naplnil svou roli, držím ti palce a děkuji“. To můžu udělat nejdřív v hlavě a pak v konverzaci.

To ovšem neznamená, že v životě nebudu zažívat radost z dobrého jídla, z hezké květiny, oddechu a relaxace, příjemného času s přáteli, z volného času. Jenom nabízím vyjmout to z kontextu „zasloužím/nezasloužím“ a vnést to do kontextu kvalitně reflektovaného VLASTNÍHO hodnotového systému, kdy jsem vůči sobě laskavý i náročný, neubližuji si sebeodsouzením a pomačkáním identity, přijímám i své omyly a přešlapy a přijímám do života radost a potěšení, ne za zásluhy, ale jako přirozenost.

A co říct člověku, který mě poplácá po rameně se slovy: „Odměň se, zasloužíš si“? Třeba: „Hele, víš, co teď říkáš? Tuhle hru já nehraji. Když chceš vědět proč, rád ti to řeknu“. Jinak ale dík, že sis všiml, že se mi něco hodně povedlo. Taky jsem si toho vědom.“

Autorka si přeje, aby čtenář vzal tato slova jenom jako pozvání do konverzace a k zamyšlení, ne jako osvícenou pravdu

The post Hnutí mysli 243: Odměň se, zasloužíš si to aneb jak si vytvořit vnitřního Kruťase. appeared first on Katarína Bradáč | PSYCHOLOG.

Tenhle článek vznikl na podnět dlouholetého kamaráda Juraje Macka a tak mu jej věnuji.

Strach, jako každá „negativní“ emoce je informace, že nemáme naplněné nějaké důležité potřeby. Kdybychom je měli naplněné, nepotřebujeme se bát ani nijak jinak cítit špatně. Tak se o ty potřeby postarejme a uvidíme, co se stane. Nejdřív ale musíme vědět, které to jsou.

Můj kamarád z dávných dob naší gymnaziální matematicko-fyzikální třídy Juraj mne ráno, jako psychoterapeuta, požádal o napsání článku, který by mohl lidem pomoci lépe zvládnout obavy a strach ze současné situace s koronavirem. Několik mladých lidí se mu svěřilo, že má velké obavy, co bude, zda se můžou nakazit, mají strach z budoucnosti, jsou vystrašeni, nejistí.

Pokaždé, když mě někdo požádá o sepsání „univerzálních“ doporučení, co dělat v té které situaci, napadne mi slovní spojení „rady do zahrady“. A taky „psychoterapeut na baterky“. To proto, že každého člověka považuji za neopakovatelného a jeho životní situaci, nebo vznešeně řečeno jeho životní „kontext“, za unikátní. Tudíž seznam „rad do zahrady pro každého“ může vyznívat jako protivná “kuchařka“, kterou dostaneme od návštěvy jako dárek a ze slušnosti ji vyhodíme až po jejím odchodu.

Juraj ovšem mluvil zcela konkrétně a tlumočil rozhovory s reálnými lidmi. Mluvil o uklidnění, pragmatice nezvyklého režimu práce z domova, o psychohygieně, o dopadu „nicnedělání“ na psychiku člověka. Tak to s těmi „radami do zahrady“ zkusím, nakonec znalost, že se nemá česnek sázet dvakrát na to samé místo a rajčata se mají zaštipovat, nejsou k zahození a odrazí se na kvalitě úrody.

Svým způsobem se v těchto dnech paradoxně děje něco pozitivního – vracíme se ke kořenům. Není možné hekticky utrácet v nákupních centrech za věci, které reklamní kampaně zaručeně pojí s úspěchem, image a věčným mládím. Místo toho nakupujeme základní potraviny. Nejezdíme po akcích, koncertech, barech, které nám do uší vpravují vše kromě ticha. Nelítáme po celé planetě. Ocitli jsme se ve svých domovech. A ejhle, s kým? Se svými nejbližšími, se svojí rodinou. Nehoníme děti po kroužcích, neděláme ze sebe animátory a taxikáře. Dokonce se s dětmi doma učíme. Přemýšlíme, co opravdu nejvíc a nezbytně potřebujeme. Mluvíme o pomoci starším, o solidaritě, která se tedy v České republice formou roušek na veřejnosti zatím moc neobjevuje, ale kdo ví, třeba za den dva to bude jinak. Jsme vyzývání k tomu, abychom byli empatičtí a vnímaví vůči těm, kteří jsou ohroženi nejvíc, k starším a oslabeným lidem. Vždyť je to přímo polidšťující situace. Navíc snižujeme uhlíkovou stopu, zřejmě. A co se navíc zvýrazňuje, je síla rodiny a komunity, síla toho, že někam patříme a jsme tam významní a emočně důležití a můžeme se spolehnout na svou sociální záchytnou síť. A místo nepřirozeného strachu, zda budu mít na nejnovější iPhone se objevuje čistý bazální strach, zda nebudeme hladoví nebo sytí, strach o existenci a o holý život. Priority, kterými se řídí celá příroda. Které jsou přirozené, a je velmi moudré se jimi zabývat. Ale zbývat se konstruktivně, nereagovat paralýzou, ale konkrétní životadárnou akci.

Aby nebyl článek s „radami do zahrady“ dlouhý, s dovolením přejdu přímo k nim:

• Zužitkujme strach jako informaci, která nám ukazuje, co je pro nás teď nejvýznamnější, prostě ho otočme do jazyka potřeb.

Bojíme se z nějakého důvodu. Jakého konkrétně? Že nebudeme mít co jíst? Že onemocníme? Že ztratíme blízké? Že nebudeme mít peníze? Když se na to budeme soustředit, strach tím jenom posílíme. Otočme proto strach do jazyka potřeb: sytost, zdraví, vztahy, hojnost. A udělejme si plán, abychom strach ochromili a posílili svoji sebedůvěru. Příklad: udělejme si rozumný jídelníček na týden nebo víc, pokud je můžeme hygienicky skladovat, určeme, jaké suroviny na to potřebujeme a kolik, objednejme je donáškově, zaplaťme předem kartou, nebo si je běžme koupit (ať vyrazí pouze jeden člen rodiny, s ohleduplnou rouškou, upřednostněme balené potraviny, po návratu ruce si umyjme ruce). Zjistěme, co všechno lze udělat teď pro zdraví. Pečujme o vztahy s blízkými, aby důležité bylo vyřčeno a nepodstatné zapomenuto. Udělejme si finanční plán. A pusťme se do realizace plánu. Hned. Akceschopnost nás mentálně posiluje.

