TEXT: Jana Potužníková

Vícegenerační bydlení: peklo, nebo ráj?

Byty jsou drahé, postavit si vlastní dům si může dovolit také jen hrstka z nás. A tak je pochopitelné, že více generací jedné rodiny mnohdy žije v jednom domě. Je to správné řešení a může to fungovat?

Na rovinu je třeba si říct, že když si představíte, jak žijete pod jednou střechou s tchyní a tchánem, daleko spíš vám přejede mráz po zádech, než abyste skákala do stropu nadšením. O moc lepší není asi představa, že sdílíte jeden dům se svými vlastními rodiči. Vždyť jste dávno samostatná, dospělá žena, a oni ve vás pořád vidí tu malou holčičku, která potřebuje jejich pomoc. Zkrátka a dobře, kdybyste mohla, jednoznačně bydlíte ve svém, jste svou vlastní paní a nepokoušíte se horko těžko sžívat s kýmkoliv jiným. Jenže… co když to vážně nejde? Co když nemáte na vlastní byt, nebo čekáte, až se vám dostaví dům a přechodně potřebujete střechu nad hlavou? Nutno podotknout, že do situace, kdy budou potřebovat pomoct a azyl, se mohou dostat i vaši rodiče nebo rodiče vašeho partnera, jimž důchod najednou nevystačí na samostatné bydlení… A vy budete stát před mnoha otázkami: bydlet spolu? Za jakých podmínek, abychom se „nepobili“? A může takové spolubydlení přinést vůbec něco pozitivního?

Staré dobré časy

Poměrně zvláštní je, že zatímco my dnes s těžkým srdcem řešíme, jak spolubydlení několika generací zvládneme, dříve to bývalo naprosto normální. Jedni se starali o druhé, podíleli se na pracích kolem domu, výchově nejmladších, společně se starali o nejstarší… Mladší trpělivěji naslouchali, starší se zase v určitém věku „stáhli“ do pozadí, na vejminek, a dali prostor mladším. A i když nikdo netvrdí, že to bývala automaticky idylka, rozhodně to bývalo běžné. Naše generace to tak už ale necítí. Snažili jsme se rychle vyletět z rodného hnízda, postavit se na vlastní nohy, oddělit se. A naše děti? Ty na tom budou pravděpodobně stejně. Čím to? Co se změnilo, že nás to takřka nutí opouštět původní rodiny a už se do nich nevracet? „Dnes je situace jiná v mnohých věcech. Tak například v tom, že mladá generace často nepokračuje v započaté práci svých předků,“ objasňuje první ze změn brněnská psycholožka a koučka Mgr. Katarína Bradáč (www.katarinabradac.cz) a pokračuje: „Také objem informací a znalostí se mezigeneračně rychle znásobuje a vyvíjí do nových dimenzí, takže rodiče často nejsou nositeli moudra, které je potřeba nasát v rodném hnízdě. Mladí lidé mají také relativně brzy možnost cestovat v rámci různých projektů, navazovat vztahy v mezinárodním měřítku, rozkoukat se, což spíš vede jejich kroky ven z hnízda. Rodičovská generace se dožívá pořád vyššího průměrného věku, i věk odchodu do důchodu se zvyšuje, ale taky chuť pracovat a realizovat se a současně mladá generace zakládá sekundární rodinu v průměru později, tudíž očekávána role starých rodičů se taky odsouvá. Vlivem těchto a dalších faktorů se generace spíš prostorově rozdělují.“

Když to jinak nejde

Pravda. Mnohdy už býváme chytřejší než naši rodiče, snadněji vstřebáváme nové technologie a rady těch starších, kteří si myslí, že jsou zkušenější a mají tudíž automaticky pravdu, nás už ne vždycky zajímají. A oni stále nechápou, že svět už je trošku jinde a oni si toho bohužel nevšimli. Přesto všechno, co máme rozdílné, se ovšem chtě nechtě stejně můžeme dostat do situace, kdy to vypadá na vícegenerační soužití. Tak třeba my mladí, i přes svou chytrost a rozlet, nemáme dost peněz na vlastní bydlení. Rodiče nebo rodiče partnerovi nám vyjdou vstříc, takže bychom mohli mít po starostech. Přesto často a dlouho váháme. Víme totiž, že ti starší se pak budou chtít snažit nastolit svá pravidla, do spousty věcí nám  mluvit, a to už nás nesmírně odrazuje. Do jisté míry právem. Chceme si žít po svém, bez pohledu na to, kde žijeme. Nechceme se dostávat do sporů, ke kterým dochází kvůli malichernostem. Rádi bychom měli klid. A také jsme ho mít mohli. Kdybychom… třeba hned v počátku sedli a nastavili pravidla, jež by vyhovovala všem! „Kdysi to jistě také nebylo jednoduché, ale přece snadnější a čitelnější v tom, že pokud nastal čas dospělosti a plného rozvoje síly mladé generace, ta starší se stáhla do ústraní a rozhodovací pravomoci a vůdčí role přešly tímto rituálem na mladou generaci. Jistě i oddělené kuchyně přitom hráli svou roli. Dnes to tak jednoduché není. Jak jsem již zmínila, starší generace není automaticky na svých dětech závislá a pokud k tomu ještě poskytuje útočiště ve svém teritoriu, je přirozené, že se dle toho nastavují jistá očekávání a zapomínají se kdejaká životní moudra – kupříkladu to o dvou kohoutech na jednom smetišti. Dle mého názoru je velice užitečné již zpočátku nastavit pravidla či dohody. Zejména v těch životních prostorách, kde dochází k průniku a prozatím není jiné řešení, např. již zmíněná společná kuchyň a podobně. Taky je důležité respektovat soukromí a zbytečně ho nenarušovat vstupováním bez zaklepání či bez pozvání. Když se nad tím člověk chce hravě zamyslet, je užitečné nastudovat informace o teritoriálním chování v přírodě, případně o roli alfa páru ve smečce a mnohé může být jasnější,“ zlehčuje trochu situaci psycholožka. Ale má do puntíku pravdu. Když přijde na spory, chováme se mnohdy jako ta „zvířata“!

Spolu, a přesto odděleně?

I proto, abychom se nehádali, se zdá být nejelegantnějším řešením možnost spolubydlení, které nabízí možnost odděleného žití. Zkrátka dvoupatrový rodinný domek se dvěma vchody? Ideál. Samozřejmě, ideály existují jen zřídka, přesto… „Pokud jsou na to prostorové možnosti, považuji to za nejlepší řešení. Žít v izolované domácnosti neznamená ztratit laskavý vztah ke svým blízkým. Naopak, více soukromí poskytujeprostor pro vlastní život dle osobních představ pro obě generace,“ konstatuje Mgr. Katarína Bradáč. Podle níž ovšem generace starší, především maminky a tchyně, neumí často pochopit, že už není čas, aby se o nás staraly stejně jako doposud. Ty, které mají své dospělé děti daleko, můžou trpět „syndromem prázdného hnízda“ stejně jako ty, které mají děti poblíž, nebo ve společné domácnosti,  vzdálenost však může být užitečným pomocníkem. Jenže co když nás mají pořád v dohledu a dosahu? „Opravdu ne každá matka se dovede vypořádat s faktem, že ji její dítko již nepotřebuje ‚existenčně‘, ale už rozhodně citově, a že to mohou být v dospělosti zcela odlišné potřeby. V žádném případě to neznamená, že je matka již nepotřebná či nemilována. Došlo pouze ke změně v systému. Ale ona to tak může cítit. Proto se snadněji na novou roli matky s ‚prázdným hnízdem‘ navyká, pokud je dítě skutečně prostorově vzdáleno. Když zůstává poblíž, nebo dokonce ve stejné domácnosti, je těžší vstřebat nový kontext. Také partner dospělého dítěte, obvykle věkem velice blízko, může v očích i srdci tchyně vyvolávat spíš mateřský pud než uznání, že se jedná o zcela nezávislou dospělou osobu. Velice užitečné jsou dávné rituály, které zřetelně uzavírají jednu fázi života a uvádějí novou. Nikdo z této konstelace to nemá snadné,“upozorňuje psycholožka.

Třetí generace na scéně

Zajímavě se může vícegenerační soužití vyvrbit také v okamžiku, kdy se „dětem“ narodí děti a do domu přibude třetí generace. Role všech by se měly pozměnit, uzpůsobit, jenže znáte to. Maminky a tchyně zase chtějí mluvit do všeho a ukazovat nám, jak máme vychovávat své vlastní děti! Člověk by jim to někdy pro klid na duši nejraději dovolil, jindy by se hned sbalil a odjel na druhou stranu zeměkoule, když posté slyší, že nejlepší jsou látkové pleny a domácí kašičky místo těch kupovaných nebo že dítě je třeba nechat vybrečet a nechodit ho pořád utěšovat. Zkrátka a dobře, zatímco jste čekala, že nová role babičky zafunguje jako stmelovací prvek, můžete se velmi zklamat.„Zde se přikláním k tomu, že stará matka, která se do výchovy svého vnoučka neplete, je moudrá matka. Stejně má prostor kde co ovlivnit dle svého nejlepšího úsudku, pokud je jí vnouče svěřeno dočasně do péče v čase prázdnin nebo během odpoledne. Tehdy si myslím, že je přirozené, že se dítko přizpůsobí pravidlům, která vládnou u babičky, nejsou-li diametrálně odlišná od těch domácích a nepřekračují-li meze, které stanoví mladá matka. Pro dítě může být velice poučné a rozvíjející, zažije-li různé rodinné kontexty, pokud má možnost vnímat širší rámec rodiny a podobně. Taky to může přispět k pocitu bezpečí, když cítí, že lidé, kteří ho mají rádi, jsou všude kolem,“ poukazuje brněnská psycholožka na to, že byste si – alespoň ve výchově – měla stát za svým. Bez křiku, hádek, ale pevně. Protože nejen v tomto směru už nejste malá holka. A že žijete pod střechou s někým starším, automaticky neznamená pokorné přijímaní jeho názorů a podmínek.

Hádky, spory, neshody

Problém je, že jakmile se vůči počínání starších vymezíte, dostanete se do konfliktu. Tchán či váš otec to obvykle řeší „chlapským“ bouchnutím do stolu nebo mlčením. A pokud dochází k takovým těm mužským sporům o to, jak přivrtat poličku, oni už si to chlapi mezi sebou nějak vyříkají. Mají výhodu přímého jednání. My ženy to máme komplikovanější. A zacházet s ublíženou tchyní nebo maminkou, to je jako zacházet se silně těkavou výbušninou. Nemluvě o tom, že to pak končívá vyřizováním si účtů prostřednictvím třetí osoby, nejčastěji vašeho partnera/jejich syna. Tu si tchyně jakoby náhodou posteskne, že ji nemáte ráda, že ona vám vychází vstříc, a vy nic. Tu si povzdechne, jak vnoučka vídá málo, a vy to máte doma na talíři coby dup! A nebo možná i vy občas podlehnete trápení a se slzami v očích se svěřujete partnerovi, jak je na vás jeho maminka „zlá“. Jistě, je to manipulace. A velmi nedospělá manipulace! A popravdě řečeno – byste to měla vy i ta druhá strana zvládat bez stížností straně třetí!„Domnívám se, že moudrá žena, snacha nebo tchyně, si poradí i bez stěžování si partnerovi či synovi. Už proto, že je pro něho velice obtížné být mezi dvěma ,mlýnskými kameny‘, kdy muž miluje obě ženy, i když odlišnou láskou, a má volit mezi tím, ke které se přikloní. I když může z této manipulativní léčky vystoupit jednoduše tím, že odmítne těžkou dvousečnou volbu a zůstane stranou. Člověk žije ve vztazích a mnohé se tvoří v komunikaci, proto je užitečné toto využít k prospěchu, a ne ke svárům,“ poukazuje Mgr. Katarína Bradáč na fakt, že jako dospělé osoby byste si všichni v rámci rodiny měli být schopní říct pravdu přímo.

Maminko, tatínku, vítejte!

Protože jsme zatím mluvili pouze o situaci, když starší nabídnou bydlení mladším, pojďme se podívat na okamžik, kdy byste vy, mladí, nabídli střechu nad hlavou rodičům jednoho z vás. I to se může stát. Jeden nebo druhý z nich přijde o práci, důchod jim nevystačí na komfortní bydlení nebo už máte vy či partner už jen jednoho, navíc nemocného rodiče, o kterého je třeba se jednoduše postarat. A takové rozhodnutí je samozřejmě v pořádku. Jen se pak nabízí otázka – budou pravidla spolužití jiná? Má být někdo zavázán a tudíž se podřídit? Ve smyslu jenom podle vás? Musejí „starouškové“ respektovat to, co vy nadiktujete? No, pokud jste pečlivě četla předchozí řádky, víte, že to tak nebude. Ať vstupuje kdokoliv na „území“ kohokoliv, pak se tak děje s oboustranným vědomím, že svá práva mají všichni zúčastnění! To potvrzuje i Mgr. Katarína Bradáč: „Pokud někomu něco poskytuji dobrovolně a máme společná a jasná pravidla, jestli za to něco chci nebo nikoli, pak za to něco dostávám nebo nic nečekám, v obou případech jakékoli vyžadování pocitu zavázanosti není na místě[MSOffice1] .“

Kladné stránky věci

Sečteno podtrženo. Vícegenerační soužití je něco jako malá firma, kterou všichni zúčastnění spoluvlastní, tedy mají právo rozhodovat, diskutovat, namítat, přicházet s novými nápady, ale stejně tak mají „povinnost“ smířit se s tím, že není vždycky po jejich a jakýkoliv návrh na změnu musí projít u většiny. A když se dohodnou pravidla, povinnosti a pravomoci hned v zárodku, není důvod se bát. Naopak. Pak může mít vícegenerační soužití několik mnoho sladkých bonusů! „Starý rodič se může cítit při spolubydlení příjemně i bezpečně v zachovaném rodinném kontinuu. A také hrdě, že vychoval své dítě tak, že je tolerantní a má se svými rodiči laskavý vztah. Člen mladé generace také může cítit určitou přetrvávající jistotu či emoční pohodlí. Stejně je možné, že všichni budou profitovat z dělby některých prací nebo sdílení nákladů na bydlení. Mladí při vícegeneračním soužití kromě toho symbolicky vedou svoje děti k tomu, že soužití více generací lze zvládat, a pak, pokud to bude oboustranně důležité, je vyšší pravděpodobnost, že se to povede i té navazující ,dvougeneraci‘,“ vyjmenovává brněnská psycholožka. A nám zbývá už jen zmínit, jaká pozitiva přinese spolubydlení více generací kromě výše zmíněného také vašim dětem. „Rozhodně výhodu širší rodiny. V operativním smyslu denního fungování i v emočním smyslu. Přirozené pochopení generační diversity, prostor pro rozvoj tolerance i úcty k stříbrovlasým lidem, objevování světa, který zde byl, ještě než se vlastní rodiče narodili, oporu více dospělých současně, širší společenský kontext, pestřejší program kupříkladu,“ uzavírá téma Mgr. Katarína Bradáč.

