Neznám sportovce, který by někdy neutržil porážku. Prohrát lze leckdy. Důležité je, co se děje následně. Aby sportovec nezůstal psychicky na “výkonovém dně”, protože to se zákonitě destrukčně projeví i na fyzickém výkonu. Prohrát ve sportu nevadí. Vadí, když se vytvoří z prohry “návyk”. Všechna dosavadní snaha, trénink, cíle, čas, energie, finanční prostředky přicházejí vniveč.

A taky je potřeba se nebát vítězit. Bát se dobrého výsledku, leknout se, že dnes můžu zvítězit, zejména stojí-li proti mně silný soupeř, je velmi častý handicap i zkušených sportovců. Tudíž v polovině klání nebo k závěru selžou, protože selhala “hlava”, ne proto, že by fyzicky, technicky, takticky či zkušenostně neměli na to stát se vítězem. Je to frustrující a taky se z tohoto “leknutí” může stát návyk.

A jak častá jsou selhání “na poslední chvíli”.

Vyhrávat je potřeba umět a tohle umění je potřeba pěstovat.

Častá jsou i selhání špičkových juniorů po přestupu do kategorie dospělých, i když výkonnostně mají na to, aby obsazovali vítězné příčky, nebo zkušeným seniorům šlapali na paty. Fenomén je to známý, ne všichni trenéři s ním však pracují ve prospěch sportovce. Následkem bývá snížené sportovní sebevědomí, frustrace, obavy, podceňování se, celková demotivace.

Někdy takhle “zasažený” sportovec ještě více fyzicky dře, hodně nad rámec tréninkového plánu, co vede k přetrénování, ze kterého se velmi špatně dostává zas do formy.

Je důležité si uvědomit, co se děje ve sportovci, když prohrává. Co se v něm děje, když je na dosah vítězství. Tyhle stavy nejsou lehké, zejména pro ambiciózní lidi, jakými sportovci obvykle jsou.

Časem se z prohry může stát začarovaný kruh, jakási “smůla” na patách.

Nejde o žádnou magii, je potřeba umět s tímhle typem “sportovního traumatu” pracovat, sportovce především “uzdravit”.

Pak se nadechnete, otřepete a dokonce ve vaší silné zkušenosti naleznete výhodný zdroj do příští sportovní kariéry. A tohle zocelení můžete využít i mimo sportovní život, který tak či tak žijete a který taky vaši sportovní kariéru ovlivňuje.

The post prohra ve sportu jako návyk appeared first on Katarína Bradáč | PSYCHOLOG.

Začne dělat chyby, pak znervózní ještě víc, chyby se množí, začne pochybovat o sobě, přestane si věřit úplně, dostává se do stresu, ztuhnou mu svaly. Navzdory tomu, že je technicky, fyzicky, takticky připravený výborně. Vítězství zcela zbytečně věnuje soupeři.

Často se to stane tehdy, když na sportovce začne někdo nepřiměřeně tlačit. Třeba trenér. Upozorňuje pouze na chyby a nedostatky, neocení to, co se sportovci daří, křičí, ponižuje.  Tohle jsem slyšela tolikrát. Například od profesionální hráčky týmového sportu, která byla navíc kapitánkou.  Kdysi temperamentní, kreativní a nadšená vůdkyně najednou ztratí veškeré sebevědomí, vůbec si nevěří a uvažuje, že ukončí kariéru. Pláče před zápasem, jako i holky z týmu, v průběhu zápasu i po něm.

Na co sportovci nebývají připraveni, je zvládání svých vnitřních stavů a zvládání tlaku zvenčí. Oba tlaky jsou nepříjemné. Je to enormní psychická zátěž.

Stává se i to, že sportovec “zapomene” vyhrávat. Stačí pár neúspěšných startů a podlomí se mu kolena, začne se obávat, že se to už nespraví.