• Když už umíme myslet dopředu, mysleme na to, co v budoucnu chceme místo utápění se v současném problému. A neanalyzujme problém, na to máme zdravotníky, agentury, vládu. Úzkost a strach z toho, „co bude“, jsou perfektním příkladem naší schopnosti se v mysli přesunout do budoucnosti. Tak se přesuňme, ale mysleme s myšlenkou na konečný stav, který si přejeme. Zřejmě to bude klid, bezpečí, láska, jistota, zdraví… Soustřeďme se na to, jak je teď budovat. Lze to. Kromě již zmíněného akčního naplňování potřeb tím posílí i naše:
  1. pocity ohledně vlivu, který máme na naší mikro lokální úrovni
  2. pozitivní nastavení  biochemie centrálně nervové soustavy, která přímo souvisí s emocemi
  3. konstruktivní postoje směřující od bezútěšnosti situace ke konstruktivnímu vytváření preferované budoucnosti
• Vzpomeňme si, co nám fungovalo v minulosti, i trošičku. A zopakujme to. Jistě jsme už použili strategie či schopnosti a zdroje, které nás posilují. Zalovme v paměti. Přiveďme je k životu.
• Postupujme po malých krůčcích. I slona lze sníst – po plátcích. Buďme k sobě laskaví, učíme se zacházet se sebou a učení je proces.
• Buďme myslící bytosti, které si umí sehnat informace. Třeba aktuální nařízení vlády, dobrou praxi, ale nezahlcujme se rádoby zdroji, které šíří panické informace a strach. Zvolme jeden – dva hlavní zdroje informací, seriózní a nenakukujme do bulváru.
• Udržujme a rozvíjejme to, co funguje. Kterým krajinám a jak se daří pandemii čelit? Učme se od chytrých, kterým se daří situaci držet pod kontrolou. A učme se i od těch, kteří jsou o pár týdnů napřed a nebyli dost obezřetní. Jsou však natolik loajální a laskaví, že své pochybení sdílí pro ty, kteří se ještě mohou rozhodovat jinak, než oni před 10 dny. Potřeba kontroly je taky jedna z nejsilnějších lidských potřeb, která posiluje ducha.
• Opusťme, co nefunguje nebo zhoršuje situaci. Zvou nás kolegové nebo sousedé na párty u piva? Budeme za blbce, když odmítneme? Zkusme použít kritické myšlení. Budu skutečně blbec já, budu-li se chovat odpovědně a neumožním viru se šířit a množit, protože se nebudu nezbytně s lidmi stýkat? Chvilka trapného ticha či posměchu je to nejhorší, co se může stát. Ale od koho? Jsou to mí skuteční přátelé, kteří se mi posmívají z takových opatření?
• Nosme roušku při styku s druhými lidmi mimo naší domácnost. Neobstojí výmluva, že respirátory nebo roušky nejsou. Roušku lze vyrobit po domácku. Je toho plný internet. Zklidní to nás i lidi kolem, tím se zklidní lokální atmosféra, pocity, nálada. A mimo jiné se zdá, že rouška má vliv na to, zda z problému vyvstane epidemie a z epidemie pandemie nebo ne. Někdo začít musí, ostatní si pak zvyknou a spíš udělají to samé.
• Berme vážně definici ohrožených skupin lidí. Pomozme jim. Nakoupit, zařídit nezbytné, ať jsou co nejméně ve styku s veřejností. Taky to přispívá k pocitu síly a svobody a kontroly a k tomu, že máme vliv. To jsou důležité ingredience pro redukci stresu. A nabývání duševní síly.
• Pomysleme na ty, kteří mají omezenou sociální síť, žijí sami, nemají rodinu. I když jsou mladí. Alespoň jim zavolejme, občas napišme zprávu, podpořme. Dejme jim najevo, že jsou důležití. Povykládejme si, jak se setkáme po tom všem a dáme si něco dobrého. Osamělá mysl bez odezvy se umí zamotat do pavučin. Nedovolme to. Celkové pozitivní naladění přímo souvisí s dobrou imunitou.
• Soustřeďme se na sebe a současně nejen na sebe. Na každém z nás záleží. V hustém obydlení naší krajiny jeden člověk ohrožuje všechny. A jeden taky všechny chrání. Uvědomění si tohoto propojení může přispívat k pocitu přináležitosti, co je jedna z nejdůležitějších lidských potřeb. Je-li naplněna, daří se nám psychicky dobře. Zmíněná rouška a disciplinované omezování sociálního kontaktu jsou dnes symboly společenské odpovědnosti.
• Práce z domu asi není pro každého. Ale pár doporučení ji může zpříjemnit. Zkusme „předstírat“, že jsme v práci se vším všudy. Načasováním, oblečením, pauzou na oběd, příchodem domů po práci. Domlouvejme si (online) schůzky s kolegy, přizpůsobme si pracovní místo, i když dočasně. Po práci už nechoďme do práce znovu. Dodržujme režim a uložme se k odpočinku, protože zítra „jedeme“ znovu do práce. Dobře si teď odpočinout přispívá k posílení imunity.
• Neměňme moc naše stravovací a spací návyky. Velká změna je stres navíc, a ten je teď zbytečný. Je to pro organizmus zbytečný výkon navíc, je to plýtvání silami. Síly je teď potřeba na jiné věci. A když už změna, tak zařaďme něco drobného a zdravého do jídla, do návyků, do vztahů. Každý ví, kde ho bota tlačí.
• Uvítejme nudu z nicnedělání. Je vzácná. Najednou jsme sami se sebou. Je to trochu nepohodlný krůček k zapojení těch mozkových částí, které zlenivěly. Nechme je chvilku se probudit a protáhnout, rozkoukat. Můžou nás překvapit skvělými nápady. Být sám se sebou může vést k tomu být sám sebou. To je hodně užitečná životní strategie. Co to znamená pro nás?
• Mluvme spolu. Nezůstaňme izolovaní. Udržujme dialog. V rozhovoru s druhým člověkem, který opravdu poslouchá, neposuzuje, upřímně se zajímá, se rozpustí kdejaký splín. Jistě jste viděli záznamy na sociálních sítích, jak Italové zpívají na balkonech. I to je komunikace, je to opak izolace. A jaké emoce to vyvolává i v nás, kteří u toho nejsme přímo?
• Neváhejme sdělit druhým, že jejich „toxické“ řeči nechceme poslouchat. Je to důležité, slova nesou významy a obrazy, ty nás psychicky ovlivňují. Je teď důležité pečovat o ekologii naší duše. A potřeba sebevyjádření je doslova klíčová.
• Nestyďme se vyhledat pomoc terapeuta, pokud nás úzkost převálcuje. Mnohé lze k užitku vyřešit i vzdáleně, po telefonu, přes Skype či jiné sociální síti. Člověk se umí vyděsit a umí se i uklidnit. Tyto služby můžeme doporučit i těm lidem s „toxickými“ řečmi, je to často jenom jejich způsob, jak se vypořádávají se strachem. Terapeut by to měl umět zvládnout.
• Sami někomu nějak pomozme. I maličko, s drobnostmi, třeba doma. Potřeba péče o druhé je lidská a naplňující, uspokojivá. Přispívá k celkovému dobrému bytí a posiluje psychiku. A taky vztahy a komunitu.
• Udělejme něco, co jsme plánovali, ale „nebyl na to čas“. Něco, co má pro nás hodnotu, nebo nás to těší, nebo je to střelené, milé, zábavné, uvolňující, relaxační. Naplánujme si rodinný večer v indiánském kruhu u svíčky a povykládejme si příběhy ze života. Udělejme si v obýváku stan pomocí stolu a prostěradel a uložme se do něj na noc. Půl dne dělejme s dětmi vše jenom pomocí jedné ruky. Můžeme něco uklidit, něco opravit, číst z oblíbené knížky. Sestavme menu z oblíbených jídel a každý den jedno vylosujme a společně ho připravme. Taky můžeme uspořádat soutěž o nejoriginálnější roušku. 
• Oceňme sebe i druhé. Za drobnost nebo velkou věc. Poděkujme, slova díků mají blahodárný vliv. Navíc je potřeba ocenění jednou z nejdůležitějších lidských potřeb.
• Buďme vzorem. Nepohoršujme se nad tím, co druzí dělají špatně, dělejme, co si sami myslíme, že je správně. Nabízejme pozvání pro druhé právě svým chováním, nenásilně a nepovýšeně, ať se k nám přidají. Děti se taky spíš přidají k tomu, co děláme, než k tomu, o čem vykládáme.
• Prozkoumejme, co nám tato situace přináší hodnotného. Neznamená to přemalovat ji na sílu na růžovo. Ale pokorně a s úctou popřemýšlet nad tím, co se nám díky ní děje a nedělo by se, kdyby nenastala. A můžeme být za to třeba i malinko vděčni. Každá těžká situace v sobě něco takového skrývá. Důležité zjištění, uvědomění.
• Zůstaňme doma. Kromě toho, že je to naše občanská povinnost, eliminuje to obavy či úzkost, zda ten člověk, který mi právě zkřížil cestu na chodníku, byl nebo nebyl infekční. Každý kousek klidu a jistoty se hodí.
• Dopřejme si chvilku ticha. Denně. Ticho je tvořivé, konejšivé, propojuje nás s vnitrem. Pomáhá uložit vjěmy, utřídit myšlenky. Když zavřeme oči, odpočine si i mozek od tolika vizuálních podnětů. Snadněji zrelaxuje. Nemusíme po sobě chtít meditační výkony zen budhistických guru nebo mistrovství v tak populárním mindfulness, stačí na chvíli zavřít pusu, a oči. A nic nedělat a nic po sobě nechtít. Jenom tak být.