BOX: Když vícegenerační spolubydlení nevyjde…

Mirka (41) zažila relativně krátké spolubydlení s vlastními rodiči. Říkáte si, že to by mělo být v pohodě? A ono nebylo…

„Druhé dítě jsem si pořídila poměrně pozdě, bylo mi sedmatřicet, a nebylo až tak plánované jako to starší. Postavilo nás každopádně před otázku, jak vyřešit bydlení, protože byt 2+kk přestal zásadně dostačovat. Tehdy přišla máma a nabídla nám, ať jdeme bydlet k nim. Třeba na přechodnou dobu, ale že u nich v domku je místa dost. To byla sice pravda, ale domek byl desítky let starý, neudržovaný, a představa, že do něj přivedu miminko, mě moc nenadchla. Domluvili jsme se tedy, že horní patro, které nám mělo připadnout, s manželem nejprve zrenovujeme. Už to byl kámen úrazu. Bylo potřeba vyklidit místnosti plné starých krámů, které nashromáždili nejen mí rodiče, ale také jejich rodiče a prarodiče, zkrátka několik generací před námi. A v tom jsme narazili u mého táty.

Nikdy jsem si nevšimla, že by měl takové tendence věci hromadit, každopádně nás nenechal vyhodit absolutně nic a souhlasil jen s tím, že jednu ze čtyř místnosti předěláme na jakési skladiště. I tak nám mělo zůstat 3+1, takže jsme s manželem mávli nad tátovým podivínstvím rukou, a pustili se do přestavby.

A zase se projevil táta. Jako bývalý zedník chtěl u všeho být, do všeho nám mluvit, dokonce už v téhle fázi nám začal předhazovat, že předěláváme jeho dům, tak ať se podřídíme. Co na tom, že jsme se na úpravách předem domluvili? Co na tom, že jsme se dohodli i na výši jakéhosi nájmu, který zahrnoval placení všech provozních nákladů celého domu? Táta jakoby zapomněl, že má před sebou dospělé lidi, začal se chovat tak, jak se nechoval, ani když mi bylo deset. Začal mít tendence vymezovat nám životní prostor, mluvit do toho, co jak děláme, a přesto mu to nebylo dost po chuti. Měla jsem tolikrát sto chutí si s ním všechno vyříkat… Ale s ohledem na pokročilé těhotenství a také mámu, která na mě pořád vrhala smutné pohledy prosící, abych nic neříkala… Mlčela jsem. Dneska už vím, že to byla chyba, že jsem se opravdu měla ozvat hned v počátku a nastavit rychle pravidla vyhovujícím způsobem. Nicméně neudělala jsem to a táta si zvykl, že ho posloucháme. Manžel samozřejmě zuřil, že z něj dělá malého kluka. Já se cítila stejně tak, ale termín porodu se blížil, nebyl čas na nějaké hrdinství.

Po narození miminka to začalo zase gradovat. To se přidala do naší podivné ,výchovy´ taky máma, které se najednou zdálo, že se o své novorozené dítě nestarám dostatečně mateřsky. Nechtěla pochopit, že některé postupy se od jejích časů změnily, odmítala slyšet, že jedno dítě už jsem vychovala, že to zvládnu. Až jsme se začali doma zamykat a hlavně – poohlíželi jsme se hodně rychle po novém bydlení.

Štěstí nám nakonec přálo. I když jsme hledali asi dva měsíce, našli jsme své vysněné malé království se třemi pokoji, které našim dcerám a nám budou bohatě stačit. Stěhováním jsme se ovšem dopustili dalšího ,přešlapu´. Naši si to vzali velmi osobně a označili nás za nevděčné.

Pro mě to byl opravdu neuvěřitelný zážitek. Dokud jsme od sebe bydleli pár desítek kilometrů, vztah s našima byl v pohodě. Každý vycházel s každým. Když jsme to k sobě měli jen pár schodů a bydleli jsme v jednom domě, ošklivě jsme to odnesli. Naše vztahy se ještě úplně neuzdravily, a to jsme pryč víc než rok. Ale rozhodně jsem poučená. Vícegenerační bydlení? Už nikdy!“

BOX: Může to fungovat!

Věra (32) bydlí v jednom domě se svým švagrem, partnerovými rodiči i jeho babičkou. A je navýsost spokojená!

„Pravda je, že jsem nekonfliktní typ a manželova rodina mě od začátku přijímala takovou, jaká jsem. Samozřejmě to neznamená, že jsme nikdy neměli na něco rozdílné názory, ale mně se moc líbí, že u nich v rodině funguje zákon respektu. Každý si váží každého a jsou zvyklí komunikovat, což považuju za ohromnou vzácnost a také jejich schopnosti mluvit myslím vděčíme za to, že spolu bydlíme tak spokojeně, jak bydlíme.

Samozřejmě jsem se zpočátku bála. Po vysoké jsem žila sama v poměrně velkém bytě, pak jsem si zvykala na soužití s manželem, a najednou se mnou měli bydlet další čtyři lidé? Dlouho jsme to probírali. Všichni. Tchán, tchyně, švagr i jejich babička do toho měla co mluvit. A dohodli jsme se.

Partner vždycky počítal s tím, že s nimi bude žít, tak jsme to pomalu začali zkoušet.

Přijížděli jsme na víkendy, prodloužené víkendy, zkoušeli jsme, jak se od nich budu dostávat do práce, zjišťovali, jak je to v okolí se školkami a školami pro děti, které jsme samozřejmě plánovali…

Asi proto, že to nebylo tak ukvapené a dopředu jsme se na všem dohodli, to docela funguje. Je super, že mám v domě hlídání pro syna, což mi umožnilo se po dvou letech vrátit do práce. Manželova babička už není tak mobilní, takže se pak pro změnu my staráme o ni. A přestože to samozřejmě někdy zaskřípe, asi bych neměnila. Taky už jsem si zvykla, že máme zahradu, na které si můj syn může hrát, aniž bych musela mít obavy, že se mu něco stane. Má kolem sebe spoustu lidí, kterým může věřit a každý z nich ho může něco naučit. Takže ano, já jsem spokojená…“

BOX: Kde vám (bezplatně) poradí?

Pokud u vás doma vícegenerační bydlení skřípe tak, že už se to nedá vydržet, a rozestěhování není z nějakého důvodu možné, nechte si prostě poradit od odborníků z řad psychologů a terapeutů. Opravdu není ostuda jít se za nimi podívat – to by bylo jako stydět se za to, že se zlomeninou jdete pro sádru. Kdepak. Navíc, osoba nezaujatá vám může dát opravdu cenné postřehy. A kde najdete ty pravé? Takřka v každém větším okresním městě existují tzv. rodinné poradny, které nabízejí bezplatnou pomoc. Jejich seznam najdete na www.amrp.cz (Asociace manželských a rodinných poradců), kde si na mapě zvolíte nejbližší vhodnou adresu. Počítat můžete i se základní právní pomocí, pokud by byla potřeba. Hledat lze také přes internetový vyhledávač, kam zadáte „Centrum sociálních služeb xxxxx“, kde místo „x“ vepíšete nejbližší větší město v okolí.

BOX: Přečtěte si – co vám usnadní spolužití?

Kniha o rodině (vyd. Práh, cca 300 Kč) – kniha vás vtáhne do všech možných i nemožných problémů, které mohou vzniknout uprostřed úzké i široké rodiny

Společná terapie rodiny (vyd. Portál, cca 300 Kč) – přečtěte si jak rodina ovlivňuje jedince a jedinec rodinu a jak si toho mohou navzájem hodně dát

Nenechte s sebou manipulovat (vyd. Grada, cca 160 Kč) – nejen v rámci generačního spolubydlení se setkáte s pokusy o manipulaci a je dobré vědět, co s tím

Síla pozitivního myšlení (Grada, cca 160 Kč) – všechno zlé je pro něco dobré a všechno zlé lze v dobré obrátit. Pokud to tak nevidíte a nejen doma na všechno koukáte jako škarohlíd, začtěte se…

Čtyři dohody (Pragma, cca 150 Kč) – tohle by měla být povinná četba v každé rodině, pro každého jednotlivce… čtyři dohody jsou vlastně čtyři pravidla, která – pokud je budete dodržovat – vás udělají šťastnějšími, dovolí vám porozumět konání lidí kolem vás a ušetří vám do budoucna spoustu slz, nejen co se sporů s tchyní nebo vlastními dětmi týče!

Maminčin odborník:

Mgr. Katarína Bradáč, koučka a psycholožka se soukromou praxí v Brně,www.katarinabradac.cz

The post Vícegenerační bydlení – peklo nebo ráj? appeared first on Katarína Bradáč | PSYCHOLOG.

TEXT: Jana Potužníková

Jsem bez práce. Co teď?

Ztráta zaměstnání patří podle psychologických průzkumů mezi tři nejvíce stresující události, které nás mohou během života potkat. Když se to ale stane, nemůžete jen sedět a naříkat. Je třeba jednat!

Je jedno, jestli je vám dvacet, nebo čtyřicet – ztráta práce bolí. „Pojí se s ní spousta emocí. Ztráta sebevědomí, strach z budoucnosti, panika…,“ vypočítává brněnská psycholožka Mgr. Katarína Bradáč (www.katarinabradac.cz) s tím, že i když zaměstnanec dostává výpovědní lhůtu či odstupné, což mu má pomoci v adaptaci na novou životní situaci a pokrytí nákladů na živobytí, nic to nemění na tom, že emoce ho můžou paralyzovat. „Pak nedokáže využít svých schopností, zhodnotit situaci. Nemůže se hnout z místa, což posiluje pocit nedostatečnosti. Přitom není neschopný, pouze dočasně potřebuje pochopení nebo pomocnou ruku.“

Partner vás podrží!

Největší oporu by měl každý v takové situaci najít mezi nejbližšími. „I proto by měl doma o výpovědi říct co nejdříve, zejména partnerovi. Zatajováním, které může být snadné, pokud běží výpovědní lhůta a zdánlivě se nic neděje, člověk ztrácí příležitost získat v partnerovi spojence. Vystavuje se i pocitu viny, že není upřímný. Navíc – co když právě tím, že blízké informuje o ukončení zaměstnání, získá nové nabídky?“ říká psycholožka, proč je důležité doma nemlčet.

Počítejte i s dětmi

Pokud už máte děti, i ony se musí dozvědět, co se děje. Ve dvou letech asi nic nezaregistrují, ale v pěti, šesti? Už vnímají, že ten z rodičů, který nemá práci, nechodí ráno pryč nebo mění jiné denní rituály. „Jestliže děti nedostanou vysvětlení, hrozí, že jej naleznou samy a zakomponují do něj pocit viny, že za zvláštní atmosféru, které nerozumí, můžou ony,“ varuje Mgr. Bradáč a pokračuje: „Podaří-li se v době výpovědní lhůty najít nové místo, dětem stačí sdělit, že tatínek či maminka mají novou práci. Když to však nevyjde, vysvětlete jim přiměřeně věku, co se děje.“

Trpělivé hledání

Až překonáte šok, pusťte se do hledání nové práce. „Přemýšlejte předně pečlivě, co chcete v životě dělat, pak zdato znamená zůstat v oboru nebo hledat i mimo něj. Uvědomte si, že určitý počet neúspěšných pokusů při hledání práce je přirozený. Že personalisté nebo budoucí zaměstnavatelé nereagují obratem. A že nadměrnou snahou doprovázenou vyčerpáním se ničeho nedopracujete. Lidé často sklouznou do hektického hledání, zapomínají na sebe, denní režim, na rodinu,“ říká psycholožka a doporučuje: „Toto období není snadné, proto pečujte nejen o efektivní hledání, ale i o sebe. Je užitečné si uvědomit, že načas se právě hledání stává náplní práce, na niž je třeba načerpat síly. Že přicházející emoce jsou přirozené, žádost o pomoc blízkých je užitečnou strategií, že stud nebo strach je dobré nahradit vědomím, že ztráta práce není problémem, ale životní výzvou, k níž je užitečné  zaujmout efektivní postoj. A jen vy rozhodnete, zda to bude postoj oběti nebo člověka, který vezme osud do vlastních rukou.“

BOX: Když ztratíte práci…

Hospodářská krize přinesla zaměstnavatelům nový důvod k propouštění. Neustále se snižují stavy, výpovědi přicházejí ze dne na den. O tom, kdy můžete dostat výpověď a jak se pak zařídit jsme mluvili s Petrou Benešovou z Pracovního portálu Kariéra.cz (www.kariera.cz):

Kdy mohu dostat výpověď tzv. na hodinu?

Tento případ je ošetřen v § 55 Zákoníku práce jako okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem. Důvodem pro tento krok může být pravomocné odsouzení zaměstnance pro úmyslný trestný čin k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Mnohem častějším důvodem je porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem. Co je zvlášť hrubý způsob, není ovšem zákoníkem práce vymezeno. Při posuzování daného případu lze vycházet z obecných principů dobrých mravů a z vnitropodnikových předpisů, jež definuje pracovní řád. Proti okamžitému zrušení pracovního poměru se lze bránit soudní cestou. Ale ne všichni jím mohou být stiženi. Zákon chrání těhotné a zaměstnankyně na mateřské a rodičovské dovolené.

Dostanu-li klasickou výpověď, mohu během výpovědní lhůty chodit na pohovory?

Ano. Ze zákona vyplývá zaměstnavateli povinnost poskytnout vám pracovní volno při hledání nového zaměstnání. Volno se poskytuje ve výpovědní době (po dva měsíce) pouze na dobu nezbytně nutnou, nejvýše na jeden půlden v týdnu. Je poskytováno bez náhrady mzdy nebo platu.

Co vše si mám před prvním pohovorem připravit?

Kvalitně zpracovaný životopis je nutností. K životopisu se pak připojuje i průvodní či motivační dopis. Před každým pohovorem je dobré zjistit co nejvíce informací o nabízené pozici a firmě. U většiny pohovorů zaznívají otázky typu „čeho byste chtěl v životě dosáhnout, proč jste odešel z poslední práce, kde se vidíte za 10 let atd.“. Odpovědi na by si měl uchazeč ujasnit předem. Čisté a kvalitní oblečení je samozřejmostí.

Když se mi nedaří práci najít, jak je to nyní s podporou v nezaměstnanosti?