Je to zcela pochopitelné a lidské. I vrcholový sportovec je především člověk. Mnohdy jeho potíže  s výkonem mají zcela zásadní souvislosti s potížemi v osobním životě. Takhle to bylo i u kapitánky týmu. Co potřebovala, byla léčba duše, která si nesla zranění z dávnějších dob a ta se začala vynořovat v prostředí plném neúcty, křiku a ponižujících nadávek. Jakmile se vyléčila dávná zranění, přestal mít okolní tlak na ni zdrcující vliv a ona se “postavila na nohy” a byla oporou i spoluhráčkám, tak, jak se to od ní, jako od kapitánky, očekávalo. Odvážná, průbojná, kreativní, zase sama sebou.

“Spravit” lze i psychiku sportovce, který si přestal věřit a pamatuje si jenom poslední selhání. Může si vzpomenout a navázat na své silné stránky.

Důležité je naučit se se svými stavy pracovat a zařadit tuhle práci i do pravidelného tréninku. Na stejnou úroveň důležitosti, jakou má tréning fyzický či technický. Na závodě vyhrává “hlava”. A tu lze trénovat. Proto je tak důležitá i v tréninku. Nerozumím, proč pořád ve světě sportu bývá tahle přirozená část přípravy opomíjena.

Na cestě k vítězství pak sportovec může plně využít svůj potenciál, svou vydřenou formu a svojí energii efektivně, a to pro sebe nebo pro tým. Ne jako štědrý dárek pro soupeře. Vnější okolnosti přestanou mít určující vliv na psychický stav, tlak nebude překážkou, odpovědnost za reprezentaci se stane motivátorem a ne strašákem, diváci budou spíš zdrojem než tíživým a svazujícím závazkem. Sportovec se může dál rozvíjet bez železné koule u nohy, mít z tréninku i závodů radost, věnovat se dalším metám a pohlížet kupředu.

Stačí začít.

The post psychický tlak jako příčina selhání ve sportu appeared first on Katarína Bradáč | PSYCHOLOG.

U některých sportovců se může stát, že je již sport nenaplňuje, nebo se jim změnily hodnoty a se sportem chtějí přestat nebo si dát pauzu.

Často jediná motivace je motivace ambiciózních rodičů, což se časem na sportovci podepíše.

Mnohdy má sportovec i další odpovědnost a to odpovědnost za tým. Buď jako jeho člen, nebo jako jeho kapitán. Tehdy je situace složitější, protože cítí tlak tohoto závazku.

U jiných sportovců ovšem může jít o potřebu uvědomit si motivační faktory, protože se s nimi dlouho nepracovalo, “oprášit je” nebo předefinovat”, ty začlenit do tréninku a propojit s výkonem.

Nejdůležitější osobou je samozřejmě sportovec sám, jde to ovšem snadněji, zapojí-li se taky trenér a psycholog.

Je užitečné se ke sportovci umět dobře “připojit” a společně si uvědomit a začít žít takovou úroveň motivace, kdy jde zas jakoby všechno samozřejmě, bez nucení a trápení se.

Ze sportu, přípravy, závodění, i vrcholového, tak můžete zažívat radost, naplnění.  Sport může být pak zdrojem energie, vitality, být spojen s vrcholným výkonem i součástí dobrého bytí.

The post nedostatek motivace ve sportu appeared first on Katarína Bradáč | PSYCHOLOG.

A taky tak, jak to běžné lidské sebevědomí, i to sportovní se lehce “ztrácí”. Někdy je to špatná série závodů, jindy potíže v osobním životě a spousta dalších okolností.

Sportovec, výkonný na tréninku, si pak nevěří před utkáním, nebo žádá trenéra, aby ho nenasadil, stačí mírně sebevědomé počínání soupeřů a je zcela rozhozen, nevěří, že dokáže podat kvalitní výkon a často nepodá ani svůj průměrný roční výsledek. Ze soutěžení mívá až strach, fyzické potíže jako nevolnost, třes, zvracení…

Na budování a posilování zdravého sportovního sebevědomí zle úspěšně pracovat.