Když vám ani jedna rada nebyla k užitku, snad mi to odpustíte. To však znamená, že jste dočetli až po toto místo. A tím pádem několik souvislých minut věnovali vědomou pozornost něčemu jinému, než strachu či obavám, pokud jste nějaké měli. A to je poslední „rada do zahrady“: je nesnadné, ne-li nemožné chtít po sobě se přestat bát na povel. Ale je možné vědomě zaměřit pozornost tam, kam svobodně chci a tím si nepřímo ovlivnit i emoce. Včetně strachu.

Nezní to všechno zcela přirozeně? Na to jsme možná ani nepotřebovali takový zásek od viru, nebo jo?

The post Hnutí mysli 242: Otočme koronavirový strach v náš prospěch. appeared first on Katarína Bradáč | PSYCHOLOG.

Když odhlédnu od druhu stravy, zda je zdravá, zda neobsahuje příliš cukru a podobně, tato žena to myslela v dobré víře. Chtěla to nejlepší nechat pro děti. Asi jako většina z nás, lidí, kteří své děti milujeme, chceme pro ně to nejlepší. Automaticky. Jsou však okamžiky, kdy se možná na automatickou reakci můžeme podívat z jiného úhlu pohledu. Z jakého důvodu by měly děti dostat a sníst vše, co věkově různorodá skupina považuje za mimořádnou lahůdku? Protože se rádi vzdáme svých požitků, když vidíme naše milované potomky, jak si spokojeně baští a my jsme proto šťastni? Protože jsme je přivedli na svět a tudíž jsme za ně odpovědni a chceme, aby měli všeho dostatek? Nebo z jiného důvodu? Dává to smysl a taky to přináší radost darujícímu, že přispěl k něčemu příjemnému pro své milované.

Na druhou stranu, musí to být automatická reakce pokaždé, když předpokládám, že jde o něco výjimečného, chutného nebo vzácného? Co své děti učíme, když se automaticky vzdáváme požitku, který bychom si rádi dopřáli, jenom proto, že jsou to naše děti? Dáváme jim tak prostor, aby se ve věku, kdy nasávají hodnoty a nosné principy, naučily dělit? Dáváme jim prostor pro učení se rozpoznat potřeby a přání druhých? Spolupracovat, být vnímaví a umět své „já“ nabídnout taky pro druhé?

„Nechte to dětem“ – pro tuto chvíli laskavé gesto. A z hlediska přípravy do života, je to taky gesto moudré?

The post Hnutí mysli 241: To nechme dětem aneb skutečně pro ně děláme to nejlepší? appeared first on Katarína Bradáč | PSYCHOLOG.

On se zlobil kvůli chování svého mladšího bratra. Nelíbilo se mu, že mu sundává čepici a hází ji na zem.

“Okamžitě s tím přestaň!”, říkal opakovaně mladšímu.

“Vždyť ho nech”, vložila se do toho máma, “je ještě malý. A zbytečně ho rozzlobíš.”

Tak dospělý syn nechal čepici ležet na zemi a pootočil se stranou od bratra. Ten mladší ještě malinko do čepice párkrát  strčil nohou. A hodil očkem po bráchovi. Ten už na to nereagoval. Mladší si za chvilku přestal čepice všímat. A nakonec ji máma zvedla a strčila do tašky.

Takže vlastně vše dobře dopadlo. Nikdo se nehádal. Byl klid.

Opravdu je to dobře?

Klid. Ať je klid. Tohle slyším celkem často. Neříkejme, jak nám je a co nám vadí, ať tím zbytečně někoho nepopudíme. Ať je klid. A zdání, že vše je v pořádku. Když jsou lidi kolem v klidu, zdá se, že svět je bezpečný a dokonce že nás mají rádi. Kdo by chtěl přijít o přízeň? A o pocit, že jsme pro někoho důležití? Když udržíme ty kolem v klidu, bude se nám žít dobře.

A to je opravdu dobře?

Nejsme vedeni k tomu, abychom bezpečně vyjadřovali své emoce a potřeby. 

No jsme vedeni k tomu, abychom se k sobě hezky chovali a zejména měli dobré vztahy a mysleli na ty druhé.

Nejsme vedeni k tomu, abychom se v sobě vyznali, zejména když je nám ouvej.

No jsme vedeni k tomu, že zlobit se je ošklivé.

Nejsme vedeni k tomu, že klidné sebevědomí a vlastní důstojnost a svoboda jsou přirozené. I za cenu vyjádření nesouhlasu a případného rozvázání některých vztahů.

No jsme vedeni k tomu, abychom byli vůči druhým slušní. I za cenu potlačení veškerého svého já.

Nejsme vedeni k tomu, abychom zralým způsobem pečovali o sebe.