Nárok na ni má člověk, který získal v posledních třech letech zaměstnáním či jinou výdělečnou činností dobu důchodového pojištění v délce aspoň 12 měsíců. Tuto podmínku je možné splnit i započtením náhradní doby zaměstnání (např. péče o dítě do 4 let, pobírání invalidního důchodu 3. stupně). Nárok na ni nemají studenti po ukončení školní docházky. Doba, po níž je podpora poskytována, se liší v závislosti na věku uchazeče. U uchazečů do 50 let činí 5 měsíců, od 50 do 55 let 8 měsíců a nad 55 let 11 měsíců. Výše podpory je stanovena z průměrného měsíčního čistého výdělku, jehož uchazeč dosáhl ve svém posledním zaměstnání. V prvních dvou měsících podpůrčí doby je to 65 %, další dva měsíce 50 % a pak 45 %. Od roku 2011 má podporu pouze ve výši 45 % po celou podpůrčí dobu ten, kdo bez vážného důvodu ukončil poslední zaměstnání sám či dohodou se zaměstnavatelem. Na podporu nemá nárok uchazeč, který si během registrace na úřadu práce přivydělává, a ten, s kým byl za posledních 6 měsíců před zařazením do evidence skončen pracovněprávní vztah z důvodu porušení pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem, nebo uchazeč, který v posledních 6 měsících před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání bez vážného důvodu opakovaně sám ukončil vhodné zaměstnání zprostředkované úřadem práce.

The post Jsem bez práce, co teď? appeared first on Katarína Bradáč | PSYCHOLOG.

Vyšlo v časopise Maminka, prosinec 2011

Pohádky. Co znamenají pro naše děti?

Svět bájných postav, rytířů, princezen, draků, skřítků, víl a zakletých zámků vždycky lákal a podněcoval fantazii malých i velkých. Jak ale pohádky vnímají „moderní“, technikou obklopené děti?

A co jim tyto kouzelné příběhy mohou předat za poselství?

Nevím, jak vy, ale já sama patřím k těm, kteří i po třicítce často raději sáhnou po pohádkové knížce než detektivce nebo románu pro ženy. Miluju pohádky, i když jsem na ně „velká“. Miluju jejich svět, ve kterém fungují neměnná pravidla – dobro vítězí nad zlem, pracovití jsou po zásluze odměněni, lenoši potrestáni, mladí pomáhají starším a největším kouzlem je láska. Nepopírám, že jsem trochu idealistka a snílek, přesto si stojím za svým, když říkám, že udělám všechno pro to, aby jednou moje děti milovaly pohádky stejně jako já. A klidně si je taky četly, i když jim bude dávno třicet. Jejich půvab je totiž nekonečný. A poselství? Právě v této uspěchané, vystresované, zákeřné a přetechnizované době jich pro nás všechny mají víc než dost. A když je děti budou sledovat co nejdéle, jen dobře. Jenže… sdílejí naši potomci stejný názor? Vidí v pohádkách to samé, co my? A líbí se jim identické příběhy, nad kterými jsme snili my, když jsme byli malí?

„Staré“ vs. nové

To je vůbec na začátek docela zajímavá otázka: jaké pohádky dnešní děti znají? Zatímco my milovali „kousky“ jako Tři oříšky pro Popelku, Sůl nad zlato, Pyšná princezna, Šípková Růženka, Princové jsou na draka, S čerty nejsou žerty nebo spoustu povedených večerníčků typu Krteček, Rumcajs, Maková panenka, Pohádky z mechu a kapradí… A samozřejmě ještě takřka cokoliv od Boženy Němcové, K. J. Erbena, Ondřeje Sekory a dalších, převážně českých klasiků… Dnes jsou pohádky někde docela jinde. Mašinka Tom? Bořek Stavitel? Spangebob v kalhotách? Pokémoni? Pokud vám to nic neříká a některé názvy ani neumíte přečíst, vězte, že u dětí dnešních vítězí hlavně „americké slátaniny“, animované „nemožnosti“ a fantasy příběhy, ve kterých se najednou objevují počítače a jiná technika, podivuhodně vypadající, roztodivné a roztobarevné postavičky z budoucnosti. Klasické pohádky už se tolik nenosí, zvláště ty nově vznikající – psané i točené – kterým přese všechnu snahu tvůrců prostě „něco“ chybí. I těm českým, které bývaly vždycky zárukou. Vím, jsem možná nemístně kritická, ale podle mého skromného názory už nově vznikající pohádky nejsou tím klasickým milým pohlazením po duši nebo procházkou po říši fantazie. Už je v nich spousta konkrétního, moderního, i technika je v pohádkách… Hlavně pro nás dospělé pak bývá mnohdy nepochopitelné, čím si naše děti podmaňují třeba takoví Teletubbies, které já osobně snad mezi pohádky ani zařadit nedokážu. Tedy, jako spoustu z těch pseudopohádek ze zahraniční, převážně americké a japonské produkce.

Číst, vyprávět, nebo pustit TV?

Mimochodem, všimli jste si, že vlastně mluvíme docela přirozeně hlavně o tom, že se děti na pohádky dívají? Nelistují si obrázkovými knížkami, aby na sebe nechaly promluvit kouzla a čáry podpořené fantazií. Nekreslívají si draky a princezny. A také my rodiče jsme vinni tím, že děti dostávají pohádky především z televize, kde jejich volbu můžeme ovlivnit opravdu jen nepatrně a nejčastěji rezignovaně pustíme prostě to, co je právě na programu. Pak od nich přece bude chvíli klid! Málo dětem čteme, málo si s nimi vyprávíme, dáváme málo prostoru té pohádkovosti pohádek, která tkvěla vždycky mimo jiné v tom, že spojovala svět dětí a dospělých a dospělým umožňovala předávat poselství, poučovat, nenásilnou formou vychovávat a vysvětlovat. A být se svými dětmi. To je přece taky dneska skoro pohádkový příběh, možnost být se svými dětmi. Pořád pracujeme, spěcháme, šidíme, co se dá. A u pohádek se nám to šizení nezdá ještě tak moc rizikové…

Pohádkové hodnoty

Nesprávnou volbou pohádky ale můžete dětem začít předávat nesprávné hodnoty.Proto asi já nejvíc miluju stále pohádky české. Jejich milým specifikem je, že v nich není v nich příliš násilí a zlo bývá s železnou pravidelností překonáno dobrem, láskou, trpělivostí, pracovitostí, oddaností. Ženy jsou věrné svým mužům, čekají na svého rytíře, nikam se nehrnou, starají se o děti, domácnost. Muži bojují s draky, ochraňují rodinu nebo království, dobývají svět, který má jasně vymezené role pro muže a ženy. Všechno je v nich jednoduché, přímé, jasné. Už jen ten základní fakt, že dobro má převahu nad zlem a láska porazí jakékoliv prokletí. No jo, ale copak s těmito atributy dneska někdo někam dojde? Svět kolem není pohádka, a proto se v něm tak málo nosí pohádková poselství a hodnoty. Jen si představte, jak svému dítěti vykládáte, že když udělá všechno pro to, aby byli spokojení lidé kolem, daleko to dotáhne. Jen si představte, že svou dceru učíte, že má „sedět“ v koutě a čekat, až si ji jednou najde ten pravý. Nebo že svého syna poučujete, že domácnost je ryze ženská věc, do které nemá co mluvit. Nesmysl! Dneska se nehraje příliš na city, emoce, vstřícnost ani na tradiční vydělení rolí. Lidé jsou sobečtí, kalkulují, podvádějí, lžou, jdou si tvrdě za svým a mnohdy neuznávají ani základní lidské, morální hodnoty. Ženy dělají mužskou práci, vydělávají jako muži, muži naopak odcházejí na rodičovskou dovolenou… Vládne emancipace, technizace, globalizace. Samozřejmě se nabízí domněnka, že možná naopak o to více by děti měly vnímat ty hezké, lidské, milé hodnoty z pohádek, jen je otázkou, do jaké míry jim v životě vlastně třeba taková pokora bude potřebná?

„Kouzelná“ realita

Možná, že jsme v tomhle směru byli v u nás v české kotlině vždycky trochu naivní – jak jinak by jsme mohli být srovnávání nejčastěji s typickou českou pohádkovou postavou Hloupého Honzy, která s sebou nese právě poselství o pracovitosti, vstřícnosti, pokoře, překonávání sebe sama. Třeba takoví němečtí bratři Grimmové si na šťastné konce nikdy nemoc nepotrpěli, ani na pokoru nebo přemíru dobra. Byli daleko realističtější. A česká klasika nejen oproti nim bude vždycky tak trochu mile naivní a optimistická, když doufá v lepší zítřky a říká, že ti hodní budou odměněni a zlí napraveni. Tak bychom si to určitě přáli i v reálném světě. Jenže – jak to vnímají děti, které reálný svět na jednu stranu ještě moc nepoznamenal, a přesto do něj každý den vstupují? Co si odnesou z našich českých klasických pohádek? Co jim dá Harry Potter? Čím je do života vybaví třeba Královna koloběžka? A proč bychom se i u výběru pohádek měli na chvíli zastavit a přemýšlet o nich?

O tom všem a mnohém dalším, nejen pohádkovém, jsme si povídali s brněnskou psycholožkou Mgr. Katarínou Bradáč (www.katarinabradac.cz):

Pohádky tu vždycky bývaly především pro děti – aby je pobavily i poučily. O to první se staraly nadpřirozené postavy, stateční rytíři i krásné princezny… O to druhé jejich osudy postavené na překonávání překážek a dosahování vysněného. Dneska už se těmto pohádkám říká klasické. Mají podle vás ještě místo u dětí „naší doby“?

Dle mého názoru určitě. Přes příběhy a pohádky se po staletí přenášely mravní hodnoty, ideály, poučení, modely chování, víra, útěcha i duševní bohatství. Což naopak považuji zejména v dnešní době za velice užitečné. O to víc, že jsou tyto hodnoty sdělovány dětem způsobem, kterému děti rozumí – ne popisně či „digitálně“, jako školní látka, ale vyprávěním příběhů, kdy dítě chápe „analogový“ jazyk z kontextu, z jednání jasně odlišitelných hrdinů nebo darebáků, chápe tak lehce, co je dobré a co je špatné, vnímá to z jejich hrdinských nebo špatných činů. Tak se učí určitému způsobu uvažování, dostává průpravu k postojům a morálce.

Jaké hodnoty, jaká poselství s sebou tyto pohádky obyčejně přinášely a v čem tato poselství byla a jsou užitečná?

Pohádky mohou být mostem mezi světem dětí a světem dospělých. Pomocníkem v pochopení světa, do kterého rostou. Pro dítě může být pohádka prostředím, kde se učí orientovat v morálce, v sociálním cítění, v hodnotách, osvojuje si vnímavost na to, co je správné a co špatné. Poselství jsou předávána nepřímo, přes příběhy, a jsou pro dětskou duši srozumitelná, tedy osvojitelná. Přinášejí důvěru a víru v pozitivní budoucnost, která je pro další rozvoj důležitá, přinášejí příklady ve vytrvalosti, v překonávání překážek, přinášejí smysl a řád.

Kdysi děti na pohádky věřily daleko déle. A když na ně nevěřily, bavily je, četly si je ještě dlouho poté, co vstoupily do školy. Dneska děti ve čtyřech pěti letech vědí, že nechodí Ježíšek, ani že neexistují kouzla a čáry… Není to škoda?

I dospělé přitahuje magično prastarých příběhů a rádi se nechají unášet fantazií. I když se třeba dítě dozví, kdo dárky nosí, proč ho ochuzovat o možnost prožít věku přiměřené cestování říší pohádek? Přirozenou cestou, vyprávěním nebo čtením, i když osobně považuji právě vyprávění za kouzelný okamžik, kdy se dítě do říše pohádky dostává pomocí vlastní fantazie a za přítomnosti člověka, kterému věří a tak se může cítit bezpečně, i když se právě dovídá, jak vlk žere babičku. Kouzlo se dá vnést také do všedních okamžiků, při pohledu na třpytící se sněhovou peřinu večerní krajiny v hluboké zimě, osvětlenou tlumeným svitem měsíce, kdy můžeme dítku zašeptat, že přesně tak to vypadá na okraji království ledové královny, a pohádku o ní mu třeba povykládat příští večer.

Mluvíte o vyprávění, čtení pohádek, ale děti je daleko spíše sledují v televizi nebo z DVD. Je to tak v pořádku?

Jak jsem již zmínila, vyprávění má své nenapodobitelné kouzlo. Nepodsouvá portréty hrdinů z knížek dle fantazie ilustrátora nebo z filmů od tvůrců pohyblivých obrázků. Dobře vyprávěný příběh nechává prostor pro milióny vizuálních interpretací, pro pochopení kontextu, čtení mezi řádky a samozřejmě umožňuje navázat zcela jedinečný vztah s vypravěčem. Jelikož si dítě takhle vytvoří svého hrdinu z  těsta vlastní neopakovatelné fantazie, má příležitost se s ním lépe ztotožnit, věřit mu i snáze s ním vnitřně rozmlouvat. Takové intimní chvíle, pokud zažívá s rodičem, jsou prostředím pro budování těsnějšího vztahu – dítě ví, že rodič s ním zůstane až do konce dobrodružství, a že když se nestačí schovat se před zlým čarodějem pod peřinu, může se přitulit k rodiči, který vypráví či čte. A oba tak také společně barevněji vykreslují vzájemnou historii tím, jak prožívají stejné příběhy.

Kromě klasických pohádek, máme také „moderní“. Z mého pohledu to začalo už Královnou Koloběžkou, která zavedla emancipaci, jež do té doby v pohádkách neměla místo… V moderních pohádkách se také princezny perou s draky, a v těch nejmodernějších se už ani princezny nevyskytují, jen se reálný svět prolíná zvláštně se smyšleným, jako u Harryho Pottera například. Patří do pohádek technika, emancipace? Nebo by holčičky ještě měly vnímat své princeznovské role a pak „čekat na prince“? Měli by kluci sledovat, že oni jednou budou ti dobyvatelé světa a drakobijci – v přeneseném smyslu slova? A jaká poselství vlastně přinášejí tyto moderní pohádky?

Osobně se mi moderní pohádky nelíbí, proto je nesleduji, a tudíž je dobře neznám, abych se vyjádřila k jejich poselství. Zasazování hrdinů do současného světa je odlišné od kouzelné atmosféry krajiny za sedmero horami, nebo tam, kde se písek lil a voda se sypala. Takové poetické začátky samy o sobě uvádějí posluchače do transu a vytvářejí zcela zvláštní prostředí pro rozvíjení se i působení pohádkového příběhu. Jsou mi osobně bližší.Harry Potter, i když je to příběh vytvořen v dnešní době, má dle mého vidění s výše zmíněnými atributy klasické pohádky mnoho společného a líbí se mi.

BOX: Co je to pohádka?

Na stránkách internetová encyklopedie Wikipedie najdete moc hezkou definici toho, co pohádka je. Je to mimo jiné definice, jež vám ujasní, co do kategorie pohádek spadá a co je prostě jen „výmyslem moderní doby“. Wikipedie tedy popisuje pohádky jako žánr lidové slovesnosti, který patří k nejstarším a nejrozšířenějším formám ústní slovesnosti. Každý národ, ale i menší socioskupiny, v pohádkových příbězích odjakživa odrážel svůj způsob života, vztahy dobra a zla, ve fiktivním či fantastickém příběhu, satiricky anebohumorně, kde hrdinové překonali útlak, bídu a chudobu a svou dobrosrdečností a mravností vítězili nad zlem, úklady lidí a draků… A to je vlastně ono – v moderních pohádkách není nic z lidové slovesnosti, ze starých mouder, chybí v nich hlubší poučení vyplývající ze zkušenosti daného národa. Jsou jakoby „ploché“, povrchní, neosobní. Proto se nám dospělým líbí o dost méně. A proto také mohou o dost méně dát samotným dětem. I když se hodnoty moderního světa změnily. Nebo spíše právě proto?