Často se vám již po krátké době vnitřní síla, přesvědčení, že dnes je ten den, kdy jste připravený na osobní rekord a taky ho dosáhnete, posílí vám víra v sebe sama a tak jste připraven v zcela jiném rozpoložení znovu čelit sobě, soupeřům, okolnostem, očekáváním, máte důvěru ve své zdroje, talent, nebo stovky odtrénovaných hodin, které se zcela naplno můžou projevit v podobě špičkového výkonu a vašeho vítězství.

The post nedostatek sportovního sebevědomí appeared first on Katarína Bradáč | PSYCHOLOG.

Ve sportu jde tu o milisekundy, tu o body, výkon vyžaduje plnou pozornost, soustředění a nežádoucí tréma je citelně na obtíž.  Taky stav “muchy, snězte si mne” není nápomocný. Optimální hladina nabuzení, která je součástí onoho “závodního stavu”, ta je na místě.

S trémou má sportovec mnoho zkušeností ze soukromého života (písemky a odpovědi před tabulí ve škole, první nebo každé rande…), co ovšem často schází, je způsob, trénink,  jak se s ní vypořádat.

Přemíra trémy je obtěžující jako před závodem, tak během něho.  Sportovec se obtížně připravuje, koncentruje, často má z trémy psychosomatické potíže (zažívací, dýchací, pocení, třes…) a pak během závodu ho tréma blokuje a odpojuje od jeho schopností. Výsledek je tím obvykle snížen až pod úroveň průměrného výkonu.

Lze optimální úroveň “nabuzení” natrénovat či získat? Lze. Lze ji najít, trénovat, posilovat a vědomě navozovat přesně tehdy, kdy je potřeba.

Pak budete vnitřně schopni se na závod optimálně připravit, připravení plně využít svoji formu, transformovat trénink do výkonu v závodu, zlepšovat se a vítězit bez rušivých a oslabujících vlivů.

The post tréma a předstartovní stavy ve sportu appeared first on Katarína Bradáč | PSYCHOLOG.

Sportovec se svým trenérem často tráví více času, než s rodiči či partnerem. Obzvlášť, jedná-li se o sport vrcholový.

Oba jsou lidi, oba mají svá očekávaní, potřeby, ambice, představy. Tak, jako mezi lidmi všude, i v tomhle profesionálním kontextu je pro porozumění důležitá zralá komunikace. Slovo od trenéra může povzbudit i zranit, pomoct i dlouhodobě zdeptat.

Někdy trenér s tím nejlepším úmyslem, protože mu to fungovalo u jiného sportovce, volí určitý komunikační styl i přístup. Třeba tvrdý, poukazující na chyby. Co však pomáhá jednomu člověku, nepomáhá druhému, protože jsme odlišní, jsme unikátní.

Zdeptat sportovce, i když nechtě, je velmi snadné. Napravovat pak škody na jeho sebevědomí, motivaci, důvěře v trenéra, dlouhodobém poklesu na výkonnosti, osobnímu pocitu neštěstí, přičemž tohle všechno se lehce přenáší i do soukromého života, je pak úkol leckdy nadlidský.

Stává se, že sportovec jednoduše s trenérem rozváže spolupráci ne z důvodu stagnace formy, ale z důvodu dlouhotrvajících nedorozumění.

Možná to někdy nejde jinak, je však škoda zůstat pouze při tom, že si nerozumíme a tak se rozejdeme. Když si lidi nerozumí, můžou ve své komunikaci změnit důležité aspekty tak, aby si rozuměli lépe.  Zle se to naučit, třeba zpočátku se zkušeným mediátorem.

Pak budete moci, i když nedorozumění téměř vedla k rozchodu, načerpat synergie ze spolupráce a zúročit ji pro cíl, který je společný, a to je vítězství ve vašem sportu.

The post problematický vztah sportovce a trenéra appeared first on Katarína Bradáč | PSYCHOLOG.