No jsme vedeni jaksi záhadně, čehož výsledkem je, že souhlasíme s pracovními úkoly, které nám seberou víkend, když jsme svědky mobbingu tak mlčíme. Co řekne autorita, to platí, tátovi se totiž neodmlouvá, i když říká a dělá věci, které bolestně zraňují a sahají na důstojnost druhého.

S partnerem zůstáváme, i když je všem blízkým lidem kolem divné, proč to děláme, když dlouhodobě zesměšňuje osobu či práci druhého, nejeví zájem o společně strávený čas, v konverzacích je hrubý, ponižující, obviňující, udržuje paralelní sexuální vztahy, nezajímá se o vedení dětí, rodinu, příbuzné. A komunikuje záludně manipulativním způsobem, plným mikro-agresí a smyček, kterým vytváří pocit viny, dehonestuje a pozvolna podkopává zbytky sebevědomí a integrity druhého.  

Jak to? Není počátek úpadku zdravého a laskavého člověka, který zná a váží si sám sebe a má zájem o druhé, umí být sám a umí i spolupracovat s druhými, umí bezpečně vyjádřit své pocity i potřeby i nabídnout pomoc druhému, člověk s empatií vůči jiným ale i vůči sobě už v oněch pobídkách:

• Nech ho, ať se nerozčílí.
• Nech toho být, ať je klid.
• Táta má pravdu (učitel/děda, máma/šéf/…)
• Nezlob se na něj, on to tak nemyslel.
• Ustup, měj rozum, ty jsi starší.
• Vždyť to bylo dávno, nech to plavat.
• Prosím tě, víš, jak jsi ošklivý, když se zlobíš?
• Rozčilovat se choď do pokoje vedle.
• Víš, co jsi mu tím, co jsi právě řekl, způsobil? Nestydíš se?
• Neumíš se ovládat, si slaboch.

Jak se mám naučit znát sebe sama, když při přirozeném náznaku hněvu ve zcela konkrétním a pochopitelném kontextu je tento udušen obecným příkazem seshora, ať se na to vykašlu? Jak mám pak poznat, co je pro mne důležité? Jak se mám naučit vnímat, co je pro mě dobré a proč a co ne a proč, když jsem veden k tomu, že někdo jiný je expertem na můj život a názory a pocity a potřeby? Jak se mám naučit vytvořit pouto se svojí vlastní svobodou a podstatou, když jsou mé přirozené reakce označeny za ošklivé?

Moc se mně nelíbí představa, že za zástěrkou nabízených hodnot hezkých vztahů se člověku podsouvá pasivita, podřízenost a poslušnost. A potlačení spojení s vlastními emocemi, dokonce jakási jejich revize – které jsou žádoucí a které ne. Že tím zamezujeme dalším krokům, jako například pojmenování nezvaných emocí a vnitřní pochopení, co nám říkají, co se děje v dané situaci, že je cítíme tak intenzivně, jaké důležité potřeby jsou v tom okamžiku narušeny, že se cítíme špatně, ani nemluvím.

A pak že v operativní řečové zásobě nemáme pojmenování pro různé emoce, je „přirozené“. Natož pak slova pro potřeby. Takové sebepoznání vyžaduje spojení se s opravdovým vnitřkem, v klidném přesvědčení, že je to v pořádku, když to dělám. Že není sobecké chtít najít, co se ve mně děje, když se v komunikaci s druhým člověkem najednou cítím špatně, smutně, mám strach, zlost, úzkost. Že tyhle emoce jsou signální kontrolkou, že něco není v pořádku. Pak se s velmi malinkou pravděpodobností stane, že nás někdo může léta manipulovat, ponižovat, nenápadně zastrašovat, potlačovat či jinak zneužívat. A že vlastně ani nevíme, kdo jsme.

A že i malé dítě umí poznat, když se zlobí, není třeba připomínat. Jak na to reagujeme, to je naše vědomá volba.

The post Hnutí mysli 240: Jak zařídit, aby se dospělý ztratil sám sobě a dítě nikdy nenašlo. appeared first on Katarína Bradáč | PSYCHOLOG.