BOX: Anketa – na co se dívají vaše děti nebo děti vašich známých?

Vladimír K.: „U tříletého synovce vedou Šmoulové, Mašinka Tom a Krteček.“

Jana V.: „U nás už frčí Pán prstenů, Letopisy Narnie, Piráti z Karibiku a StarWars, přece jen už mám doma dvě malé školačky. Na co ale z opravdových pohádek nedají dopustit, jsou Potkali se u Kolína!“

Michaela L.: „Moje děti nejraději sledují vše animované, nic hraného. Podléhají hlavně japonským karikaturám – ze svého pohledu musím konstatovat ,bohužel‘…“

Dagmar H.: „U sedmiletého syna nejvíc letí Pokémoni, Šmoulové. Na večerníčkové pohádky už se cítí velký, zato zbožňuje Harryho Pottera…“
Josef S.: „My jsme trochu jinde – u nás ve čtyřech letech vede u syna Youtube, a tam cokoliv s traktorem a nebo vlakem. Jinak Pat a Mat.“

Petra V.: „U mých dvou dcer (3 a 6 let) vítězí Šmoulové, Krteček, Disney princezny, Pat a Mat, Maxipes Fík, Rákosníček. A protože jsou obě asi romanticky založené, nemůžou chybět ani oblíbené české princezny. Tu starší naposledy nadchla původní černobílé zfilmování Popelky s Evou Hruškovou, pořád si zpívá Jedno zrnko popela…J.“

Eva G.: „Mám dva kluky, 7 a 4 roky, a nejraději mají: Šmouly, Požárníka Sama, vše, co je v Animáčku na TV Barrandov, ale jinak ještě Myšáka Mickeyho, Rychlou rotu, Chuggington – veselé vláčky, Ferdu mravence a spoustu dalších, hlavně animovaných pohádek. Jenom večerníčky ignorují, ty je nebaví.“

The post Pohádky – co znamenají pro naše děti appeared first on Katarína Bradáč | PSYCHOLOG.

TEXT: Jana Potužníková

Předškolácké tajnosti… (Předškolní revoluce)

Zatímco nedávno vás ještě potřebovaly na každém kroku, před nástupem do školy se všechno mění. Děti jsou samostatnější, jejich svět se rozšiřuje. Uvědomují si svoji svébytnost. A pozor, začínají toužit i po vlastním soukromí a mít před vámi svá první tajemství!

V předškolním věku děti prodělají opravdu obrovský pokrok, co se samostatnosti týče. I když nedávno sotva lezly a začínaly mluvit, najednou si samy zavážou tkaničku, samy chtějí být na hřišti a samy si vybrat oblečení, které si vezmou na sebe. Nehrají si jen s vámi, doma. Mají své přátele, kamarády, fantazie, svůj vlastní svět. A taky si začínají vymiňovat kousek soukromí. Už vás nechtějí pokaždé v koupelně, začínají se stydět. Už pro ně není samozřejmé, že je vidíte nahé a že byste jako rodič měla být u všeho, co se jich týče. Ano. Přichází období uvědomování si své sexuální identity, často je v tomto věku můžete načapat, jak zkoumají své tělo, aniž by tušily, že vás to vystraší nebo překvapí. Začínají si uvědomovat svoji jedinečnou svébytnost a vám přirozeně dávají o téhle „revoluci“ vědět. Na nic si nehrají, nic neskrývají – až na to, co začínají chtít skrýt. Do jejich života vstupuje totiž i tajemství. Máma ani táta už nejsou jedinými cíly pro sdílení nejnovějších zážitků. Zkrátka a dobře: v předškolním věku se vztah mezi vámi a vašimi dětmi začne pozvolna měnit. A je otázkou, co s tím. Jak na to máte reagovat, abyste neztratila dosavadní dětskou důvěru a měla stále přehled o tom, co dělají, aniž byste je k něčemu nutila? U čeho už vás opravdu můžou nepotřebovat, kde jim soukromí můžete bez obav dovolit a kde si děti budou muset zvyknout, že máma má pořád pravdu a právo být takřka u všeho? Jak se nejsnáze vyrovnat s tím, že děti nejsou jen „vaše“, ale jsou především „své“?

První kousek soukromí…

Začne to vlastně nenápadně. Třeba se chystáte na večerní koupání, naženete ratolest do koupelny, jako obvykle se chystáte přijít za ní a s hygienou jí pomoct, a najednou se ozve: „Ne, já sám/sama!“ Dítě se před vámi nejen stydí, ale taky chce být najednou samo! Asi jste si toho předtím nevšimla, ale jeho tělo se pro dítě stalo v uplynulých týdnech zajímavou studnicí zjištění. I zvláštních pocitů, z nichž se vyvinul stud. To dříve dítě neznalo. Stejně jako vy – zvyklá mít pro sebe dítě prostě „celé“. A teď byste o to měla začít přicházet? Co vy s tím nenadálým pocitem „vyhnance?“ Co se strachem a obavami, že najednou nebudete vědět, jestli ten den nechytilo klíště, někde se nepopralo a není plné modřin? Jak odteď zjistíte, že je s ním po fyzické stránce všechno v pořádku, aniž byste ho k něčemu nutila? A co obavy, že si samo ve vaně ublíží? Člověku se chce křičet, zakázat dítěti jeho „výmysly“ nejen s koupelnovou samotou. Jenže to není tak nějak moc ideální řešení. Budete muset vzít do hrsti svůj dospělácký rozum a na celou situaci se podívat s klidem a dávkou vstřícnosti, která potěší dítě (budete ho respektovat) a dá pocit výhry i vám. S tím souhlasí i brněnská psycholožka Mgr. Katarína Bradáč (www.katarinabradac.cz), která říká: „Pokud si to dítě přeje a nehrozí mu například právě v koupelně přímé nebezpečí, proč to s jeho krůčky k samostatnosti nezkusit? Takové přání můžou rodiče dokonce využít a vysvětlit dítěti, že samostatnost a dospělý svět přinášejí nejen to, že si děláme, co chceme, ale i odpovědnost, která je velmi důležitá. Například že když chceme být v koupelně sami, musíme dávat pozor, aby nevytekla voda z umyvadla, nebo opatrně lézt do vany a ven z ní, nebo neblokovat koupelnu příliš dlouho, protože slouží i jiným členům rodiny…“ Dítě si pak může uvědomit, že ještě přece jen chce máminu péči takřka na každém kroku, ale co když ne?

Kompromisy to jistí

Pokud i po poučení o zodpovědnosti vaše dítě baží po soukromí, jděte na to cestou kompromisu. Pro vás rozhodně bude přijatelnější a dítě i tak udělá krok kupředu. Tak třeba zase v té koupelně… Asi by se vám při opakovaném vyhánění chtělo nechat aspoň otevřené dveře a nenápadně zpovzdálí sledovat, zda je všechno v pořádku. I to je samozřejmě řešení. A v prvních dnech, než se ujistíte, že dítě to opravdu zvládá, proč ne. I vy si potřebujete krok za krokem zvyknout na nové dění. A později? „To může mezi vámi a dítětem vzniknout například dohoda, že se nebude zamykat, ale maminka i tatínek vždycky zaklepají, než vejdou,“ rozvíjí dále myšlenku Mgr. Katarína Bradáč. Podobně se můžete chovat i na hřišti, kde vás najednou nechce mít za zády a touží si hrát s ostatními dětmi samo. Existuje možnost domluvit se s ostatními maminkami, že jedna vždycky hlídá a ostatním hlásí, co se děje. V dítěti poroste sebevědomí pramenící z domnělé samostatnosti, vy o nic nepřijdete. A tak se to dá udělat snad ve všem. Zkrátka neříkejte na dětské žádosti po samotě striktní „ne! a popřemýšlejte o hravých kompromisech. Jinak byste se mohla snadno stát „dětským nepřítelem“.

Respekt, prosím

Faktem totiž je, že příkazy a zákazy takřka nikdy nikam nevedou. V dítěti se zvedá vlna odporu, nechápe, že ten člověk, který mu byl nejbližší, najednou nerozumí jeho potřebám. Podivuje se tomu, proč táta může být v koupelně sám a ono ne. A zákazem „výmyslů“ o potřebě soukromí mu jeho vplouvání do samostatnosti neusnadníte. Takže i nadále platí – trochu respektu, prosím! „Dospělý člověk, který respektuje sám sebe, bude pravděpodobně respektovat i jiné a taky své dítě. Známé rčení o tom, že má svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého, se u dítěte sice aplikuje obtížněji, protože za něj odpovídáme, ale principiálně bychom neměli dítěti ubírat svobodu tím, že mu nedáme prostor pro jeho vlastní svět,“ přidává pohled odborníka psycholožka.

Kouzlo tajemství

Přitom je třeba brát na vědomí i to, že do samostatného dětského světa patří také fenomén tajemství. Dítě poznává svět svýma očima a už ne vždycky se mu chce všechno sdílet. Zatímco dříve pro něj každý zážitek znamenal štěbetání na matčině klíně, s postupem utváření vlastního pohledu na svět a svého mikrosvěta si najednou dítě chce nechat čas od času něco pro sebe. Někdy proto, že neví, jestli nepřekročilo jisté hranice. Jindy dá jen na podivný pocit, který našeptává, že tohle by dospělí nepochopili. Samozřejmě, i místo tajemství v životě vašeho dítěte přidá pár vrásek. A vyvolá mraky otázek: co když mi dítě zatají něco důležitého? Co když ve mně ztratí důvěru? Co když si nepřijde pro pomoc, až ji bude potřebovat? „Důležité je, zda dítě chápe, co to znamená mít tajemství a co to znamená zatajit něco, co je závažné. Pokud máma, nebo rodiče obecně, s dítkem mluví, vysvětlují si, co je dobré a co špatné, pak je větší pravděpodobnost, že to dítě chápe a umí rozeznat. Podstatný rozdíl mezi neškodným a „špatným“ tajemstvím se dá vysvětlit na přímých příkladech, příbězích, pohádkách, dítě může samo takový příměr vymyslet. Pak se můžou rodiče s dítětem domluvit, že pokud něco nechce říct přímo, může si promluvit s oblíbenou hračkou nebo mazlíčkem v přítomnosti rodiče, jestliže umí psát, může vložit vzkaz do speciální skřínky a podobně. Za takových okolností by se dítě mohlo cítit bezpečně, mohlo by v základních rysech mít jasno, co je tajemství a co je zatajení vážné věci, i rodiče pak mohou být klidnější, a tím i vstřícnější vůči světu dětského tajemství,“dává poměrně jednoduchý návod na zvládnutí strastí tajemství Mgr. Katarína Bradáč.

Důležitá důvěra

S poznáváním světa a vytvářením svého pohledu na sebe i na to, co je okolo, u nás děti přes všechny dobré rady a úmysly občas narazí na nepochopení. Takřka neexistuje rodič, který by nebyl čas od času překvapený tím, co je pro jeho dítě normální, co jeho dítě podniká za dveřmi pokojíčku, jak si (se sebou) hraje a podobně. A když nás něco vyděsí, reagujeme bohužel často zákazem. Zděšením, které dáme najevo. Vztekem. Čímž si do budoucna ale vůbec nepomůžeme! I nadále musí být – chceme-li mít o svých dětech přehled – náš vztah s nimi založený na důvěře. Jenže o té je známo, že je to křehká věc. V případě dětí dvojnásob. Jak je jednou zradíte, už za vámi nepřijdou, a to je v období osamostatňování se obzvlášť ošemetné… „Důležité je, zda je důvěra ve vztahu přítomna z dřívějšího období, potom se navazuje lépe. Ale to vůbec není pravidlem. Možná to pro některé maminky zní neuvěřitelně, ale bohužel ne všechny děti mají to štěstí, že je rodiče milují bezpodmínečně, že zažívají pocit bezpečí, sounáležitosti a že si můžou dovolit dělat chyby bez pocituviny. Tyto děti ze strachu z trestu nebo hněvu rodičů raději zatají i zcela bezvýznamné skutečnosti, nedůvěřují jim. Pokud však mají to štěstí, že se narodí do laskavého prostředí, kde se chyby berou jako přirozená součást procesu růstu a učení, kde cítí, že je rodiče milují přesně takové, jaké jsou, a považují je za jedinečné, pak když se něco snaží utajit, obvykle se jedná skutečně o přirozená dětská tajemství. Pak je velká pravděpodobnost, že důvěra již nastolena přetrvá a bude se rozvíjet dál. V každém případě je pořád třeba mít na zřeteli, že kromě toho, že je křehká, se důvěra skládá ze spousty faktorů: z lásky a respektu, z uznání, přijetí, bezpečí a jistoty a tak dále,“ vypočítává psycholožka.

Maminčina samostatnost

Tak, a co dál, až s dětmi přistoupíte na kompromisy, začnete jim krok za krokem dávat prostor a se slzami v očích sledovat, jak vám zase o něco víc rostou před očima? Co s vaší, maminkovskou samostatností? Vždyť po letech nejtěsnějšího emocionálního spojení byste už v předškolním věku měla dítě nechat jít si vlastní cestou (samozřejmě s přihlédnutím k věku, bezpečnosti, zdraví a podobně!). Ale přesto měla. A je takřka jisté, že se po letité vazbě na své dítě toho těsného pouta budete vzdávat jen těžko (ačkoliv s každým rokem o něco oslabí). Sem tam na něj neuvidíte, sem tam se nedozvíte úplně o všem, a takových věcí bude jen přibývat. „Dle mého názoru i maminky mohou trošičku trénovat svou disciplínu v tom, že není nezbytné vědět úplně všechno, nakonec s narůstajícím věkem dítka se tomu stejně nevyhnou,“ potvrzuje psycholožka a pokračuje:  „Nicméně, pokud své dítě důvěrně znají  – věřím tomu, že u většiny matek to tak je – poznají už na jeho tvářičce, na jeho chování a náladě, zda se děje něco špatného či pro dítko náročného, o čem je již potřeba si promluvit.“

Tak trochu nový život…

No a co s tím, že vám najednou přibude prostor, trocha volného času, možnost věnovat se i něčemu jinému než jen dítěti? To se přece musí správně využít! „Maminka má v životě přece mnohem více rolí, je taky manželka nebo partnerka, dcera, možná sestra, pravděpodobně švagrová, snacha a tak dále. Má kolem sebe lidi, kteří by rovněž ocenili její pozornost. Obvykle má i své koníčky, nebo je měla, než se matkou stala. Taky si potřebuje třeba oddechnout nebo něco přečíst. Může se věnovat sobě, stačí i chviličku, a časem snad objeví, že se jí postupné osamostatňování dítka líbí, protože má prostor pro jiné věci, které upozadila,“ hledá pro vás, maminky, na nové situaci klady Mgr. Katarína Bradáč a ještě pár pozitiv připojuje: „Samozřejmě si maminka i dál čas od času povzdychne, jaké by to bylo nádherné, kdyby její dítě zůstalo pořád malé, jen „její“. Nicméně každé období má své krásy, a v tom předškolním můžeou maminky v souvislosti s osamostatňováním se dítka kromě jiného zažívat  kvalitativně jiné druhy rozhovorů s ním. Dítě interpretuje mamince své zážitky po svém, protože bylo chvilku bez možnosti slyšet komentář ze strany maminky. Maminka se dovídá, , co dítě dělalo bez ní,co zažilo a jak si to vysvětluje, nebo co si ze zážitků vybralo.   Pro maminku je to výjimečná příležitost naslouchat a objevovat svět výhradně očima svého dítěte. Může to přinést zcela nové emoce i nezbytnost vypořádat se s tím, že není již všude přítomna, ale i prohlubující se hrdost na nové dětské pokroky a kompetence. A i to je na jeho osamostatňování nádherné. Růst patří k životu a je přirozené, že všechno se mění. Každé období něco přináší a něco opouští. Možná právě respektování změn a těšení se na nová dobrodružství by mohly převážit smutek nad odplouváním těch součástí vztahu matky a dítěte, které musí odeznít a zůstat za námi, aby daly prostor novým kvalitám v dovednostech dítěte samotného ale i ve vztahu dítka a maminky…“ konstatuje psycholožka na závěr.

The post Předškolácké tajnosti appeared first on Katarína Bradáč | PSYCHOLOG.

1.9.2011 05:36 Renata Lichtenegerová

Charita zajímá stále více firem

Patří k dobrému jménu firmy, pokud se věnuje charitativním projektům. Tím, že pracovní kolektiv společně „koná dobro“, totiž hodně získává. Stejně jako jeho zaměstnavatel.

Foto: Luděk Peřina/MF Dnes/Profimedia

Přestože je běžný všední den, několik desítek zaměstnanců analytické společnosti Jones Lang LaSalle si bude hrát. Již čtvrtý rok za sebou totiž firma pořádá „den plný her a zábavy“ pro děti z dětského domova v Milovicích. Připraveno je několik sportovních soutěží, skákací hrad, divadélko, dovádění v pěně a na závěr opékání buřtů a zpívání u táboráku. Zaměstnanci pomohou i s některými opravami v areálu a z Milovic pak odjíždějí s dobrým pocitem. „Návštěva dětského domova se pro mnoho z nás stala srdeční záležitostí. Kdo si prožil nesmělé seznamování, hry plné radosti a smíchu a slzy při loučení, nemůže se nevrátit. Člověk si zde upravuje žebříček hodnot,“ říká Petr Kareš, který v Jones Lang LaSalle vede oddělení zastupování nájemníků.

Různé charitativní dny, během nichž zaměstnanci navštěvují dětské domovy, sázejí stromky a konají jiné aktivity ve prospěch druhých, pořádají firmy v duchu takzvané společenské odpovědnosti. „Když si to zkonkretizujeme, tak se daná společnost snaží být dobrým občanem a sousedem, mít vzorné vztahy s místními komunitami. Zkrátka se snaží někam patřit,“ říká František Hroník, ředitel agentury Motiv P, která se věnuje mimo jiné poradenství v oblasti personalistiky. Nejde ale jen o to, že firma udělá něco nad rámec svých povinností, pomůže dobré věci a při té příležitosti se stane pro své okolí sympatickou. Charitativní akce jí pomáhají i v otázkách loajality a motivace zaměstnanců.

Teambuilding trochu jinak

Není náhodou, že PR oddělení, která firemní charitativní akce zpravidla plánují, spolupracují na jejich přípravě s odděleními lidských zdrojů. Už samotný fakt, že se firma v otázkách pomoci druhým angažuje, totiž může mít pozitivní vliv na to, jak ji zaměstnanci vnímají. A to i v případě, že se sami charitativních akcí přímo neúčastní. Stačí to, že jsou na svého zaměstnavatele hrdí. „Hrdý zaměstnanec se pak i v soukromí o svém zaměstnavateli vyjadřuje pozitivně, což zvyšuje externí atraktivitu společnosti i obdiv k ní. To je důležité nejen v obchodním prostředí, ale také v oblasti náborů nebo při spolupráci se školami, zkrátka v procesech, během nichž se zaměstnavatel snaží zaujmout a přitáhnout potenciální zaměstnance,‘‘ říká psycholožka Katarína Bradáč.

U zaměstnanců, kteří se charitativní činnosti přímo účastní, může podle ní dojít i k dalším pozitivním efektům. Jde například o pocit uspokojení z vykonání dobrého skutku, který jim navíc zprostředkoval právě zaměstnavatel. „Během akce dochází ke stmelení týmů, osobnějším kontaktům mezi kolegy, a to obvykle napříč firmou. Díky tomu zaměstnanci navážou neformální vztahy, lépe se ve firmě integrují a jsou motivováni k účasti na různých celofiremních projektech,“ vysvětluje Bradáč.

Dobrovolníkem jedině dobrovolně

Aby byla firemní charita pro pracovní kolektiv přínosná, musí být skutečně dobrovolná. Odborníci varují, podobně jako u různých teambuildingových akcí, před vytvářením atmosféry povinnosti. Zvláště pokud je „konání dobra“ naplánováno na volný čas zaměstnanců. Nikdo by neměl být kolektivem či nadřízeným jakkoliv trestán za to, že se chtěl o víkendu místo záchrany ohrožených žab věnovat třeba rodině.

Společnosti, které jsou v oblasti společenské odpovědnosti zkušené, proto většinou nabízejí různé možnosti, jak se angažovat. „Pohled na charitativní činnost je zcela individuální záležitost. Někteří zaměstnanci upřednostňují finanční sbírky, jiní dávají přednost aktivní účasti v organizacích, další se těchto akcí neúčastní vůbec. Každý zaměstnanec má tedy možnost zvolit si nejvhodnější formu příspěvku dle vlastního uvážení,“ říká Petra Syřišťová, HR specialistka společnosti Henkel ČR. Ta každý rok připravuje několik projektů na pomoc dětem a několik ekologických aktivit. Převážně se jedná o bezplatnou dobrovolnickou činnost, která je vykonávána ve volném čase. Podle Petry Syřišťové posilují podobné akce i kreativitu, pracovitost a organizační schopnosti zaměstnanců.

The post Charita zajímá stále víc firem appeared first on Katarína Bradáč | PSYCHOLOG.

text: Jana Potužníková (18.8.2011)

Mladší, nebo starší partner: který vás udělá šťastnou?

zdroj: profimedia.cz Partnerské konstelace

The post Mladší nebo starší partner? appeared first on Katarína Bradáč | PSYCHOLOG.

Katarína Bradáč
Absolvovala jednooborové studium psychologie na Univerzitě P. J. Šafárika v Prešově a na Trnavské univerzitě. Pracovala jako psycholožka i na manažerských pozicích v obchodě, marketingu, v oblasti lidských zdrojů a komunikace. Vede vlastní psychologickou poradnu, působí jako lektorka a trenérka. Je vicemistryní Evropy ve sportovní střelbě.

Co mě na něm štve? Já sám…

Snad každý zažil situaci, že ho někdo hrozně „štve“ – jak mluví, jak se chová nebo obléká. Když se hlouběji zamyslíme, jde obvykle o drobnosti, jež nám vadí, žádné vážné „charakterové vady“. Navzdory tomu je dotyčné osobě neumíme odpustit. Sami nevíme proč…
Představa, že bychom měli společně trávit dovolenou nebo si třeba jen zajít do kina s člověkem, který nás dokáže spolehlivě naštvat určitým gestem, tím, jak občas něco řekne nebo jak se nemožně obléká, nás zvedá ze židle. Přitom jiní lidé jsou svým způsobem v našich očích taky v něčem „nemožní“, ale to nám nevadí. Přejdeme to pouhým mávnutím ruky, nebo dokonce umíme být tak velkorysí a moudří, že si víc všímáme jejich předností. Co ale dělat u těch prvních, když si s negativními emocemi neumíme poradit?
Každý z klientů, žen i mužů, kteří přišli s tímto problémem, měl svůj příběh. Příběhy měly svá specifika, jedno však měly společné: konkrétní osobu, kterou z nějakého důvodu dotyční „nesnášeli“, neuměli si s tím poradit a chtěli s tím něco dělat. Styděli se, protože to byla obvykle osoba blízká, ne-li z rodiny, tak z okruhu nejbližších přátel. A ještě něco měli společného – princip vzniku negativních emocí, a tedy i nalezení souvislostí a následné vyřešení situace.
Nesnáším švagrovou
Klientka, říkejme jí Zuzana, žije ve spokojeném manželství se dvěma dětmi a má rovněž velice uspokojivé zaměstnání. Přichází maličko s rozpaky, zda její problém není banální. Ujišťuji ji, že není banálních potíží. Každou událost, kterou subjektivně vnímáme jako nepříjemnou, máme právo tak označit.
Velice stručně mě uvede do problému: hrozně ji štve švagrová, hlavně její neustálé nevyžádané rady. Na všechno má odpověď nebo recept, aniž by ji o to kdo žádal. Prý se snažila být zpočátku k těmto projevům švagrové nevšímavá nebo je přejít neutrální poznámkou. Časem jí to však začalo vadit víc a víc, nezdržela se štiplavějšího komentáře na adresu švagrové. V její přítomnosti i za jejími zády. Za to poslední se stydí obzvlášť, protože se vždy snažila jednat otevřeně. Navíc je prý švagrová vlastně „fajn ženská“, dobrá matka i manželka. Ptám se, zda tento problém se švagrovou mají i jiní členové rodiny. Odpovídá, že určitě ano, ale že ostatní to umí lépe strávit. Švagrovou vyslechnou, uznají, že to může být tak, jak říká, nebo dokonce poděkují za radu a víc se k tomu nevracejí. Pokaždé se však zařídí podle sebe, což ji mimochodem taky irituje, protože se jí to zdá pokrytecké. To se jí příčí, proč by měla někomu lhát do tváře?
A u vás doma?
Ptám se Zuzany ještě na její vlastní rodinu a vztahy v ní. Vše je v pořádku, děti jsou poslušné, dobře se učí, navštěvují kroužky, jsou moc šikovné, neodmlouvají, plní si povinnosti, pokaždé poslechnou a udělají, co po nich chce, a to způsobem, jaký ona určí, uklízejí si v pokojíčku, domů chodí včas, spát jdou v domluvenou hodinu. Manžel pracuje často do pozdních hodin, domů přichází unavený, pokaždé si však najde čas na to, aby ji vyslechl, domluvil se s ní, co budou dělat o víkendu, uznale se vyjadřuje o jejím kuchařském umění a pokaždé udělá, co jí na očích vidí. Je s ním velice šťastná a cítí, že ji má rád. Začínám něco tušit a ptám se: „Radí se s vámi vaše děti?“ Překvapeně na mě pohlédne a odpoví: „My jsme s manželem k dětem velmi otevření, o všem s nimi mluvíme, od malička je vedeme k tomu, aby nejdřív věc promyslely a pak jednaly. Vždy jsme jim říkali, že se na nás se vším mohou obrátit, takže to velice dobře vědí, že mají naši podporu a že jsme jim k dispozici. Vždy jsme se zajímali, jak se jim vede ve škole a tak. Co dělají jejich kamarádi, co je nové. Vysloveně se s námi asi neradí, když tak uvažuji, ale vždy si vyslechnou, co si my myslíme. Jejich problémy jsou spíš úsměvné, děti jsou ještě malé, opravdové problémy je ještě čekají. Ale už teď umí ocenit doporučení starších, je vidět, že naslouchají, co by dospělý udělal na jejich místě.“
„A co pak, zařídí se podle toho?“ ptám se. Chvilka ticha a pak odvětí: „Ale to víte, stejně si udělají po svém. Ale to je v pořádku, každý se učí a na vlastních chybách bohužel nejlíp. Někdy je to k vzteku, že neuposlechnou mou radu, mohly by si ušetřit kupu problémů, ale co, jsou to ještě děti. Nejvíc mě dokáže rozhodit, když se domluvíme na nejlepším řešení, ony přitakají a pak udělají něco úplně jiného, ne-li přesně opačného.“
Je v rodině či v okruhu blízkých ještě někdo, kdo uděluje nebo uděloval nevyžádané rady, zajímám se. Chvíli přemýšlí. „Maminka. Ta nám pořád říkala, co si máme obléct, abychom se sestrou nenastydly, co máme jíst a co ne, jak zdravit, co říkat, co neříkat, jak se učit, kdy jít spát, jaké kroužky si vybrat, s kým kamarádit, na jakou školu se přihlásit. Jo, to nám ale lezlo na nervy, mám-li být upřímná. Ale to dělají asi všechny maminky, protože svoje děti milují. Vybavuji si, že po čase jsme již za maminkou raději s ničím nechodily, protože ty ´rady do zahrady´ nám už šly krkem. Tehdy jsem si říkala, že rozhodně taková nebudu. Je to totiž nesnesitelné – být takhle pořád poučován.“
„A jak jste se s tím tehdy, jako dítě, vypořádala?“ zajímám se. „No jak, prostě jsem se tvářila, že to tak udělám, jak maminka říká, ať je rychle klid, a stejně jsem si udělala po svém. Když to vyšlo najevo, přišel na řadu tátův řemen a přednáška o úctě k rodičům. To tenkrát jsem se zapřisáhla, že svoje děti ani jednou neudeřím, ať se děje co se děje. A to taky dodržuji. Taky jsem si slíbila, že je ušetřím i těch rad a doporučení, že je nechám dýchat. Tak se mi to jeví správné.“
„A děláte to tak, jak jste si umínila?“ „Jistě,“ přišla odpověď bez zaváhání. „Jistě? V obou případech? Co se týče tělesných trestů i nevyžádaných rad?“ ptám se. Nastane ticho. „Pane na nebi! No nedělám! Tedy dělám to stejné, co maminka. Dětem dost nařizuji, moc je dýchat nenechám. Jak je to ale možné? Tak jsem se snažila být jiná, přesně vím, co mi nejvíc vadilo a dělám totéž. To musím změnit, jenom jestli budu vědět, jak na to. Můžu se v té věci ještě objednat? Já to ale myslela dobře, záleží mi přece na štěstí mých dětí. No a je to tu znovu, říkám to stejné, co maminka a čím jsem si taky po letech sama vysvětlovala maminčino chování. Chudák děcka, jestli jim to vadí tak, jak to vadilo mně… Když dovolíte, objednám se ještě kvůli té švagrové, ale až pak, až vyřeším tohle.“
Zrcadlo vlastního nitra
„A proč si myslíte, že záležitost se švagrovou je separátní?“ ptám se. „Nepřipomíná vám její chování někoho?“ Než jsem stačila vyslovit otázku, klientka se začala smát a říká: „Jo, já už vím, co chcete říct, vždyť je to přesně to samé, ano, ona se chová tak jako moje maminka a přesně tak jako i já sama. A víte co? Já k ní najednou necítím ten vztek. Přijde mi to zábavné. Tedy vzhledem k okolnostem spíš tragikomické. Tak to jsem vlastně naštvaná sama na sebe a ani jsem o tom nevěděla,“ uzavírá své poznání.
I sebemoudřejší člověk se v sobě často ztrácí a „pro stromy nevidí les“. Je dobré konzultovat svoje duševní stavy s někým nestranným, kdo snáz vidí věci z nadhledu. Co je užitečné si uvědomit? Lidi, kteří nás něčím iritují, nám prokazují velikou službu – často nám totiž nastavují zrcadlo vlastního nitra. Je pouze na nás, umíme-li se povznést a ptát se sami sebe, co se děje.
Jiný klient si například stěžoval, že ho syn pravidelně vytočí, když přehází DVD s filmy nebo zamíchá prázdná DVD mezi vypálená. Jinak s ním nejsou problémy, skvěle studuje, pracuje jako dobrovolník s postiženými dětmi, ale tu nepořádnost mu otec nemůže odpustit a často se kvůli tomu na něj zlobí. Nakonec dojdeme k tomu, že úplně přesně se tento otec v dětském věku choval v tátově dílně – všechno přeházel, žádné nářadí nevrátil na své místo. A vlastně má v té zděděné dílně nepořádek dodnes. Když něco hledá, má na sebe vztek, ale nedokáže se přimět, aby pokaždé práci po sobě uklidil…
Není náš vztek na někoho jiného vlastně vztekem na nás samotné? Jinými slovy: co nám na druhých nejvíc vadí, jsme často my sami.