• Přejme si syna a těšme se na něj, ignorujme signály porodníka, že tam dolů to nevypadá na přívěšek a opakujme své: Jsem přece chlap, co dělám, to dělám pořádně”. Nebo: “Královny rodí syny!”
• Po porodu holčičky buďme velkorysí: “No co už naděláme, hlavně, že je TO zdravé.”
• Už zpočátku buďme odpovědní a nesahejme na NĚCO, u čeho se necítíme kompetentní: “Hele, teď je TO ještě strašně mrňavé, bojím se, abych TOMU neublížil, koupat TO nebudu.”
• Rozvíjejme zdravou sebereflexi a zkoumejme své kompetence i ve vyšším věku TOHO: “Hele, neumím si hrát s holkama, bylo nás pět kluků (s otcem a praotcem a dvěma strejdy od mámy). Když TO naroste a bude TO něco pořádného umět (myšleno fotbal, šach, lovení ryb, rychlý běh, pití škopky za 5 vteřin, střílet z luku, jezdit na koni, body-building, atletiku, vyjádření myšlenky dvěma slovy, soupeřit, soupeřit, soupeřit, vyjmenovat třicet akčních hrdinů, recitovat repliky z Pulp Fiction o půlnoci, atd.), pak se zapojím. 
• Buďme vzorem věčné dřiny, odříkání a nasazení a věnujme většinu životního času práci, práci, práci (vždyť zabezpečujeme rodinu),  sportu mimo členy rodinné smečky, fitness, kamarádům (vztahy jsou to nejdůležitější a Franta tuhle dohodil zajímavý projekt), po práci je potřeba relaxovat, jinak je pracovní tempo neudržitelné. Očekávejme, že s manželkou jsme na jedné lodi a tudíž to zcela chápe a TO ještě nemá rozum (tudíž si z toho vezme, jaký jsem dříč a jak se obětuji pro rodinu a takového chlapa si i najde. Určitě nebude registrovat, jak jsem nepřítomný v životě rodiny, určitě si  nebude myslet, že máma není dost dobrá, protože neumí zaujmou tátu, určitě na sebe nepřevezme roli zachránce rodinného hnízda a určitě se nebude snažit být perfektní, nejlepší, bez chyb, hodná holčička – nejlépe bez názoru, s výbornými známkami, soutěživá, se sportovními úspěchy, možná kdyby byla kluk, to by bylo všechno jinak, udělá všechno, jenom aby tátu přitáhla domů. Ne, to se určitě nestane.)
• Buďme světáci s vysoce rozvinutým smyslem pro vnímání souvislostí a pokaždé, když kterákoliv žena vyjádří emoce, řekněme: “Máš krámy, nebo co?”
• Buďme důslední a nenechme nic bez komentáře, (zejména za volantem) a komentujme: “No jo, ženská, co bys čekal….”
• Buďme studnicí moudra, nositeli hodnot a vše objímajících pravd: “ženská patří ke sporáku”, “ženská má držet pusu a krok”, “co to je za ženskou, když ani porodit neumí”, “hele, koukni, o tu bych si ani kolo neopřel”, “panebože, taková vyzobaná slunečnice, kdyby nebylo zbytí, ojel bych ji ale jenom s pytlem na hlavě”, “ženská má mít metr padesát, abych si poté, co mi ho vy..lí, měl kam postavit škopek”, nebo: “ideální ženská je taková, co se po sexu ihned promění na basu piva a partu kamarádů” a “po tmě je každá kráva černá” a podobně. Šířit moudro je užitečné i před manželkami, přítelkyněmi a dcerami, ať se holky učí, dokud tady jsem, nebudu tady věčně. 
• Chtějme pro své ženy to nejlepší, druhý jim to neřekne přímo, obětujme se a podávejme zpětnou vazbu: “Máš dost velký zadek, chtělo by to shodit”, “tu sukni bych vyhodil, máš dost tlusté nohy, to není potřeba ukazovat”, “to hnízdo, co máš na hlavě, to je schválně?”
• Buďme přezíraví, připravme dceru na realitu života a nedotýkejme se jí, nehlaďme ji, neříkejme ji, jak je krásná, talentovaná, milá, chytrá, vtipná, nepřitulme si ji u filmu, neříkejme ji, že je naše princezna a kdo ji vlásek na hlavě zkřiví, bude se v prachu válet s naším mečem u krku. Čím dřív pochopí, že svět je zkažené místo, tím líp. 
• Buďme transparentní a odhalme, jak to ve skutečnosti je, ať to neprotahujeme: “Víš, kotě, my chlapi to máme u sexu úplně jinak než ženský, tak to pochop, vždyť víš, vo co jde, ne?”
• Pomozme ženě si uvědomit, co chce: “Hele, to bys ze mě chtěla mít kastráta? Že ne? Je předci normální, když spolu někam jdeme, že se koukám po roštěnkách, co by stáli za hřích, nedělej krávu.”
• Upozorňujme na rozdíly, třeba to bude k něčemu dobré: “Nechápu, jak s tou Janou melete dokola samé nesmysly a to 4 hodiny v kuse. Mimochodem je to kráva, nemám ji rád, domů ji nevoď. To my chlapi máme jasno po třech slovech a pěti pivech. Jo a v sobotu přijede Berťas ze Států, tak jsem pozval Juru, Frice, Tondu, Pepu, Kukina a Satana na grilovačku na zahradu. Koupíš a naložíš maso?”
• Rozvíjejme cnosti, třeba šetrnost a nekupujme zbytečnosti jako oblíbenou omalovánku dceři, dortíček, plyšáka, co má krásné oči, květinu či parfém manželce, nevyhazujme zbytečně peníze za večeři venku (doma stačí krkovička s knedlíkem) nebo něco na grilu, co se dá sníst u fotbalu (dvě mouchy jednou ránou).
• Střídmost a skromnost jsou taky dobré, neříkejme ženám, že jim to sluší, zpychly by. Nezvykejme je na otevírání dveří, je to zastaralý nesmysl, emancipovaná ženská to stejně nesnáší, mimochodem, ty feministky jsou krávy, no co, ženské. 
• Uveďme do obrazu dcery raději včas, že ženská, která vydělává víc, než muž, je z principu taky kráva. 
• Buďme gentlemani, když už na ženu saháme, tak minimálně. Prsa a zadek stačí, ideálně se zaměřme pouze na jedno místo, které je nejpodstatnější. A šedá hmota mozková, ta se u intelektuálně přeplněných jedinců sesouvá i za nehty, je teda spíš znakem kvalitního genetického potenciálu, neničme ji manikúrou a už vůbec ne před intimním dotekem.
• Nebuďme hloupí a nekoukejme ženě při rozhovoru do očí, na kynologickém kroužku nás učili, že to pes považuje za výzvu do boje. Jsme sice bojovníci, ale ne hlupáci, nebudeme předci dráždit hada bosou nohou.
• Doma držme zásadu intimity, důvěřujme hloubce vztahu a buďme naprosto přirození ve svém projevu. Takže nezavírejme v průběhu kralování na trůnu dveře u záchodu, plyn pouštějme všude, jak ze sporáku, tak ze zadnice nebo hrtanu, starý dobrý “vasil” a červené trenky od pondělí jsou pochopitelně taky znakem důvěry, že upřimný a bezpodmíněčný vztah ustojí vše. 
• Na druhou stranu se nebraňme dobrodružství a troše toho risku a experimentu: metrosexuál nebo hipster, který stráví ráno v koupelně (a taky večer) víc času než banda roztleskávaček dohromady, to může být hodně rajcovní (taky sledování kalorií, krokoměru, postování uběhnuté trasy, nových bot, dvaceti selfíček u kafe, s novinami, zahledění do dáli, …, to taky zabere). 
• Každá ženská chce alfa samce, to je jasné, pracujme na tom, aby mačo styl byl našim druhým já, na veřejnosti si svou samici přitáhněme k sobě (posaďme ji do klína, sedíme u toho na jediné židli v místnosti, samozřejmě) a zmáčněme ji alespoň jedno prso, nebo půlku zadku (v druhé ruce máme prázdný škopek) a pošleme ji po další pivo. 
• Neztěžujme ženě už tak těžké situace jitřením ran skrze naslouchání bolestným věcem. Udělme raději radu, která to všechno ihned může ukončit. 
• Nedávejme najevo city, je to trapné, slabošské a zženštilé, mohli bychom ženu odpudit.
• Nepřiznejme chybu, v očích ženy by jsme klesli níž, než plíseň na nehtech. Zato upozorněme na každou chybku u ženy osobní růst je předci meta 21. století.
• Buďme chlapi a věnujme pozornost věcem, na kterých skutečně záleží. Ignorujme nesmysly jako ženin nový účes, data narození, svatby či seznámení, přejděme taktně její špatné dny a raději se vypařme (jenom se v tom nerýpejme, natož abychom se zeptali, co ji trápí nebo jak můžeme pomoci, pozor, ono z toho opravdu něco může vzejít, jako třeba udělat nákup pro rodinu jednou za dva roky).
• Ženu považujme za samozřejmost, úlovek, oddanou bytost až za hrob, když nám řekne, že nás miluje, řekněme něco jako:”díky, kotě”, nebo:”já tyhle slova neumím, vždyť víš, co bude na večeři?”.
• Své matce nezatelefonujme co je rok dlouhý, nezeptejme se, co potřebuje, vyjadřujme se o ní s despektem, alespoň ta naše uvidí, že matku nemáme raději, než ji. Stejně je to jedno, jedna za dvacet a druhá za třicet bez deseti. 
• Když onemocní žena, raději zůstaňme spát v práci, ať se nenakazíme, kdo by pak živil rodinu? Když jsme nemocní smrtelně my, udělejme jí radost a ukažme ji, jak je pro nás důležitá (že může co deset minut kontrolovat naši tělesnou teplotu, zda jsme po patnácti minutách neumřeli, přikrývat a odkrývat naše ubolená těla na pokraji zhroucení, nejlépe v noci. 
• Poskytněme ženě pocit svobody a o svatbě raději vůbec nemluvme. 
• Pomozme ji vyznat se v tom, kdo má jakou hodnotu a všechny její mužské přátelé přirovnávejme k oslům, impotentům, trapoňům a debilům. 
• Zvyšujme její hodnotu tím, že všechny její kamarádky budou toužit po vás a budou závidět a slintat, že patříte neodvratně k sobě – upevňujete to mrkáním na ně s ledabylými olíznutím rtů, “náhodnými” doteky tam i tam, neposlušným jazýčkem u přivítání a neutichajícími komplimenty, ideálně s polo-sexuálním podtextem. 
• Neobtěžujme svou ženu nadměrnými požadavky a obraťme se jinam, je předci mnoho dalších poskytovatelek potěšení, nemusíme unavovat jenom tu jednu a tu samou. 
• Každá žena v určitém věku chce svůj klid a způsob života. Respektuje to, nepřekážejme. Naběhněme na novější a výkonnější model, v plné výbavě v moderní barvě.  Základem respektu a úcty k druhému člověku je předci respekt a úcta k sobě a ke svým potřebám.
• Že láska je svým způsobem kromě jiného i rozhodnutí? Blbost, každý předci ví, že láska je pouze o vzrušení a kdo to neumí přiznat, ten je srab. 