„Zděděný“ styl výchovy: předat, nebo totálně odmítnout?
V procesu učení obvykle přebíráme od svých rodičů anebo jinak významných lidí určité vzorce chování. Mnohé z nich si osvojíme, aniž bychom si to plně uvědomovali. Některé z převzatých vzorců mohou být pro nás užitečné a leccos nám usnadnit. Jiné jako by nefungovaly, spíše komunikaci ztěžují či jsou spojeny s nedorozuměními až konflikty.
Někdy si to uvědomíme sami nebo nás někdo upozorní, a pokud je to pro nás důležité a chceme udělat změnu, snažíme se přijít věci na kloub – co a proč vlastně nefunguje. Často se snažíme vypátrat v minulosti souvislosti s tím, proč se chováme tak či onak, což může být velmi poučné i zajímavé. Domnívám se však, že mnohem důležitější než minulost je to, co s tím uděláme dnes a co do budoucna. A taky co denně děláme proto, abychom žili dobře, dle svých vlastních vědomých preferencí, priorit, dle své vlastní životní moudrosti. Zda umíme udělat změnu v myšlení či chování, je-li potřeba.
Často se však stává, že zůstáváme vnitřně slepí a hluší vůči tomu, zda jsme skutečně sami sebou, nebo zda naše chování a reakce jsou naučené a „automatické“. Týká se to lidí, kteří pocházejí z „normálních“ rodin, i těch, kteří prožili extrémy v rodinném prostředí.
Nemusí být pokaždé špatně, že jednáme pod vlivem naučených vzorců, pokud v životě fungují a jsme spokojeni, proč ne? Možná ani netušíme, že jsme nějaké vzorce přebrali. Setkávám se však s tím, že někteří klienti o vzorcích z primární rodiny vědí, jsou na ně obzvláště citliví a cíleně se jim snaží vyhýbat. Zejména ti, kteří si prožili extrémně špatné zacházení ze strany rodičů. V rámci svého chování vůči vlastním dětem pak přesně vědí, co ve výchově dělat nechtějí a proč. A snaží se o přesný opak, což někdy možná taky působí extrémním dojmem. Kdo však má právo to soudit?
Možná se zde nabízí otázka, zda tato opačná reakce v souvislosti s vlastní negativní zkušeností není taky „automatická“ ve smyslu: „nevím, jak to sám za sebe chci dělat, hlavně ať to není stejné, jako to, co jsem prožil – tak pokud udělám přesný opak, bude to jistě správně“. Jindy jde opravdu o „neautomatické“, svobodné a vědomé chování, které vychází z jedinečnosti člověka, k historii kterého patří i ona extrémně špatná zkušenost. Může se žel i stát, že člověk s nešťastným dětstvím v dospělosti pokračuje ve stejném chování i ke svým potomkům, neboť co sám nedostal, neumí předat jako rodič dál, tak předává pouze to, co zná.
Každopádně se domnívám, že každý člověk má v sobě ukrytý velký potenciál a ohromnou sílu překročit svůj stín. Pokud chce.
Citát:
Dělám to stejné, co maminka. Dětem dost nařizuji, moc je dýchat nenechám. Jak je to ale možné? Tak jsem se snažila být jiná, přesně vím, co mi nejvíc vadilo a dělám totéž.

V procesu učení obvykle přebíráme od svých rodičů určité vzorce chování. Mnohé z nich si osvojíme, aniž bychom si to plně uvědomovali. Některé mohou být pro nás užitečné a leccos nám usnadnit. Jiné spíše komunikaci ztěžují či jsou spojeny s nedorozuměními až konflikty.

The post Co mě na něm štve? Já sám. appeared first on Katarína Bradáč | PSYCHOLOG.

Text: Renata Lichtenegerová

Jak kritizovat, ale neuškodit

Většině lidí je velmi nepříjemné, když poukážete na jejich chybu. V profesním životě se ovšem nejde těmto konfrontačním situacím vyhnout. Je proto důležité předcházet škodám, které může kritika způsobit, je-li podána špatně.

Asi každý manažer musí čas od času sdělit svým podřízeným, že není s jejich výkonem zcela spokojen. Před tím, než k jakékoliv kritice přistoupí, měl by si ale ujasnit, čeho chce rozhovorem dosáhnout. Stanovit si ideální cíl, případně ještě akceptovatelný výsledek jednání. „Následně je nezbytné si upřímně odpovědět na otázku, zda je manažer sám připraven na podávání negativní zpětné vazby směrem k zaměstnanci,“ říká psycholožka Katarína Bradáč s tím, že méně jistí jedinci by měli zvážit návštěvu nějakého specializovaného kurzu.

Pozitivně začínat i končit

Kritiku je třeba dobře načasovat. V závislosti na typu problému je někdy nutné jednat co nejdříve, jindy téma počká na pravidelný hodnoticí pohovor. Kritika by ale nikdy neměla

mít podobu náhlého záchvatu křiku před množstvím svědků. „Je důležité, aby tento rozhovor proběhl mezi čtyřma očima. Případně si manažer může přizvat specialistu na lidské zdroje, ale rozhodně platí, že diskuse musí zůstat pouze mezi zúčastněnými osobami,“ upozorňuje Bradáč.

Pro rozhovor je vhodné zvolit nerušené místo, vytvořit partnerskou atmosféru a pokud se účastní třetí osoba, vysvětlit, proč tomu tak je. „Je užitečné začít pozitivním sdělením, ocenit a vyzdvihnout pozitivní stránky výkonu zaměstnance. Nesmí to však působit uměle,“ radí psycholožka. Manažer by měl v průběhu celé diskuse udržet neosobní pracovní rovinu.  „Nemyslím tím,  aby jednal bez zájmu či chladně. Jde o to, aby nehodnotil přímo osobu zaměstnance, ale pouze jeho nevhodné chování, projev či nedostatečný výkon,“ vysvětluje Bradáč.

Manažer by se také neměl „skrývat“ za jakési virtuální hodnoty společnosti, o kterých předtím nikdy nemluvil, nebo obecná očekávání. Musí jasně vyjádřit svůj osobní postoj či názor a být konkrétní.

Je vhodné se zaměstnance samotného zeptat, co si o nastoleném problému myslí,  případně jaké navrhuje řešení.  Výsledkem rozhovoru by měla být jasná dohoda, co a do kdy je potřeba změnit, co pro to udělá zaměstnanec, případně i manažer. „Rozhovor je vhodné končit znovu pozitivně, vyjádřit důvěru v zaměstnance a přesvědčení, že k nápravě dojde. Popřát příjemný den a rozloučit se stiskem ruky,“ říká Bradáč.

Emoce stranou

Jsou-li kritizováni, mají někteří zaměstnanci tendenci manažera citově vydírat. „Není jednoduché čelit například plačící zaměstnankyni poukazující na své snažení bez výsledků. Zralý manažer si však umí poradit a zůstat na jedné straně člověkem a současně hájit zájmy společnosti,“ konstatuje Bradáč.

Na druhé straně i zaměstnanec by měl umět správně podanou kritiku přijmout, zůstat klidný, uznat svoje pochybení a vyjádřit upřímnou snahu o nápravu.  Měl by pozorně vyslechnout vše, co se mu manažer snaží sdělit. Nesouhlasí-li s něčím, měl by klidně vysvětlit proč tomu tak je, a konstruktivně navrhnout řešení. „Rozhodně by neměl na kritiku reagovat emocionálně, a to ani v případě, že by ji manažer podal nevhodným způsobem,“ upozorňuje psycholožka. Cítí-li se rozrušen, může zaměstnanec požádat o čas všechno si v klidu promyslet.

Chyby jsou přirozené

Podle Filipa Brodana, Managing Directora společnosti Zaměstnanci.com, posiluje řada manažerů poukazováním na chyby ostatních svoji pozici ve společnosti. „Tento konkurenční přístup může u ostatních vést k budování komplexu méněcennosti. Zhoršuje také pracovní klima, což má za důsledek zvyšující se chybovost,“ konstatuje Brodan.

Dlouhodobě kritizovaní zaměstnanci časem nedokážou definovat pro sebe ani okolí, co chtějí. Ze strachu z možné chyby si to zkrátka nedovolí. Stane se pro ně pohodlnější omlouvat se ve stylu: „to neumím, tomu nerozumím“, než riskovat chybu. Rázem je lepší a bezpečnější nedělat nic, nebo pouze to, co je známé a vyzkoušené. „V dnešní době, kdy jsou velmi vysoké nároky na flexibilitu, se tento model stává neproduktivním. Pro zdravější klima v pracovním týmu je vhodnější s chybami počítat a pracovat s nimi jako s ukazatelem kontroly, sebekontroly a zlepšování se,“ míní Brodan. Klíčovým momentem je podle něho obecné vnímání chyby jako takové. Na chybu se totiž můžeme dívat jako na něco, co se nikdy nesmí stát, jako na přirozenou součást lidského vývoje, nebo dokonce jako na něco, co nás výrazně posiluje.

Ve zdravém těle nechybující duch

Z  měření společnosti Zaměstnanci.com vyplývá, že efektivněji si s chybami poradí lidé s přirozeným sebevědomím a dostatkem životní energie. Pomocníkem při zvládání chyb je také naše fungující tělesná schránka.  „To je dalším z mnoha důvodů, proč si vyšetřit čas na pohyb či sport. Teprve toto zajistí vyšší odolnost a obranyschopnost psychiky proti naleptávání chybovostí,“ vysvětluje Brodan. Posledním faktorem, který má vliv na chybovost, je samotné pracovní tempo. Proto je důležité důsledně si uvědomovat své pracovní možnosti a dle toho s citem plánovat jednotlivé aktivity.

The post Jak kritizovat ale neuškodit appeared first on Katarína Bradáč | PSYCHOLOG.

text Jana Potužníková

Zaostřeno na… volný čas! (Fenomén 21. století: volný čas)

Práce šlechtí, říká se. A tak všichni pracujeme skoro do úmoru a o volnu si necháváme často jen zdát. Proč se neumíme zastavit a jak svůj volný čas trávíme, když si ho konečně uděláme?

Ptali jsme se…

…Mgr. Kataríny Bradáč, brněnské psycholožky a koučky, které se kromě jiného zabývá i  hodnotami a time-managamentem, www.katarinabradac.cz

Volný čas je ohromná záležitost. Pro nás, kteří si jej umíme vychutnat, ale i pro mnohé badatele, sociology či psychology, kteří kvůli tomuto pojmů vytvořili dokonce celá vědecká odvětví. A tak se dnes, v době, kdy mnozí podléhají devastujícímu workoholismu, zabývají sociologií volného času, psychologií či pedagogikou volného času nebo třeba takzvanou rekreologií (ano, tušíte správně, rekreologie souvisí s rekreací!). A jakkoliv se to zdá trochu komické, nevznikly tyto obory jen tak, pro naše laické pobavení. Jsou tu pro to, že volný čas se stal skutečným fenoménem doby. A na „zoubek“ se mu podíváme i my…

Co to vlastně je?

Pro pořádek bychom měli hned v počátku vůbec shrnout, co se pod pojmem volný čas skrývá.

„Přiklonila bych se k volné definici v tom smyslu, že volný čas je denní či noční doba, kterou člověk využívá pro činnosti, které si sám svobodně zvolí a provozuje je tak dlouho či tak intenzivně, aby dosáhl znovunabytí sil, aby si odpočinul nebo měl radost či se rozvíjel duševně i fyzicky, a přitom není prioritní, zda to přináší prospěch jiným lidem nebo společnosti,“ konstatuje v úvodu brněnská psycholožka Mgr. Katarína Bradáč a pokračuje: „Volný čas je jednoduše nezbytný pro odpočinek a znovunabytí sil duševních či fyzických. Je také důležitý pro pozitivní prožitky radosti, zábavy, tvořivosti, pro rozvoj vztahů, osobnosti i objevování nových vědomostí či zručností nebo zdokonalování se v již nabytých.“

Aktivity a pasivity

Trávit volný čas každopádně můžeme mnoha způsoby. Někomu vyhovuje „gaučing“ proložený četbou příjemné knihy nebo sledováním oblíbeného filmu. Jiný si neumí představit volný čas bez počítačových her a další nedá dopustit na cyklovýlety nebo třeba relaxační víkendy ve wellness. Co člověk, to jiný náhled na volný čas i jeho trávení. A to také odlišná potřeba činností, kterými své volno naplní. Na čem to závisí? Snad na pohlaví? Na výchově? Na tom, čím trávíme naopak svou pracovní dobu? „Zda naplňujeme volný čas aktivně či pasivně, závisí pouze na našich osobních preferencích. Domnívám se, že by to mělo být tak, jak to vyhovuje nám samotným. U duševně pracujících lidí lze ovšem pozorovat, že ve volném čase často vyhledávají aktivity, při kterých tvoří něco, hmatatelného´, jako kompenzace ,nehmatatelných´ výsledků své pracovní činnosti. Oproti tomu lidé se sedavým zaměstnáním, nejsou-li úplně líní a uvědomují-li si potřebu aktivního pohybu, preferují například sport. Tato kompenzace ovšem není pravidlem,“ říká k tomu psycholožka a poukazuje na skutečnost, že volba náplně volného času je skutečně individuální, takže i duševně pracující člověk může spíše než výlet do hor ocenit relax nad knížkou…

Kolik volna je dost?