The post Hnutí mysli 239.: Jak si bezpečně zabít vztah se ženou nebo jak zabít ženu appeared first on Katarína Bradáč | PSYCHOLOG.

Kupříkladu, pár základů:

• Buďme jeho matkou. Napomínejme ho už od rána, že neřekl včas “dobré ráno, miláčku”, nepřitulil se dost vroucně, příliš brzo vstal, nezavřel za sebou dveře od wc (o prkýnku nemluvě), srká kávu příliš hlasitě, v kuchyni po ránu dělá zvuky, které patří na toaletu, tričko, které si oblékl do práce je infantilní a “jako krávě z pysku”, ať v práci dodržuje pitní režim, ať si koupí něco ke svačině a jde na teplý oběd (jinak má večer vlčí hlad a kdo to má furt poslouchat, že studená mísa ho nezasytí), ať si vezme čepici a šál, jezdí opatrně a pomalu, že mu do práce zavoláme, ať nezapomene dojít do lékárny po magnezium, večer si neuklidil po sobě boty, bunda patří na věšák a ať se myje před spaním (kdo má pořád převlékat to povlečení?). Jo a ať zdraví sousedy, co by si pomysleli… a taky ať po sobě čistí ty věci v toaletní míse, nebo se pozvracíme. 
• Vyžadujme, aby byl naše přítelkyně. Vyžadujme, ať nám naslouchá (3-4 hodiny bez přerušení), ať absorbuje a chápe záplavu emocí, ať přikyvuje a HLAVNĚ ať nic NEŘEŠÍ, ať říká, že nám rozumí, ať i slzu vyroní a obejme nás, přinese kýbl zmrzliny, ať řekne, že nám to teď moc sluší (i s rozmazanou řasenkou a zelenou nudlí u nosu), ať s námi celou sobotu stráví v nákupních centrech před kabinkou a soustředěně posoudí, zda v té halence nevypadáme jako prostitutka a zda v těch kalhotách nemáme velký zadek. V drogerii ať poskytne své nenamalované nehty, ať vyzkoušíme tenhle nový lak. 
• Očekávejme, že se denně bude chovat jako dobrá hospodyňka. Vyjadřujme nespokojenost, když nerozezná špaldovou mouku od bramborového škrobu. Vyhrožujme rozvodem, když nechá použité ponožky na zemi. Pochybujme o jeho duševním zdraví, když nacpe do pračky (předpoklad: ví, co to je a kde to je) barevné a bílé prádlo, vyžívejme termíny z diagnostického manuálu, pokud zmáčkne zubní pastu uprostřed, do myčky nandá šálek od kafe i s lógrem nebo posbírá uschlá trička ze sušáku (chce pomoct) a ve tvaru obří koule je mrskne na postel (takže jsme je doteď nemuseli žehlit ale teď už musíme a ať se pak nediví, že nemáme chuť na sex).
• Usměrňujme jeho svobodu, divokost, tvořivost a sílu. Nahoďme kyselý ksicht, když si chce zajít s kamarády na pivo či na splav. Dávejme najevo, že je jasné, “co” tam budou dělat. Když už na pánskou jízdu zajde, volejme mu alespoň 6x kvůli nějaké pitomosti. Když se naštve a třískne něčím, podstrčme mu vizitku kamarádky psycholožky, ať se naučí civilizované seberegulaci. Napomeňme ho pokaždé, když řekne sprosté slovo, že je vulgární primitivní lidoop. Převracejme očima, když si užívá jízdu autem, nebo sjezd na snowbordu. Když má nápad, že se pustí do něčeho nového a nejistého, zpochybňujme to, označme to za zbytečné a nezodpovědné. Říkejme mu, že smrdí a nakupujme mu silné antiperspiranty a parfémy. Všude si berme slovo jako první, odpovídejme za něj na otázky druhých lidí. Pod chvílí mu oprašujme drobná smítka z ramen. Říkejme mu, co si má myslet a co má dělat. 
• Buďme hrdé na to, že jsme princezny, které si sami umí zabít draka. A odstavme hrdinu ve zbroji do kouta, ať zrezaví. Jeho meč zapíchněme do záhonu jako oporu pro rajčata. Mysleme si, že to, že ukážeme, že všechno zvládneme samotné a bez pomoci gentlemana, je cool, in, feministické a sexi. 
• Všechno a pořád kontrolujme. Kontrolujme. Kontrolujme. Co muž dělá, co si myslí, co cítí, co plánuje, co jí, kdy jde na toaletu a co tam dělá. Kontrolujme (pro jeho dobro) jeho maily, telefon, kapsy, trasu, kterou jel do obchodu, do práce, z práce…
• Zaútočme na jeho potrebu samoty a chtějme všechno dělat společně. Společně. Nedejbůh, aby muž dělal něco sám a podle sebe. Vyžadujme společné vše, vaření, úklid, sledování každého filmu, nákup, dovolenou, večery, rána, spánek, vše.
• Zaútočme na jeho rozhodnost. Rozhodujme všechno za něj, ať nedrží žádný prostor, ať nemá možnost přemýšlet, stát ve své síle ve světě, rozhodnout za sebe, přebrat odpovědnost, vystavit se nebezpečí, ustát věci. 
• Vykastrujme ho. U sexu mu hlasitým zklamaným povzdechem a očima v sloup dejme najevo, že právě udělal něco, z čeho už není návratu a ať to nezdržuje a už se konečně udělá. Příště, když se přitulí, vytáhněme bolest hlavy nebo brzké vstávání. Pravidelně informujme jeho matku o jeho nedostatcích. Informujme o nich i své přítelkyně. Informujme o nich i jeho přátelé. Skákejme mu při setkáních s jinými lidmi do řeči. Zdůrazňujme náš nesouhlas s jeho názory ironickým hlasem.  Relativizujme jeho úspěchy. Zdůrazňujme, že bez nás by toho nedosáhl. Vytahujme před přáteli věci ze soukromých domácích debat, kde potřebujeme zajistit většinový souhlas s naším postojem. Když stojíme v rozhovoru s přáteli v kruhu, postavme se tak, abychom ho zastínili. Vydávejme příkazy, co má udělat. Když udělá něco hezkého, považujme to za samozřejmost a ignorujme to. Pečlivě ho opravujme, když něco vypráví zahrada předci nemá 30 metrů, ale 30,5 metrů a na tom záleží. Říkejme o něm: “ten můj ňouma” a “chlapi jsou k ničemu, leda jako trubci – dárci pohlavní buňky – i když kdoví jaké genetické kvality”. 
• atd.