To, co ve svém volnu budeme dělat, si tak nějak přirozeně vybereme, ale kolik volného času vlastně průměrný pracující člověk potřebuje nebo může dovolit? I to je samozřejmě individuální. Nicméně průzkum Centra pro výzkum veřejného mínění v roce 2010 ukázal, že třetina Čechů mívá ve všední dny tři až čtyři hodiny volného času, pětina dokonce pět až šest hodin. Zdá se vám to hodně? Máte chuť rozčilovat se nad tím, že vám se o takovém množství „proflákaných“ hodin může jen zdát? Bez urážky, ale… každý svého štěstí i volna strůjcem. A nikdo jiný než vy sami si ho do života zakomponovat nemůže. Každopádně nejste určitě jediní, kdo s tím má potíže. Přece jen, workoholismus kvete, lidé chtějí být často posuzování podle toho, kolik toho odpracují (nikoliv naodpočívají), relax je pro někoho pomalu synonymem sprostého slova nebo třeba znakem slabosti… Ale, to je chybné vnímání!

Neumím „vypnout“

„Pokud někdo na volný čas nemá prostor, nabízí se otázka, zda si ho nechce udělat vědomě, tudíž je to jeho volba a za problém to nepovažuje. Sledujeme však, že bez odpočinku nelze fungovat věčně,“ podotýká psycholožka Mgr. Katarína Bradáč a pokračuje: „Někdo ovšem na volný čas prostor nemá, protože seč se snaží, jak jen umí, nezvládá uspokojovat požadavky okolí či zaměstnavatele tak, aby mu nějaký volný čas zůstal. Pak je dobré se ptát, zda je to jeho neschopnost dělat nejdřív důležité věci a pak ty méně důležité a správně je rozlišit, zda umí efektivně a realisticky plánovat aktivity v čase apod., nebo se jedná o přetěžování ze strany okolí. Pokud platí to druhé, pořád je třeba umět si stanovit životní priority a hodnoty a na základě nich takovému tlaku vyhovět nebo nikoli. Naše rozložení pracovního a volného času je jen na nás.“

Revoluční změny

Volný čas je každopádně potřeba. Jak už jsme řekli v úvodu, plní našem životě hned tři významné funkce: odpočinkovou, zábavní a také nám dává prostor pro vlastní rozvoj
(a nejsou to jen ty knihy, ale třeba zdokonalování se ve vaření, když ho milujete jako své hobby!). Velká váha mu je přikládána zhruba od 70. lete minulého století a do budoucna se toho o něm ještě opravdu hodně napíše. Ale co je třeba zmínit už teď, je fakt, že se samozřejmě pokrok a přirozený vývoj společnosti výrazně, hlavně v posledních dvaceti letech, podepsaly na revolučních změnách, co se předmětu náplně volného času týče. S příchodem počítačů a technických pokroků se udály obrovské změny i v této oblasti.

Televize, počítače a spol.

Co nám určitě jako zdroj odpočinku zůstalo, je televize. Svou roli v tomto směru však výrazně oslabilo rádio či rozhlas, chcete-li, a oproti němu se na přední příčky vyšplhaly právě počítačové hry nebo brouzdání po internetu. Virtuální svět táhne – bez ohledu na věk, profese či pohlaví, bez ohledu na to, zda žijete ve městě nebo na samotě u lesa. Své si v něm najde unavený finanční poradce stejně jako upracovaná máma hledající podporu pro to, aby zvládla další den krocení ratolestí a jiných povinností. Je nadosah, dává možnost dokonalé iluze úniku, osvěžuje, ačkoliv i v tomto případě samozřejmě platí, že všeho moc škodí. Pokud jste se ale doteď považovali za podivíny, protože vám po nabitém dni v práci udělá nejlépe chat s kamarádkou z Austrálie nebo partička pokeru „na síti“, můžete být v klidu. Existuje sice celá řada „ideálnějších“ volnočasových aktivit, ale sezení u televize nebo u počítače jednoznačně vedou. A co nás Čechy baví kromě toho? Pro zajímavost se podívejte na graf!

Zdravý pohled na volný čas

Zdá se vám, že je mezi těmi volnočasovými aktivitami málo těch „zdravých“? Možná máte pravdu. Jenže je fakt, že pokud si naplánuju denně hodinovou procházku s pocitem, že „musím“, protože je to zdravé a „někde psali, že mi to udělá dobře“, už to není zábava. Není to relax. Nedělám to z vlastního rozhodnutí, ale s pocitem, že bych měla. A u toho si tedy pak opravdu příliš neodpočinu. Životní styl sem i tam, ve volnu je třeba dělat to, co udělá radost, abychom při něm skutečně byli schopní načerpat dost energie na to, co dělat v životě opravdu musíme. A že vás trápí, jak to vaše pasivní odpočívání uvidí ostatní? Položte si otázku, pro koho žijete: pro jejich, nebo pro svůj dobrý pocit? My doufáme, že pro ten svůj, protože o to přece jde především…

Zaostřeno na… volný čas! (Fenomén 21. století: volný čas)

Práce šlechtí, říká se. A tak všichni pracujeme skoro do úmoru a o volnu si necháváme často jen zdát. Proč se neumíme zastavit a jak svůj volný čas trávíme, když si ho konečně uděláme?

Ptali jsme se…

…Mgr. Kataríny Bradáč, brněnské psycholožky a koučky, které se kromě jiného zabývá i ihodnotama a timemanagamentem, www.katarinabradac.cz

Volný čas je ohromná záležitost. Pro nás, kteří si jej umíme vychutnat, ale i pro mnohé badatele, sociology či psychology, kteří kvůli tomuto pojmů vytvořili dokonce celá vědecká odvětví. A tak se dnes, v době, kdy mnozí podléhají devastujícímu workoholismu, zabývají sociologií volného času, psychologií či pedagogikou volného času nebo třeba takzvanou rekreologií (ano, tušíte správně, rekreologie souvisí s rekreací!). A jakkoliv se to zdá trochu komické, nevznikly tyto obory jen tak, pro naše laické pobavení. Jsou tu pro to, že volný čas se stal skutečným fenoménem doby. A na „zoubek“ se mu podíváme i my…

Co to vlastně je?

Pro pořádek bychom měli hned v počátku vůbec shrnout, co se pod pojmem volný čas skrývá.

„Přiklonila bych se k volné definici v tom smyslu, že volný čas je denní či noční doba, kterou člověk využívá pro činnosti, které si sám svobodně zvolí a provozuje je tak dlouho či tak intenzivně, aby dosáhl znovunabytí sil, aby si odpočinul nebo měl radost či se rozvíjel duševně i fyzicky, a přitom není prioritní, zda to přináší prospěch jiným lidem nebo společnosti,“ konstatuje v úvodu brněnská psycholožka Mgr. Katarína Bradáč a pokračuje: „Volný čas je jednoduše nezbytný pro odpočinek a znovunabytí sil duševních či fyzických. Je také důležitý pro pozitivní prožitky radosti, zábavy, tvořivosti, pro rozvoj vztahů, osobnosti i objevování nových vědomostí či zručností nebo zdokonalování se v již nabytých.“

Aktivity a pasivity

Trávit volný čas každopádně můžeme mnoha způsoby. Někomu vyhovuje „gaučing“ proložený četbou příjemné knihy nebo sledováním oblíbeného filmu. Jiný si neumí představit volný čas bez počítačových her a další nedá dopustit na cyklovýlety nebo třeba relaxační víkendy ve wellness. Co člověk, to jiný náhled na volný čas i jeho trávení. A to také odlišná potřeba činností, kterými své volno naplní. Na čem to závisí? Snad na pohlaví? Na výchově? Na tom, čím trávíme naopak svou pracovní dobu? „Zda naplňujeme volný čas aktivně či pasivně, závisí pouze na našich osobních preferencích. Domnívám se, že by to mělo být tak, jak to vyhovuje nám samotným. U duševně pracujících lidí lze ovšem pozorovat, že ve volném čase často vyhledávají aktivity, při kterých tvoří něco ,hmatatelného´, jako kompenzace ,nehmatatelných´ výsledků své pracovní činnosti. Oproti tomu lidé se sedavým zaměstnáním, nejsou-li úplně líní a uvědomují-li si potřebu aktivního pohybu, preferují například sport. Tato kompenzace ovšem není pravidlem,“ říká k tomu psycholožka a poukazuje na skutečnost, že volba náplně volného času je skutečně individuální, takže i duševně pracující člověk může spíše než výlet do hor ocenit relax nad knížkou…

Kolik volna je dost?

To, co ve svém volnu budeme dělat, si tak nějak přirozeně vybereme, ale kolik volného času vlastně průměrný pracující člověk potřebuje nebo může dovolit? I to je samozřejmě individuální. Nicméně průzkum Centra pro výzkum veřejného mínění v roce 2010 ukázal, že třetina Čechů mívá ve všední dny tři až čtyři hodiny volného času, pětina dokonce pět až šest hodin. Zdá se vám to hodně? Máte chuť rozčilovat se nad tím, že vám se o takovém množství „proflákaných“ hodin může jen zdát? Bez urážky, ale… každý svého štěstí i volna strůjcem. A nikdo jiný než vy sami si ho do života zakomponovat nemůže. Každopádně nejste určitě jediní, kdo s tím má potíže. Přece jen, workoholismus kvete, lidé chtějí být často posuzování podle toho, kolik toho odpracují (nikoliv naodpočívají), relax je pro někoho pomalu synonymem sprostého slova nebo třeba znakem slabosti… Ale, to je chybné vnímání!

Neumím „vypnout“

„Pokud někdo na volný čas nemá prostor, nabízí se otázka, zda si ho nechce udělat vědomě, tudíž je to jeho volba a za problém to nepovažuje. Sledujeme však, že bez odpočinku nelze fungovat věčně,“ podotýká psycholožka Mgr. Katarína Bradáč a pokračuje: „Někdo ovšem na volný čas prostor nemá, protože seč se snaží, jak jen umí, nezvládá uspokojovat požadavky okolí či zaměstnavatele tak, aby mu nějaký volný čas zůstal. Pak je dobré se ptát, zda je to jeho neschopnost dělat nejdřív důležité věci a pak ty méně důležité a správně je rozlišit, zda umí efektivně a realisticky plánovat aktivity v čase apod., nebo se jedná o přetěžování ze strany okolí. Pokud platí to druhé, pořád je třeba umět si stanovit životní priority a hodnoty a na základě nich takovému tlaku vyhovět nebo nikoli. Naše rozložení pracovního a volného času je jen na nás.“

Revoluční změny

Volný čas je každopádně potřeba. Jak už jsme řekli v úvodu, plní našem životě hned tři významné funkce: odpočinkovou, zábavní a také nám dává prostor pro vlastní rozvoj
(a nejsou to jen ty knihy, ale třeba zdokonalování se ve vaření, když ho milujete jako své hobby!). Velká váha mu je přikládána zhruba od 70. lete minulého století a do budoucna se toho o něm ještě opravdu hodně napíše. Ale co je třeba zmínit už teď, je fakt, že se samozřejmě pokrok a přirozený vývoj společnosti výrazně, hlavně v posledních dvaceti letech, podepsaly na revolučních změnách, co se předmětu náplně volného času týče. S příchodem počítačů a technických pokroků se udály obrovské změny i v této oblasti.

Televize, počítače a spol.

Co nám určitě jako zdroj odpočinku zůstalo, je televize. Svou roli v tomto směru však výrazně oslabilo rádio či rozhlas, chcete-li, a oproti němu se na přední příčky vyšplhaly právě počítačové hry nebo brouzdání po internetu. Virtuální svět táhne – bez ohledu na věk, profese či pohlaví, bez ohledu na to, zda žijete ve městě nebo na samotě u lesa. Své si v něm najde unavený finanční poradce stejně jako upracovaná máma hledající podporu pro to, aby zvládla další den krocení ratolestí a jiných povinností. Je nadosah, dává možnost dokonalé iluze úniku, osvěžuje, ačkoliv i v tomto případě samozřejmě platí, že všeho moc škodí. Pokud jste se ale doteď považovali za podivíny, protože vám po nabitém dni v práci udělá nejlépe chat s kamarádkou z Austrálie nebo partička pokeru „na síti“, můžete být v klidu. Existuje sice celá řada „ideálnějších“ volnočasových aktivit, ale sezení u televize nebo u počítače jednoznačně vedou. A co nás Čechy baví kromě toho? Pro zajímavost se podívejte na graf!

Zdravý pohled na volný čas

Zdá se vám, že je mezi těmi volnočasovými aktivitami málo těch „zdravých“? Možná máte pravdu. Jenže je fakt, že pokud si naplánuju denně hodinovou procházku s pocitem, že „musím“, protože je to zdravé a „někde psali, že mi to udělá dobře“, už to není zábava. Není to relax. Nedělám to z vlastní rozhodnutí, ale s pocitem, že bych měla. A u toho si tedy pak opravdu příliš neodpočinu. Životní styl sem i tam, ve volnu je třeba dělat to, co udělá radost, abychom při něm skutečně byli schopní načerpat dost energie na to, co dělat v životě opravdu musíme. A že vás trápí, jak to vaše pasivní odpočívání uvidí ostatní? Položte si otázku, pro koho žijete: pro jejich, nebo pro svůj dobrý pocit? My doufáme, že pro ten svůj, protože o to přece jde především…

The post Volný čas appeared first on Katarína Bradáč | PSYCHOLOG.

Text: 13.5.2011 08:00 | Jana Potužníková | Maminka
RUBRIKA: Jen pro maminku

Celý svět musí být perfektní!

Perfekcionista nikdy není s ničím naprosto spokojen.

Vaše dítě bude patřit mezi premianty, zvládne tři cizí jazyky, gymnázium a červený diplom jsou samozřejmostí… Věřte nebo ne, u perfekcionistických matek jsou takové myšlenky zcela běžné. Proč?

To, co neexistuje, hledají celý život. Marně. Dokonalost je totiž nedosažitelný ideál. Snaží se vypadat skvěle, působit skvěle, pracovat skvěle, chovat se skvěle, skvěle plnit roli manželky, milenky, šéfky, hostitelky, matky, kamarádky, hospodyně…

Ale jako by se se vzrůstající snahou mít všechno perfektní dokonalosti vzdalovaly. Jestli je totiž perfekcionismu něco vlastní, je to právě jeho absolutní nedosažitelnost.

Za všechno může výchova!

„Podle mých zkušeností s klienty jde o naučené chování, které má obvykle kořeny ve výchově v primární rodině,“ konstatuje brněnská psycholožka Mgr. Katarína Bradáč (www.katarinabradac.cz). Co to přesně znamená? Hned si to vysvětlíme.

Matky, které dnes stojí nad dítětem a chtějí po něm samé jedničky a bezvadně uklizený pokojík, zažily kdysi naprosto totéž. I nad nimi někdo stával a huboval je za každou maličkost. Vštěpoval jim do hlavy, že musejí být nejlepší, nejkrásnější, nejchytřejší, nejrychlejší, nejšikovnější…

Perfektní peklo

„Na své dětství nevzpomínám zrovna ráda,“ přiznává dnes třicetiletá Katka, když začíná vyprávět o tom, jaké je to být vychovávaná perfekcionistickou matkou.
„Byla jsem jedináček, a o to to zřejmě bylo ještě horší. Naše dny měly pevný řád. V týdnu i o víkendu jsem vstávala ve stejný čas. Oblečení do školy muselo být pečlivě vyladěné, učebnice v tašce srovnané podle velikosti, dokonce si pamatuju, jak mě máma byla schopná několikrát přečesávat, protože se jí nedařilo udělat dva rovnoměrně silné culíky či copy. Po škole jsem musela hned domů a už od první třídy vzápětí na několik kroužků. Samozřejmě se mě nikdo neptal, co by mě bavilo. Máma byla přesvědčená, že to ví sama nejlíp a že cokoli mi vybere, zvládnu. A všechno na jedničku. Pořád jsem tedy dřela.

Do školy, na kroužky. Na její zkoušení, které doma zavedla také jako pravidelnost. Jít si jen tak hrát ven, s kamarádkami, to neexistovalo. Když jsem měla všechny úkoly a bylo po kroužcích, máma mě učila vařit, žehlit, starat se o domácnost. Jen co se nade mnou nakřičela, když jsem sotva sedmiletá bojovala s žehličkou a pláčem, protože se mi nedařilo vyžehlit kapesníky tak, aby byla hrana na hraně,“ konstatuje Katka.

Od kolébky dál…

Matky-perfekcionistky se svou „super“ výchovou začínají samozřejmě tak brzy, jak to jen jde. „Očekávání perfektního výkonu se u nich projevuje třeba už tehdy, když značně časně očekávají, že dítě začne zvedat hlavičku, přetáčet se, velmi brzy chodit, mluvit…“ upozorňuje psycholožka na to, že perfekcionismus matky uplatňují prakticky od porodu.

„A často již před ním přehnaně studují literaturu, aby jim nic neuniklo, nic neopomenuly. Pak nutí partnera, aby dvě hodiny denně mluvil s bříškem, poslouchá se jenom ‚pozitivní‘ hudba, nemluví se hlasitě či nepatřičně. Před plánovaným těhotenstvím doplňují stravu o kyselinu listovou a pak i v prvním trimestru. Pokud však jednou zapomenou, přehrávají si katastrofické scénáře o rozštěpu páteře plodu vinou jejich opomenutí. Denně cvičí maminkovskou jógu a od prvního dne potvrzení těhotenství trénují porodní dýchání. Všechno je podřízeno dni D,“ dokresluje situaci psycholožka.

Koneckonců porod je pro ně tak významným předělem v životě, tak silným prožitkem, že v nich může touhu po tom mít perfektní dítě výrazně znásobit. A tak utíká rok za rokem a jejich nároky na potomka rostou.

NEJ, NEJ, NEJ

Nejlepší, nejrychlejší, nejšikovnější, ale také nejkrásnější, nejhodnější, nejposlušnější, nejvychovanější, nejvzornější, nejukázněnější, nejaktivnější. Člověk by zešílel jen z toho, když si to čte, ale pro perfekcionistické matky jiné měřítko než to NEJ neexistuje.

„Víte, když jsem odmaturovala s vyznamenáním, myslela jsem si, že se doma konečně dočkám pochvaly. Byl krásný slunečný den, já tehdy běžela do nejbližší telefonní budky a volala mámě, že mám vyznamenání, jen dvojku z angličtiny, že jsem tu maturitu tedy udělala a že to jdeme oslavit. Ona mě ale dokonale zpražila otázkou, co prý chci slavit, když mám jednu dvojku?

Všechna radost byla pryč, všechny pocity hrdosti, že jsem něco dokázala. A zatímco má nejlepší kamarádka dostala za maturitu se třemi trojkami nové auto, já za své vyznamenání slyšela jen výtku… To byla poslední kapka. Tehdy jsem se přestala pro mámu snažit být holčička podle jejích představ,“ líčí Katka své další trampoty a dodává, že se hned po maturitě sebrala a rodiče opustila. Šla sice studovat vysokou, jak si přáli, ale dostala se konečně z jejich dosahu.

Bez pochvaly, s bičem v ruce

Než se podíváme na to, co s Katkou udělala volnost, je třeba vrátit se k jedné velmi důležité věci, kterou zmínila. Pochvaly. Ty od perfekcionistek prakticky nikdy čekat nemůžete. „Taková matka málokdy chválí. Pokud už tak činí, pak je to za mimořádný výkon a neopomene přidat komentář, že to stejně mohlo být lepší. Když dítě získá alespoň náznak pochvaly, která však přijde až za mimořádný výkon a je vzápětí doprovázena zmíněným komentářem, naučí se podávat mimořádné výkony a považuje je za standard. Navíc si začne vyčítat, že pořád jsou tu rezervy a ono jich stále ne a ne dosáhnout,“ načrtává Mgr. Katarína Bradáč, jaké následky výchova perfekcionistickou matkou může pro dítě mít, a pokračuje: „Mimořádné výkony však vyžadují mimořádné úsilí. Pokud se toto stane standardním, může následovat zvýšená únava nebo první pochybnosti o sobě, zda jsem méněcenný, když potřebuji odpočívat a tím mrhám časem. Nebo se dítě tak vyčerpá, že již není schopno soustavně nadprůměrné výkony podávat, ale pocit vlastní nedostatečnosti z nedosažení nasazené laťky zůstane.

To zapříčiní ještě bolestnější vnitřní prožívání a pocity méněcennosti. Později, když už má možnost srovnání, jak to chodí u kamarádů, nemusí již mít schopnost rozlišit, co je přirozené a co ne. Může se domnívat, že ostatní jsou málo nároční, že nedůsledně plní své úkoly a nejsou dost snaživí a nemají žádné ambice. Což mimochodem matka perfekcionistka neopomene zdůraznit. Tudíž možná není vhodné s těmito lidmi trávit čas, čímž se uzavírá do nezdravého prostředí, kde operuje pouze matka perfekcionistka.“

Nevratné následky?

Děti vychovávané v takovém ovzduší se jednoho dne probudí do světa paradoxu: snaží se, seč mohou, a přesto to nikdy není dost. Přidávají na tempu, nechodí spát, berou si víc úkolů, než zvládnou, ale pocit spokojenosti? Pochvala? Ocenění? Ne.
Po letech vlivu perfekcionismu se samy děti opět stávají perfekcionisty. A nejprve ve směru vůči sobě samým. Začínají na sebe mít vysoké nároky jako jejich rodiče, nebo ještě vyšší. Kladou si nereálné cíle a za jejich nedosažení se nenávidí.
Neznají sebeúctu, sebelásku a kupodivu ani sebevědomí!

Přestože jim okolí často sotva sahá po kotníky, děti perfekcionistů žijí v přesvědčení, že jsou slabé a nedostatečné. Ano, docela jistě mezi nimi potom jednou jsou ti nejupracovanější workoholici, neurotici… Ale také narkomani, alkoholici, bulimičky a anorektičky, lidé se sklony k sebepoškozování nebo extrémně agresivní jedinci. To všechno jen proto, že se dostali do kolotoče honby za něčím, co neexistuje, do sebenenávisti…

A jednoho dne třeba také můžou dospět k přesvědčení, že jejich život nemá vůbec cenu, když oni za nic nestojí! „Bohužel vše, co bylo zmíněno, může být následkem perfekcionistické výchovy. Život žel následkům traumat meze neklade a umí být krutě tvořivý. Od převzetí perfekcionismu do vlastní osobnosti v různé míře intenzity, neschopnosti se prosadit a být průbojný jako následku přehnané péče přes psychosomatická onemocnění, hledání náhradní autority za perfekcionistického rodiče v nevhodné partě v kombinaci s drogami, sebepoškozující chování, poruchy příjmu potravy, chování nepřizpůsobivé či sociálně nežádoucí, rozvody či jiné partnerské problémy, depresi, úzkost a strach ze selhání až po sáhnutí si na život,“ potvrzuje smutnou skutečnost psycholožka.

Na dno a zase zpátky…

Katka po svém odchodu od rodičů zažila spoustu let krize. Pokud jste čekali úlevu, ta opravdu nepřišla. „Měla jsem dlouho nastavené hranice od mámy. Bylo jedno, že najednou žila sto padesát kilometrů ode mě. Devatenáct let mi vštěpovala určité zásady a já v jejich uplatňování pokračovala dál.

I když jsem je nesnášela. Ale nic jiného jsem neznala. Tam, kde mě to táhlo jednat jinak, než by schválila máma, jsem se dostávala do stavů podivné rozpolcenosti. A asi vůbec poprvé v životě jsem si po nějakých dvou letech vysoké položila otázku: co chci vlastně já? A hodně jsem to oplakala. Bylo mi jednadvacet a jediné, co jsem uměla, bylo žít tak, jak si to přála má matka. Paradoxně mi to ukázalo studium filozofie, na které mě sama poslala, ale krok za krokem jsem přece jen začala hledat sama sebe…“ nezastírá Katka, že výchova její matky se na ní podepsala opravdu důkladně.

Ale když to na druhou srovnáme s výše uvedeným výčtem možných následků, poprala se s tím naopak ještě dobře.

Ačkoli… „Když už jsem si myslela, že žiju podle svého, měla práci, která mě bavila, a revoltovala jsem proti mámě ve všem, co se dalo, skolil mě únavový syndrom.
Pro mě jako člověka zvyklého jet na tisíc procent? Pohroma. Dělávala jsem šestnáct hodin denně, i o víkendech, málo spala, blbě jedla, ale byla spokojená s tím, jak se peru se životem a jsem úspěšná. Myslela jsem si, že žiju podle svého, nicméně jak mi ukázala psychoterapie, kterou jsem při léčbě únavového syndromu podstoupila, velmi jsem se mýlila. Najednou jsem nedokázala vstát z postele, vyjít ven, udělat cokoli. A víte co? K přepracování a chronické únavě mě dohnaly opět zásady vštípené mi mámou.

I když jsem si myslela, že žiju podle svého, pořád jsem žila po jejím. Až teď, poslední dva roky, po třech letech snažení se, terapií, konzultací, analýz vím, že teprve začínám žít skutečně tak, jak chci, bez pocitů, že jsem selhala. A učím se tomu, co mi nikdy nikdo neukázal. Učím se odpočívat, poslouchat to, co cítím, rozhodovat se podle toho, co cítím, říkat vlastní názor! Učím se sebelásce. A nikdy bych nevěřila, že to, co má být přirozené, bude taková dřina!“

Další odvrácená tvář

Jak vidíte, následky takové výchovy se s dítětem „táhnou“ celý život. A jsou často bez nadsázky devastující. Nicméně jako Katka nekončí všichni potomci perfekcionistek. Existuje ještě minimálně druhá, stejně výrazná skupina lidí: těch, kteří nakonec rezignují na protest na cokoli, uzamknou se do svého introvertního světa a stávají se z nich zadumaní, nešťastní samotáři. „V obou případech, ať se již snaží nebo rezignovalo, je dítě vychované perfekcionistkou ochuzené o šťastný pocit, že se mu něco povedlo, že je šikovné a talentované. Takže se u něj rozvíjí pocit méněcennosti, obviňuje se z neúspěchu, vlastní nedostatečnosti, neumí se následně mít rádo a budovat si zdravé sebevědomí.

Pokud schází bezpodmínečná láska, neumí si odpustit, je přesvědčeno, že milováno a hodno lásky je pouze tehdy, když je perfektní. Chyby, jako přirozená součást procesu učení, se netolerují. A tyto hranice si samo může posouvat výš a výš, až k nerealistickým cílům, kterých nedosáhne, potvrdí si tak vlastní neschopnost, a tím se začarovaný kruh uzavře,“ říká psycholožka. Bezpodmínečná láska?
Perfekcionistické matky jsou skutečně při tom všem, co tu čtete, přesvědčené, že dělají pro své dítě to nejlepší. Každým napomenutím mají pocit, že se starají o jeho dobro. Jenže z nejpřirozenějšího citu na světě – mateřské lásky – tak činí lásku s podmínkou! Děti vyrůstají s pocitem, že si matčinu náklonnost musí zasloužit a že to často závisí na neuvěřitelných a zbytečných detailech!

Ano, to je pro perfekcionisty kromě jiného typické: lpění na detailech.
Pamatujete na Katčino vyprávění o žehlení kapesníků, které musely mít hranu přesně na hraně? A o tom to je. O té zbytečné přehnanosti, extrémních požadavcích.

O cepování dětí, aby měly knížky srovnané podle velikosti, oblečení podle barvy, aby seděly rovně, psaly přesně podle předloh, v omalovánkách při vybarvování nepřetahovaly okraje, měly vždy přepečlivě ustláno a hračky na přesně vyhrazených místech… A běda, jestli ne!

Léčba existuje!

Napadá vás, že perfekcionisté jsou zralí, ehm… na cvokaře? Dámy odpustí, pánové prominou, perfekcionisté se zhluboka nadechnou – ano, terapie je namístě. „Vhodná je návštěva psychologa a léčba. Mělo by jít o terapii zaměřenou na odhalení příčiny, na její pochopení, osvojení si vitálních vzorců chování a zejména změnu sebeobrazu. Při léčbě by měl perfekcionista dojít k sebepřijetí i s nedostatky, které má každá lidská bytost. Ve svém perfekcionismu rozhodně není šťastný a nečiní pak šťastným ani své okolí,“ uvádí k tomu psycholožka.

Otázkou ovšem je, jak perfekcionistu dovést k psychologovi? Nemusí se to zdaleka zdařit ve všech případech. Pro perfekcionisty je jejich životní styl běžný, přirozený. Nechápou, že se dá žít i jinak, lépe, radostněji, že se dá dětem předat jiný vzorec chování, a návrhy na návštěvu psychologa budou pravděpodobně také opovrhovat. Copak to právě oni mají zapotřebí? Ke slovu by tu mohl přijít partner. I ten samozřejmě hraje ve výchově roli, a pokud se děje něco, co se mu nelíbí, je na něm, jak zasáhne… Ale něco by pokud možno udělat měl. Jak však podotýká psycholožka, prosazování svého názoru na věc bude mít rozhodně těžké.

Perfekcionisté jsou totiž hodně, hodně tvrdohlaví a jiné vidění světa – alespoň navenek – nepřipouštějí…

The post Celý svět musí být perfektní appeared first on Katarína Bradáč | PSYCHOLOG.