The post Hnutí mysli 238.: Jak si bezpečně zabít vztah s mužem nebo jak zabít muže appeared first on Katarína Bradáč | PSYCHOLOG.

Třeba:

• Těsně před porodem rychle na nehty, pedikúru, oholit nohy a tak, upravit obočí a vyčistit pleť, ať na Instáči vypadám dobře (Linda měla báječné fotky minutu po porodu císařským řezem)
• U porodu hlavně fotit, zaznamenávat, uploadovat, brát mě spíš zleva, to vypadám líp
• Dítě fotit až od-rudne a vyhladí se, nevypadá fotogenicky, je jakési pomačkané a má bílé prsty
• Naštěstí jsme dva roky před porodem vybavili v porodnici nadstandard a dítě je možné odložit na celý den pryč, po tom výkonu se potřebuji prospat, mléko jsme odstříkali
• U focení ať je vidět značka těch kojeneckých hadříčků, nevysolím ty prachy na to, aby se to schovalo do zavinovačky, ne?
• Jaká je minimální doba kojení? Nenechám si předci vytahat prsa, už tak mě stály majland
• Jsem zvědavá, zda ten Lancôme krém na strie na 4 litry zabere, jinak se picnu
• Doufám, že už je doma ta podložka na kontrolu dechu a elektronická chůvička, snad to mrně bude v klidu u sebe v pokojíčku, tenhle plánovaný císařák, to je mazec, nemůžu si ani pčiknout bez té příšerné bolesti
• Jak to mám držet u koupání? Nevysmekne se to, když to bude namydlené? Ať to radši udělá mamka, předci jenom dvě děti zdárně vychovala
• Může dítě přejít na sunar ve druhém týdnu po porodu? Holky na chatu psaly, že je sice supr mít větší ňadra (konečně), ale čím dřív se to odstaví, tím méně se to vytahá a taky se v noci nemusí vstávat, flašku zvládne podat i maminka (co se k nám na dva měsíce, či na dva roky?? nastěhovala)
• Dítě má prý na čerstvý vzduch, je potřeba se barevně sladit v kočárkem, ať ty fotky za něco stojí (teď je tak rozkošné, udělám pár záběrů…Instagram…upload…)
• Ejha, ten čas letí, zkusíme školku, zatím na dva dny v týdnu, co udělám s tím volnem? (konečně nerušný čas na sjíždění Instáče a mateřské blogy, o plínkách se mi už i zdá)
• Vyzvednout dítě ze školky, dítě běží s obrázkem plným barev ke mně do šatny ke skřínce s motýlkem, no jojo, počkej, jenom dokončím hovor s Máňou, pssst, ticho, počkej, říkám
• Ještě neumíš s těma tkaničkama? Co vás v tý školce učí? Tak mi podrž telefon, já to radši udělám sama, ať se pohneme
• Dej mi telefon a běž k autu
• Tak mi pomoz, vidíš, že mám jenom jednu ruku, zapni si ten popruh, ticho, neslyším Broňu, Broňo, co jsi říkala? Špatně slyším, držím si telefon jenom ramenem
• Co děláš s tím obrázkem, polož ho vedle, jinak tě nedopnu do sedačky
• Ty jo, Broňo, ten čas tak letí, nic jsem dopoledne nestihla, jo, viděla jsem status Lenky, to je mazec, co?
• Dnes večer na kafe? Jo, přijde máma, pohlídá malou
• Zase červená, to je jak naschvál, alespoň sjedu maily
• Počkej až zaprakuju, neodopínej ten popruh, jo, jo vidím, jak si šikovná, že to svedeš, nech toho teď, ti říkám, chceš vypadnout z auta?…cože, Broňo?
• No tak, nevyskakuj, nech toho, nemáme čas, stejně na ten knoflík osmého patra nedosáhneš, jseš moc malá
• Cože, Broňo? Ztrácím signál, asi to je tím výtahem, zavolám ti z bytu
• Cože? Obrázek v autě? Ježišmáriásvatýjosef, kde máš hlavu? Tak ho tam necháme do rána, se z toho ne-to, proč bulíš zas??!
• Tak já nevím, Broňo, porodíš to, kojíš to, měníš pleny donekonečna, vozíš to, kde  je potřeba, na písek zajdeš a pořád to brečí…to ten náš křeček je vděčnější…

The post Hnutí mysli 237.: Jak si máma snadno zabije vztahy s dětmi appeared first on Katarína Bradáč | PSYCHOLOG.

Třeba:

• ráno před vyloupnutím se z postele místo přitulení se k partnerce nebo dětem sáhnout po mobilu a zkontrolovat maily, chaty, sociální sítě či aplikace (něco životně důležitého se mohlo v noci stát)
• místo pusy či slov “dobré ráno” rovnou zavolat kolegovi, ať tu prezentaci připraví na osmou a ne jedenáctou hodinu, už dnes, ne ve středu příští týden
• mobil je člen domácnosti a je důležitější než partnerka, děti či pes nebo kočka a je jej potřeba nosit na rukou do koupelny, aby mu nebylo smutno a netrpěl separační úzkostí, ostatním přikázat, a´t sem teď nelezou
• na toaletě si přečíst idnes zprávy a zadělat si kousíček po kousíčku na hemoroidy dlouhým seděním na míse, okřikovat děcka, která se snaží dobít dovnitř
• sprchu absolvovat s výhledem na mobil zda neblikne zpráva nebo zmeškaný hovor, zatím co otázky členů rodiny je potřeba ignorovat, vždyť se sprchuji a neslyším
• ke snídani zásadně přicházet s mobilem v ruce, s rozečteným chatem či mailem, hlavně nedovolit otravnou komunikaci u stolu, která ruší od soustředění se na 16 emailů od sociopaticky-workoholického šéfa, který je posílal mezi jednou a třetí hodinou ranní a už pohoršeně v sedm čeká na odpovědi (stejně je už pozdě a naše půlroční manažerské hodnocení bude rozpačité až tristní)
• zatvářit se kysele, že dnes vezu děti do školy já a budu muset udělat minutovou zajížďku, která mi zruinuje pracovní i osobní život, jelikož partnerka brzy ráno jede k lékaři se zlomenou nohou taxíkem (takhle špatně nastartovaný týden znamená jediné – bude hůř) a nepostará se o náš “potěr”
• pokřikovat na děti, ať si pospíší, s uchem na telefonu (šéfova asistentka se ptá v 7:30, zda dnes plánujeme vůbec přijít do práce), Honzíčkovi by usnadnilo život, kdyby mu někdo pomohl vytáhnout zmačkaný šál, čepici a rukavice z rukávu zimní bundy, do které se marně snaží nacpat i svou paži)
• ve výtahu netušit, zda nastoupily všechny děti (kolik jich vlastně máme?), kontrola tabulky v příloze nočního mailu totiž konzumuje veškerou pozornost
• v autě jsou asi všechny děti, kdo ví, je potřeba spustit googlemaps, zda za Billou není kolona, trvalo by to o celých 30 sekund déle vyklopit je před školou, strašná představa
• Anička si chce povídat o jejím dnešní přednesu vlastní básničky, což je dost otravné, ruší to klid potřebný na bleskový přehled o ceně ropy za barel, kurzu dolaru a eura, jsem přece především živitel rodiny, tak ať mám na to alespoň klid
• konečně se děcka šinou z auta, zdravím je bez pohledu do očí protáhlým nepřirozeně vysoce položeným hlasem “ahooooooj”, oči potřebuji na kontrolu silnice za sebou, zda mohu vystartovat v sekundě po posledním přibuchnutí dveří a na sledovaní navigace (k sakru, před business centrem se vytváří červená kolona)
• v práci neberu telefon od manželky, vždyť je u doktora, kdyby něco, umí si tam s tím vším poradit lépe, než já tady ze zasedačky (šéf má mírně zvednuté obočí, je už 7:45)
• domů přicházím s výčitkami svědomí (kolegové jsou ještě všichni v oupn spejsu) ve 21:05, no nic, ještě to potáhnu doma v pracovně, doufám, že nikdo po mně nic nebude chtít a děcka jsou už uklizena
• manželka má pořád sádru, nopotěšpánbů, zítra mě čeká to samé asi znovu (neříkala Jiřina, že kdyby něco, sveze do školy i naše děcka?), no nic, už volá kolega, s uchem na mobilu přimáčklém  ramenem, v ruce aktovka, ve druhé bílý rum (zasloužím si trošku uvolnění) letmě líbám ženu na líce, pohled do neurčita, hlavně ať na mne nikdo nemluví (mizím v útrobách pracovny)
• no, už je půldruhé ráno, zalezu do pelechu, ještě v posteli čeknu maily, není radno dva dny po sobě dráždit šéfa pozdními odpovědi a příchody (ješkovy zraky, žena mi přimáčkla sádrou peřinu)
• ráno mě čeká odpovědný život manžela a otce, živitele rodiny, potřebuji usnout, beru si Neurol s Lexaurinem (doufám, že tento rok řeči o dovolené nezačnou už v květu, nebylo by lepší je všechny někam poslat s Marií a Jardou a jejich děckama?)

The post Hnutí mysli 236.: Jak si snadno živitel rodiny zabije zvtahy appeared first on Katarína Bradáč | PSYCHOLOG.

Co když ale existuje i třetí možnost? Nehrát vůbec?

Slovo výHRA a prohHRA v sobě nese zajímavý odkaz – odkaz na HRU. Pokud si hrajeme, opravdu hrajeme, je nezbytné vyhrát Člověče nezlob se? Nemůžeme si hrát bez potřeby označit vítěze? Třeba stavět hrad z písku, sázet květiny, dělat tunely ve sněhu či dráhu pro autíčka v blátě? A jak se říká tomu, kdo není vítěz? Poražený? Druhý? Poslední? Musíme pořád sestavovat pořadí a soutěžit v tomhle slova smyslu? Co kdyby slovo soutěžit mělo jiný význam, podobný slovu sounáležet nebo souznít? Tudíž bychom u slova soutěžit TĚŽILI ze SOU- bytí? Nemůže VÝhra znamenat, že jsem něco VYtěžil a PROhra znamenat, že jsem udělal něco PRO (hravou) hru jako takovou? Možná by se mnoho věcí změnilo, změnil-li by se význam některých slov. 

Být na koni, vyhrát a nebýt ten, kdo a koni není a prohrál, je bez hlubšího zamyšlení zřejmě preferovanou volbou. Ono se tam ozývá ten běžně zaužívaný význam slova “prohrát”, který je velice negativní, ošklivý, ostudný a nepříjemný. Bude asi souviset i se životní filozofií toho kterého člověka. A třeba i s uvězněním v nějaké tradici, v nekriticky přebíraných postojích. 

V biznisu se mluví o metodě win-win, čili vítěz-vítěz, nebo vyhrát-vyhrát. Rovněž se může mluvit o metodě “bez poražených”. Prostě rovnocenné pozici. Často slyším: “udělala jsem to proto, aby nebyl na koni”, nebo: “udělala jsem to proto, abych byla na koni”. V mexické tele-novele by to bylo nutné pro zápletku postavenou na intrikách, které mnohé diváky fascinují, v lidském životě to ale vytváří obrovskou PAST. Ze které se časem stane taková Pro-PAST, že už ani není vidět na povrch, kde roste tráva a stromy. Je to smyčka, ve které funguje výběr: buď to zvítězíš, nebo budeš poražený. A kdo by dobrovolně volil to druhé?

Je to stejné jako s manipulací, když nás chce někdo dostat na schůzku, kde bude prezentovat podivné kuchyňské nádobí za desetinásobek skutečné ceny, tak se zeptá: “A hodí se vám to víc v úterý nebo ve čtvrtek?” Člověk začne vybírat z nabízených možností a více se mu hodí asi ten čtvrtek, protože v pondělí je odpoledne ještě porada a to by asi nestihl. Je to skutečně svobodný výběr, nebo iluze výběru? Úplně u vybírání totiž zapomene, že má ještě třetí možnost: zamyslet se, zda VŮBEC chce na nějakou schůzku jít. Třetí možnost, která ovšem nebyla nabízena. Iluze svobodného výběru.

Rovněž ve hře “vítěz-poražený” není nabízena třetí možnost. Tak o ní často nevíme. Neuvažujeme o ní, tudíž neexistuje. A chytneme se do pasti, aniž bychom o tom věděli, jelikož máme iluzi svobodného výběru. Iluzi. 

Tak si vyberme, chceme být vítěz nebo poražený nebo vůbec nehrát hru a domlouvat se s lidmi, jak to potřebují oni, jak my, předkládat vícero řešení a pak SPOLEČNĚ vybrat to, co sedí oběma/všem. Jestli je to nehierarchické, není poražených a vítězí všichni. I za okolností takových, že bychom se domluvili, že jsme se nedomluvili. 

The post Hnutí mysli 235: Nesnesu, že je na koni! appeared first on Katarína Bradáč | PSYCHOLOG.